Miroslav Kalousek: Varuji před euforií z výsledku voleb

Dvě dosud opoziční koalice získaly 108 poslaneckých křesel. Jaký je to výsledek?

Daleko lepší, než v jaký jsem si odvažoval doufat.

Jak to? Vždyť jste se s šéfredaktorem redakcí Deníku vsadil, že to bude 109 křesel, tudíž jste se trefil téměř přesně.

To byla předvolební agitace. Výsledek je to výborný, ale současně před euforií z něj varuji. Ještě nikdy v historii svobodných voleb se tolik nelišily zisky mandátů od skutečných preferencí a sympatií celého elektorátu. Skoro milion hlasů zůstalo pod čarou, což rozhodně nebyli voliči demokratických koalic. Struktura sněmovny je úplně jiná než struktura voličstva. Tím chci říct, že dvě koalice, jež dříve nebo později složí vládu, nemají ve veřejnosti čtyřiapadesátiprocentní podporu, kterou mají ve sněmovně. Voličů STAN není reálně víc než voličů Pirátů. A čert nikdy nespí. Měli bychom tedy s pokorou myslet na to, že sněmovna úplně neodráží nálady ve společnosti.

Co by s tímto faktem měla dělat nová vláda?

Měla by dokázat vzkázat i lidem, kteří nemají ve sněmovně své zástupce, že na ně myslí. Bude to mít strašně těžké, nemůže každému splnit jeho přání, ale může se chovat tak, aby lidé cítili, že o jejich problémech ví a snaží se je řešit.

Andrej Babiš, který říká, že pod jeho vedením Česká republika vzkvétala a zažila nejlepší období v polistopadové éře, nakonec prohrál. Čím si to vysvětlujete?

Lidé chtěli změnu. Andrej Babiš pochopitelně tvrdil, že za jeho éry zažili to nejlepší, ale já nabízím jiný pohled. Nikdy jsme se nezadlužovali rychleji než za Andreje Babiše, nikdy se nezdražovalo víc než za Andreje Babiše, nikdy se neumíralo víc než za Andreje Babiše a nikdy jsme nemuseli platit tolik státních zaměstnanců jako za Andreje Babiše. Proto účet, který můžeme vystavit jeho vládě jako hospodáři, jenž by měl chránit zdraví, majetek a životy občanů, je děsivý. Samozřejmě že Babišova vláda nemůže za covid, s ním se musely prát všechny vlády, ale tahle se s ním prala tak, že v počtech zemřelých na počet obyvatel byla druhá nejhorší v Evropě a pátá na světě. Samozřejmě že Babišova vláda nezpůsobila inflaci, ta kráčí světem a potýkají se s ní všechny vlády, ale jenom tahle upřednostnila náklady úvěrů Agrofertu před úsporami občanů.

V roli ďáblova advokáta musím namítnout, že za Babišovy vlády důchody vzrostly o čtyři tisíce korun, platově si výrazně polepšili učitelé, lékaři, zdravotní sestry, policisté či hasiči. Nebýt světem kráčející inflace Češi by se z hlediska svých peněženek měli opravdu lépe než před jejím nástupem.

Určité skupiny obyvatel opravdu dostaly přidáno, byť je pravda, že si za to méně koupí. I paní ministryně Maláčová řekla – a potom toho litovala – že za Kalouska se měli důchodci lépe (poměr průměrného důchodu k hrubé mzdě činil na konci Kalouskova mandátu 42,3 procenta, zatímco loni dosahoval 40,7 procenta – pozn. red.) než za Babiše. Někteří lidé tedy dostali přidáno, ale z peněz, které si vláda musela půjčit. Dám srozumitelný příměr. Jedna rodina bude hospodařit s příjmy, které dá každý rok dohromady a jakž tak vyjde. Druhá se chce mít lépe a nabere si spotřebitelské úvěry. Dokud je bude čerpat, určitě si bude moci dovolit víc než ta první. Problém přichází v momentu, kdy se úvěry musejí splatit, což často končí příchodem exekutora. To je situace, kterou Andrej Babiš s Alenou Schillerovou připustili, když se jim výdaje zcela vymkly z rukou. Česká republika má druhé nejvyšší tempo zadlužování v Unii a nejhorší scénář konsolidace veřejných rozpočtů. Exekutor zajisté nepřijde na ministerstvo financí tak rychle jako do té druhé rodiny, a právě na to oni hřeší. Vědí, že se s tím bude muset prát někdo jiný.

Chcete říct, že si vymýšlejí, když tvrdí, že co se týká zadlužení, poměru dluhu k hrubému domácímu produktu, jsme na tom pořád výborně?

Co se týká absolutního zadlužení, jsme na tom dobře, protože naše bývalá vláda (Nečasova v letech 2010 až 2013 – pozn. red.) postupovala nesmírně odpovědně. Kdybychom se v krizi chovali jako oni, neměli už dnes z čeho rozdávat. Sklenice může být poloprázdná nebo poloplná. Okamžitý stav vám nic neřekne, vy se musíte podívat na to, jak rychle se sklenice plní nebo vyprazdňuje. Jejich argument, že jsme stále šestou nejméně zadluženou zemí v Evropské unii, je pravdivý, ale daleko podstatnější je dynamika zadlužování, která je obrovská. Připomíná mi to vtip ze Sedmi statečných, kdy padá chlápek z desátého patra a lidé v těch horních slyší, jak říká, že zatím je to dobrý. Ano, dokud nedopadnete na zem, nic se vám nestane. Z okna už bohužel vyskočili.

Nemůže pád zbrzdit a změnit ve výhodu trampolína, která se jmenuje oživení hospodářského růstu?

Zatím si nemyslím, že bychom měli být takovými optimisty. Vidíme, co se děje v automobilovém průmyslu, že se ve světě rozpadají logistické struktury, a zdaleka nepůjde o tak dynamický růst, jak jsme si mohli myslet před několika měsíci. Avšak i kdyby byl, vládě se povinné, takzvané mandatorní výdaje vymkly z ruky do té míry, že z nich nejde vyrůst. V určité chvíli lze skutečně spoléhat na to, že hospodářský růst bude mimořádně velký, tudíž budete mít každý rok o tolik vyšší příjmy z rostoucí ekonomiky, že v porovnání k HDP bude dluh klesat. To se Sobotkově vládě přihodilo v letech 2014 až 2017. Bod zlomu ale Babišova vláda svou rozhazovačnou politikou překročila a pouhé oživení ekonomiky už nepomůže. Tady musejí nastoupit aktivní opatření vlády, ať na výdajové, nebo příjmové straně bilance veřejných rozpočtů. Vláda musí mít plán jejich konsolidace. Koneckonců v této situaci jsou všechny vlády a na základě dohod v Unii posílají své konsolidační plány Evropské komisi. Nikoliv náhodou byl program Aleny Schillerové vyhodnocen jako absolutně nejhorší, protože se konsolidovat vůbec nesnaží.

Proto se vás jako bývalého ministra financí a ideového otce trojkoalice SPOLU musím zeptat, jak z toho ven, když všech pět lídrů slíbilo, že nebudou zvyšovat daně?

Pokud nebudou zvyšovat daně, musejí snižovat výdaje.

Čili škrtat na straně penzí, platů státních zaměstnanců, investic?

Není to jen otázka škrtů, ale změny systémů. Oni něco slibovali před volbami, ale teď se budou muset dohodnout na tom, co se bude realizovat.

Co by jim poradil Miroslav Kalousek?

Navrhl by svůj scénář konsolidace, který by se opíral hlavně o reformu obou pojistných systémů, tedy penzijního pojištění a veřejného zdravotního pojištění, kde je největší problém.

Znamená to povinné penzijní připojištění a vyšší spoluúčast při čerpání zdravotní péče?

To se ptáte na detaily, které nejsou až tak důležité. Poradil bych jim soustředit se na tyto zásadní změny. Variant může být řada, ale všechny musejí obsahovat politicky sebevražedné poselství: Více osobní odpovědnosti a spoluúčasti. Představa, že do konce svých dnů budeme mít vynikající zdravotní péči, aniž bychom na tom nesli větší spoluúčast, a že současná ekonomicky aktivní generace bude mít do konce svých dnů ze státního pilíře důstojné důchody, aniž by se na tom musela více podílet svými úsporami, nemůže fungovat. Je nefér, že se to lidem neříká. Musíme dát karty na stůl a říct, že každý, kdo chce mít důstojné zabezpečení v nemoci a ve stáří, musí do toho vložit jednak svoji solidaritu, jednak vlastní odpovědnost za svůj život.

Obávám se, že ani konzervativní pravicová vláda nebude mít odvahu toto lidem sdělit. Stačí se podívat na vyjádření horkého kandidáta na ministra financí Zbyňka Stanjury, že ještě v rozpočtu na rok 2022 chce ušetřit 125 miliard. Není to z říše snů?

Já jim budu držet palce. Když budou chtít, pomůžu jim i hledat.

Kde byste našel 125 miliard?

Nemám ambici být ministrem financí, Zbyněk Stanjura nepochybně ano, a já nebudu předkládat alternativní scénáře.

Mě spíš zajímá, zda se to do konce roku dá stihnout?

Technicky ano, ale neumím si představit, že bych to prosadil.

Když jste v lednu odešel ze Sněmovny, měl jste ambici pomoci ke sjednocení pravice a její výhře ve volbách. Jaký je váš podíl na úspěšném výsledku?

Myslím, že jsem pro to udělal všechno, co bylo v mých silách. Pro trojkoalici jsem agitoval, nikomu jsem neodepřel radu. Konkrétních jednání jsem se ale neúčastnil.

Největší otazník byl nad tím, zda se předsedové ODS, KDU-ČSL a TOP 09 dokážou ve prospěch nového subjektu vzdát části své identity. Také jste se bál?

Neměl jsem strach o tři lídry, tam jsem si byl jist, že jsou osobnostně vybaveni tak, že to určitě zvládnou. Ale jako člověk, který dvěma z těch stran předsedal, jsem měl veliké obavy, jak to přijmou jejich členské základny. Jsou to demokratické strany, jejichž předsedové nejsou v pozici Andreje Babiše, který by jim oznámil, jak to bude, a ono to tak bylo. Obrovský kámen úrazu jsem viděl třeba ve společných kandidátkách, protože jistá osobní řevnivost mezi lidmi existuje a pro regionální organizace nebylo snadné ustoupit a souhlasit třeba s tím, že jejich kandidát bude až na pátém místě. Mohlo se stát, že se některé regiony vzbouří. Byl jsem nadšený, že se to nestalo a že to zvládly, což byla velká zkouška disciplíny. Snad jsem k tomu trochu přispěl, neboť jsem do krajů vyjížděl a lidi přesvědčoval, že dohoda je naprosto nezbytná. Já jsem ji uctil tím, že jsem nekroužkoval, bez ohledu na osobní sympatie.

Voliči koalice PirSTAN takto vzorní nebyli a kroužkováním zdevastovali Piráty. Co se přihodilo?

Četl jsem spoustu sofistikovaných komentářů a analýz, ale já jako obyčejný bývalý praktikující politik vím, že něco takového se stane, když jedna strana kroužkuje a druhá ne. Zažil jsem to v roce 2002, když spolu kandidovaly Unie svobody a KDU-ČSL. Lidovci unionisty spolehlivě vykroužkovali, takže oproti původní dohodě na paritě byl nakonec poměr 22:7. Po volbách se KDU-ČSL automaticky zachovala tak, jak by teď podle mě k tomu měli přistoupit stanaři. Tehdy jsme měli stejný počet ministrů jako Unie svobody, takže totéž by mělo platit pro Piráty a STAN. Chovali jsme se k unionistům jako k rovnocennému partnerovi, protože tak zněla počáteční dohoda. A také jsme si uvědomovali, že větší počet mandátů neznamená větší podporu ve společnosti. Došlo jen k tomu, že menšina vykroužkovala většinu. Stejná situace je i nyní. Podle mandátů by se mohlo zdát, že STAN má víc voličů než Piráti, ale to není pravda.

Nevymstila se Andreji Babišovi jeho přesně cílená a často dezinformační kampaň proti Pirátům? Díky tomu, že jsou v Poslanecké sněmovně čtyři pirátští poslanci, nikoli třiatřicet jako zástupců STAN, vlastně může hladce vzniknout nová pravicová vláda.

To ale vycházíte z úvahy, že Piráti mají jenom čtyři poslance kvůli zuřivé antikampani Andreje Babiše. Já tomu moc nevěřím, protože podle mě se voliči koalice PirSTAN nenechali touto rétorikou až tak ovlivnit.

Nezalekli se přece jenom příznivci Starostů a nekroužkovali právě proto, aby se „neomarxističtí a zeleně fanatičtí“ Piráti do Sněmovny nedostali?

Ne, podle mě disciplinovaná menšina kroužkovala a porazila většinu. Velmi malé procento voličů tak ovlivnilo výsledek. Právě proto, že počet pirátských mandátů neodpovídá podpoře jejich voličů, která je daleko větší, je namístě těsná spolupráce všech demokratických stran. Ale především je důležitý pocit všech voličů, že ve vládě jsou jejich zájmy důstojně zastoupeny. Kdyby byl kdokoli arogantně vyřazen, tak ve sněmovně se sice bez čtyř pirátských mandátů jistě obejdete, ale neobejdete se bez společenské podpory jejich voličů. Kdyby se to stalo, prohrajeme dřív, než jsme začali.

Česká republika se ocitla v bezprecedentní situaci, kdy byl prezident Miloš Zeman hospitalizován den po skončení voleb, takže se aktivně nemohl ujmout své ústavní role. Politici ani občané nevědí, co s hlavou státu je. Jak to vnímáte?

Je to smutné a je to nebezpečné. Miloše Zemana znám třicet let a byly doby, kdy jsme se rádi vídali. Po roce 2013, kdy opovrhl ústavou a většinou v Poslanecké sněmovně, jsme už nenašli společnou řeč. Nyní je to ale nemocný člověk, který si zaslouží svou důstojnost. Zároveň je prezidentem republiky a úřad musí fungovat. Ty dvě věci nejdou evidentně dohromady. Já jako občan nemusím vědět, jakou má prezident diagnózu, ale mám právo vědět, zda je způsobilý vykonávat své ústavní pravomoci. Jakmile skončí ustavující schůze sněmovny, vláda musí podat demisi a pak nastává prezidentská sezona. Velmi náročná a namáhavá, kdy musí vést politická jednání, jmenovat premiéra a členy vlády. A my nevíme, zda jsou jeho síly a rozpoznávací schopnosti takové, že je toho mocen.

Je možnost, jak se to dozvědět?

Nic mi není do toho, co dělá rodina Miloše Zemana, ale neumím si představit, že kdyby kdokoliv na světě takto manipuloval se mnou blízkým člověkem, jen bych tomu přihlížel. Jinak je to ale odpovědnost Kanceláře prezidenta republiky, a tady musím říct, že její vedoucí Vratislav Mynář se nechová jako odpovědný státní zaměstnanec, ale způsobem, kdy nejenom poškozuje úřad, ale celou Českou republiku, a měl by za to být velmi přísně potrestán. Velmi mě mrzí, že v prezidentově okolí je několik lidí, kteří přesně vědí, jak na tom je, ale nikdo to nechce říct. To je nefér vůči občanům i politické scéně (Hrad o zdravotním stavu Miloše Zemana do uzávěrky tohoto vydání neinformoval – pozn. red.).

Přesto je už téměř jisté, že tak či onak bude jmenován premiérem Petr Fiala…

Dříve nebo později jistě, ale jde o to, kdy, což je poměrně důležité. Ve sněmovně leží návrh rozpočtu, který je tak špatný, že ho zvolená poslanecká většina nemůže podpořit. Přepracovat ho a předložit ale může jenom nová vláda. Pokud by dal Miloš Zeman první pokus Andreji Babišovi a on by ho přijal, oba by obdařili Českou republiku slabou vládou bez podpory sněmovny a dlouhým rozpočtovým provizoriem, neboť rozpočet Aleny Schillerové by poslanci SPOLU a PirSTAN schválit nemohli, aniž by se zpronevěřili svým předvolebním slibům.

Po jmenování nové vlády se okamžitě rozběhne prezidentská kampaň. Vypadá to, že Andrej Babiš už z opozičních lavic zaklekává do startovacích bloků. Co vy?

Já určitě Andreje Babiše na Pražském hradě nechci.

A přijmete tu výzvu? Ve veřejném prostoru se stále častěji mluví o tom, že budeme svědky finálového kola Kalousek versus Babiš.

V posledních letech s Milošem Zemanem jsem si říkal, že budoucí prezident to bude mít snadné, neboť horší už to být nemůže. Jak vidno, tak by mohlo být. Představa Andreje Babiše na Hradě je ještě strašnější. Osobně jsem o kandidatuře ještě nepřemýšlel, ale možná začnu. Možná taky ne. Jenom bych nebyl tak křečovitý, protože lidé na sítích to občas prezentují tak, že pokud bude kandidovat Babiš, musí se demokratická opozice shodnout na jediném, nejlepším protikandidátovi. Já se ptám, kdo to rozhodne. Novináři? Předsedové stran? Neměli by to rozhodnout voliči? Nebylo by v takovém případě lepší, kdyby demokratických kandidátů bylo co nejvíc a první kolo by bylo férové výběrové řízení, v němž si voliči vyberou, kdo by měl být vyzyvatelem Andreje Babiše v kole druhém?