„Vládní strany by se měly zaměřit na to, co směrem k mladým lidem dělají špatně, nebo ne úplně dobře. Hlavní problém vidím v komunikaci,“ říká zastupitel v Úvalech a člen TOP týmu Miloš Ulrich. V rozhovoru pro deník FORUM 24 přibližuje, jak je to s mladými lidmi v politice a jakou roli má mládežnická organizace TOP tým vůči vládní straně. Mluví ale také o právech LGBT lidí v Česku. Nedávno se totiž zasadil o změnu, díky níž nebudou z možnosti darovat krev vyřazování homosexuální muži, jako tomu bylo doposud.
Často se mluví o tom, že má být v politice prostor pro mladé lidi, že se musí řešit „jejich“ témata. Jak se na to díváte, a děje se to pak skutečně v praxi?
S tím naprosto souhlasím. Ale jsem trochu zdrženlivější u pojmu „témata pro mladé“. Myslím si, že všichni řešíme podobnou škálu problémů. Jediný rozdíl je v tom, jak si naše generace stanovuje priority mezi těmito tématy.
Například lidé v mém věku momentálně tolik neřeší rodinnou politiku, příspěvky na děti a podobně. Spíše se zaměřujeme na podmínky pro začínající podnikatele, situaci vysokoškolských studentů, doktorandů nebo otázku dostupného bydlení. Dostupné bydlení třeba už pak neřeší lidé ve čtyřiceti, protože často mají nějaké finanční zázemí, případně nemovitosti. Ale zároveň to za deset let mohou řešit pro své děti. Podle mě jde tedy spíš o prioritizaci jednotlivých témat.
Co se týče participace mladých v politice, myslím si, že to hodně závisí na mladých lidech samotných. Nikdo to za nás nevybojuje. Bez našeho pohledu, bez toho, abychom jasně ukázali, na čem nám záleží a jak se na problémy díváme, to nikdo jiný nezvládne. Úloha je tedy hlavně na nás.
Dostávají mladí vůbec šanci, aby se mohli v politice prosadit?
Určitě. Ať už je to na komunální úrovni, nebo na vyšší, například ve sněmovně. Vidíme, že Barbora Urbanová nebo Klára Kocmanová jsou mladé poslankyně, a to je správně. Díky tomu se o některých tématech začalo mluvit jinak. Téma redefinice znásilnění nebo domácího násilí se dostalo více do mainstreamu. Není to ale jen jejich zásluha, například kolega Michal Zuna k tomu měl také co říct. Díky tomu, že se na tomto tématu sešlo vícero lidí, podařilo se ho dostat do popředí a prosadit. Ale opět je to o tom, že my mladí do toho musíme jít.
TOP 09 má svou mládežnickou organizaci TOP tým, které jste také členem. Jaký vliv má TOP tým na fungování strany?
TOP tým a TOP 09 jsou samostatné právní subjekty, které spolu mají smlouvu o spolupráci. Lidé od 18 let pak mohou být členy strany a v mnoha případech se tak děje. Tím, že jsme členy TOP 09, jsme integrováni do stranických struktur – od místních organizací až po krajské výbory. Máme dokonce člena ve výkonném výboru strany.
To je dáno naší aktivní participací ve straně. Nově se ale podařilo prosadit, že zástupce – zpravidla je to předseda – TOP týmu je pravidelně zván na výkonný výbor strany. Také v programové radě TOP 09 vznikla expertní sekce pro mladé. Ta umožňuje, aby se mladí lidé z TOP týmu, i když nejsou členy strany, mohli podílet na směrování a vývoji programu.
Už v roce 2021 jsme v rámci TOP týmu odvedli velkou práci, když jsme byli osloveni, abychom připravili program s prioritami pro mladé. Mnoho bodů, které se tehdy dostaly do hlavního programu strany, pocházelo právě z návrhů TOP týmu.
Ve volbách do Evropského parlamentu možná překvapivě u mladých uspěli Motoristé a další mimoparlamentní strany. Jak se na to díváte? Co by si z toho měly vládní strany vzít?
Myslím si, že je to příležitost pro sebereflexi. Je to varování, co by se mohlo stát ve sněmovních volbách. Všechny vládní strany by na to měly reagovat a reflexi provést na základě dat.
Úspěch Motoristů a Filipa Turka, ale také Stačilo! mě osobně děsí. Je to směr, se kterým nesouzním. Poslat do Evropského parlamentu člověka, který veřejně hajloval, nijak se za to neomluvil, a naopak to zlehčoval, to je za mě masakr.
Vládní strany by se měly zaměřit na to, co směrem k mladým lidem dělají špatně, nebo ne úplně dobře. Hlavní problém vidím v komunikaci. My, mladší generace, komunikujeme trochu jinak. Nečteme tolik noviny, nekoukáme tolik na televizi. Většinu informací získáváme přes sociální sítě. Tam algoritmy neupřednostňují jednoduchou grafiku nebo nudná sdělení. Naopak, musí to být kreativní a poutavé. Naše pozornost u příspěvků vydrží tak tři vteřiny. Pokud má video minutu a snaží se tam někdo něco složitě vysvětlit, já vydržím třeba 10 až 15 vteřin – a to jen proto, že to třeba natočil kolega. Ale většina mladé generace vydrží dvě vteřiny, a během těch musíte ty lidi zaujmout. A to se musí vládní strany naučit.
A jak v tomhle ohledu vidíte to, že vládní politici se teď rozhodli jít na TikTok? Je to podle vás krok správným směrem?
Já si myslím, že to je jeden z mnoho kroků, které je potřeba udělat. Osobně jsem ale k TikToku zdrženlivý, skeptický, i vlivem doporučení BIS kvůli kybernetické bezpečnosti.
Proč vy jste šel do politiky?
Do strany jsem vstupoval v roce 2018, kdy TOP 09 nebyla úplně v nejlepší kondici, a já jsem jim chtěl pomoci. K tomu projektu jsem inklinoval už od základní školy, i když to může znít trochu vtipně. Začal jsem jako dobrovolník a postupně jsme s kolegy skládali kandidátku. K pořádné komunální kampani jsme se ale dostali až v roce 2022.
Pokud jde o to, proč jsem se rozhodl jít aktivně do politiky, tak to bylo kvůli městu. Vnímal jsem, že se město rozvíjí, ale mezi vedením města, zastupitelstvem a občany byla velká mezera. Měli jsme tam schopného manažera, který všechno chtěl řešit sám, nechtěl, aby mu někdo „koukal pod ruce“ nebo aby mu něco říkal. A právě proto jsme utvořili kandidátku TOP 09 a šli úplně opačným směrem. Chtěli jsme, aby vedení města a radnice byly partnery občanů.
A proč vás to, jak říkáte, táhlo právě k TOP 09?
Bylo to hodně ovlivněné Karlem Schwarzenbergem a později, jak jsem dozrával, jsem začal rozumět i slovům Miroslava Kalouska. Ti se stali hlavními důvody, proč jsem si vybral TOP 09 a proč jsem se v tomto rozhodnutí utvrdil. Když jsem vstoupil do strany, procházel jsem pak i jejím vývojem až do současné doby.
V minulosti jste mluvil o digitalizaci veřejné správy. Vy máte zkušenosti přímo z řízení města, tak jak je na tom v tomto ohledu Česko?
Jedním z problémů, na který jsem narazil na městě, byla digitalizace stavebního řízení. To byla věc, která se opravdu nepovedla. Ministerstvo to vůbec neodkomunikovalo se stavebními úřady, nepřipravilo je na to, a jak se ukázalo, projekt totálně selhal. Když jde o menší projekty, někdy se to podaří, ale některé věci stále nezvládáme. Na druhou stranu musím říct, že například na ministerstvu práce a sociálních věcí se podařilo realizovat skvělé digitalizační kroky, třeba co se týče portálu Jenda.
Podle žebříčku NKÚ je Česko na 20. místě z 27 zemí EU. Co by se mělo udělat, aby se to zlepšilo?
Myslím si, že by se v první řadě mělo ujasnit, co digitalizace vlastně je a co od ní očekáváme. Pouhá elektronizace procesů podle mě nebude mít velký efekt. Je potřeba změnit i myšlení o tom, jak ty procesy zjednodušit, co by mělo být jejich výsledkem, a podívat se na to tak, aby to pro uživatele bylo co nejjednodušší, a to jak pro občany, tak i pro úředníky. To je například něco, na čem jsem pracoval u nás na městě.
Je třeba dát tomu nějakou autoritu, protože teď je to rozdrobené mezi ministerstva. V Česku není jasně definovaná nejvyšší autorita, která by měla na starosti kompetence v oblasti digitalizace veřejné správy, a to si myslím, že je velký problém.
Máte pocit, že jsou Češi vůbec otevření digitalizaci? Podle některých reakcí například na digitalizaci stavebního řízení by to mohlo vypadat, že spíš ty změny odmítají…
Myslím si, že Češi jsou otevření digitalizaci. Chtějí ji, ale problém je v komunikaci. Když se řekne, že něco zdigitalizujeme, lidé se často „zježí“, protože si představí problémy, které nastaly například v minulosti, ale už tam nevidí ty pozitivní aspekty.
Je důležité říct a vysvětlit, že teď digitalizujeme procesy, že se všechno zrychlí. Nebudete muset chodit na úřad, stačí, když na telefonu naklikáte žádost, která se automaticky propíše, a do týdne máte vše schválené. Takhle bychom to měli lidem vysvětlit. Lidé jsou přirozeně skeptičtí k novým věcem, to je naše přirozená povaha, ale pokud na začátku uvidí reálný přínos, bude to pro ně přijatelnější.
Hodlá se tomu TOP 09 věnovat?
Mohu mluvit ze své perspektivy, ze své pozice na radnici, ale i z pohledu kolegů po celé republice, že je to pro nás velké téma. Když jsem na radnici skončil, měl jsem rozpracovaný projekt digitalizace města, na kterém jsme pracovali spolu s naším stranickým expertem na digitalizaci Honzou Slavíkem, a byla to pro mě jedna z priorit. Určitě se tomu věnoval i Tomáš Aberl v Brně a další kolegové.
Vy jste se nedávno zasadil o to, aby mohli gayové darovat krev, což bylo doposud zakázané. Když jste s tímto tématem přišel, jaké jste na to dostal reakce?
Reakce byly dvojí a v žádném případě nebyly negativní. Jedni říkali, že to je super, že to musíme udělat, a druzí se divili, že tady vůbec něco takového je. Vůbec nechápali, kdo kdy zavedl toto diskriminační pravidlo, a už vůbec nechápali, že existuje ještě v dnešní době.
Diskriminuje podle vás Česko LGBT komunitu? Obecně co se týče právě pravidel a zákonů.
Nemyslím si, že by to bylo nějak systematické, ale v některých případech ta diskriminace a znevýhodnění stále je.
Jak hodnotíte postoj politiků k právům LGBT? Samozřejmě přichází na mysl třeba výroky, které padaly během projednávání manželství pro všechny ve sněmovně.
Naše poslance TOP 09 hrozně mrzí, že neprošlo plné manželství. Celý poslanecký klub hlasoval pro manželství včetně možnosti adopce dětí. A bohužel došlo k tomu bolestivému kompromisu, který nás všechny velmi ranil, protože někteří z nás, asistentů, patříme do LGBT komunity. Naši poslanci v tomhle boji stáli za námi, bojovali za své přátele, bojovali za své voliče, a někteří třeba bojovali i za své vlastní děti.
Bohužel tento boj jsme prohráli, ale podařilo se alespoň něco změnit, což je třeba zdůraznit. Věřím ale, že do budoucna k tomu dojdeme. Je to jen otázka času, než to společnost reflektuje tak, že někteří konzervativní poslanci a poslankyně už nebudou rozhodovat o veřejných věcech, protože neodrážejí názor veřejnosti.
Jak si vysvětlujete, že někteří politici jsou proti manželství stejnopohlavních párů? Co jim podle vás vadí?
Nevidím v tom nic jiného než jejich ideologii a nějakou zaslepenost. Já vůbec nechápu, kde berou tu troufalost říkat nám, jak máme žít, koho si můžeme vzít, nebo že si nemůžeme adoptovat děti. Já bych byl hrozně nerad, aby někdy sněmovna dospěla k přesvědčení, že musí regulovat, kolik dětí se může do rodiny narodit. Zajímalo by mě, co by na to řekli lidovci, kdyby stát přišel a řekl, že mohou mít maximálně tři děti.
Máte teď nějaká další témata týkající se LGBT, kterým se chcete věnovat?
Podobná restrikce, jako byla u darování krve, je i u kostní dřeně. Je to vidět třeba ve formulářích IKEM, kde, když vyplňujete dotazník, se neptají ani na sexuální chování, ale rovnou v prohlášení píšou, že svým podpisem souhlasíte a berete na vědomí, že muži, kteří mají sex s muži, narkomané a lidé provozující sexuální služby za úplatu – takhle jsme tam hezky v jednom balíku – jsou automaticky považováni za rizikovou sexuální skupinu a tím pádem jsou vyloučeni.
Myslím si, že je to strašně špatně, že je to brutální stereotyp, a hrozně bych si přál, aby došlo k úpravě definice rizikového sexuálního chování. Třeba jen když porovnám extrémní případ, kdy heterosexuální muž má za týden deset partnerek, tak bude asi rizikovější než jeden homosexuální muž, který má jednoho stálého partnera třeba už 10 let.
Proč se tyhle restrikce vůbec neřešily již dříve? A že tady ještě dnes je třeba taková diskriminace?
Buď si toho nikdo nevšiml, čemuž ale už nevěřím, protože když jsem řešil téma darování krve s odborníky z praxe, tak o tom věděli. Ale ta pravidla týkající se krve a kostní dřeně nemají žádné legislativní ukotvení a jsou plně v kompetenci odborných společností.
To, proč se podařilo prosadit změnu ohledně darování krve, je, že pan ministr Válek do toho aktivně vstoupil a v minulém roce provedl novelu vyhlášky, která zakotvila nediskriminační ukotvení. A to si myslím, že je velká změna – konečně přišel ministr, který měl odvahu říct stop diskriminaci ve zdravotnictví.
Ta restrikce se během covidu trochu zmírnila, z jednoho roku na půl roku, ale na větší změnu neměl tehdy ministr dost odvahy. A to si myslím, že je hlavní problém – prostě neměli nikdy odvahu na to to změnit.
Co vás nyní v politické kariéře čeká dál? Budete chtít kandidovat do sněmovny?
Mojí prioritou je teď město. Byl jsem odvolaný před prázdninami, ale ta energie a nesouhlas ve městě byly extrémně silné, takže to pro mě je závazek a velká motivace pokračovat. Chci pro Úvaly pracovat dál. Za dva roky bych se rád vrátil zpátky na radnici a posouval věci, které tam máme rozjeté a které se teď nepodařilo dotáhnout.
Zároveň teď hodně přemýšlím nad tím, jak podpořit participaci mladých lidí ve veřejném prostoru, zejména v politice, protože si myslím, že to za nás nikdo nevybojuje, pokud si to nevybojujeme sami. Pro mladé lidi jako jednotlivce je to extrémně těžké. Musí nás tam být víc, abychom si navzájem kryli záda, podporovali se a nebyli tak snadným terčem.
Je to problém, který se objevuje po celé republice, hlavně v regionálních strukturách všech stran. Tam je ten skleněný strop, který je extrémně těžké prorazit, a je důležité vytáhnout mladé lidi nahoru. To se ukázalo i v evropských volbách, kde TOP 09 měla na kandidátce SPOLU 8 kandidátů a 5 z nich byli mladí lidé, členové mládežnické organizace TOP týmu. A ukázalo se, že byli schopní konkurovat i starším kolegům. Třeba Pavel Havlíček je jeden z předních odborníků na bezpečnost a zahraniční politiku. Nebo Jan Tichánek, zastupitel z Ostravy-Jihu. Kdybyste porovnala naše životopisy s životopisy některých kandidátů, třeba dvakrát starších, tak byly na stejné úrovni.
Máte nějakou konkrétní představu, jak chcete mladým pomáhat?
Něco se mi rodí v hlavě, ale asi si to ještě nechám pro sebe.
