Kdysi se mi líbila americká filmová pohádka Nekonečný příběh. V jakémsi snovém světě bojují bizarní bytosti s pozoruhodným nepřítelem, který má tendenci se do nekonečna rozpínat. Tím nepřítelem je Nicota. Ta má tendenci pohltit všechno. Jako politický komentátor i jako pozorovatel výkonu managementu v mnoha velkých firmách jsem si začal asi před deseti lety stále více uvědomovat, že náš útulný dobrý svět akutně ohrožuje Nicota.
Lidé prosazující Nic začali vítězit ve volbách, obsazovali vedoucí pozice ve firmách a prezentovali velkorysým způsobem své veliké Nic, jímž předstírali Něco.
Čekají nás komunální a v části obvodů i senátní volby. A Nicota řádí, Nicota kraluje. V komunálních volbách defilují hnutí plná nezávislosti a lásky k obci, jejichž duchovním programovým zázemím je Nic. Pakliže ovšem nepovažujete za Něco, že hnutí nezávislých milovníků obce pro vás zajistí třeba chytré semafory nebo včasný úklid psí stolice.
Zatímco na komunální úrovni lze Nicotu v politickém programu ještě nějak omluvit, tak Nicota v programech kandidátů do Senátu je zarážející. Většina kandidátů nabízí transparentní politiku, ale o její orientaci neřekne vůbec nic. Pak nabízí zodpovědnost vůči voličům. Protože neřeknou za co, tak to nebude těžké splnit. Nicota je zjevně velmi výhodný produkt. Ideální volební program. K ničemu nezavazuje.
Proč to tu píšu? Protože v tomto světě kolem nás se přece jen neustále odehrává Něco, k čemu je třeba zaujmout nějaké stanovisko.
Jsem asi ze staré školy, když si myslím, že to stanovisko by nemělo být Nijaké. Žijeme v době, která do historie vstoupí masívním vzestupem terorismu, agresivity a nové vlny potlačování občanských a lidských práv. Spektakulární násilí Islámského státu je zjevně nejviditelnějším globálním problémem světa. Šokující brutalita, již nám fanatici sami demonstrují na internetu, má ovšem tendenci jednak potlačit naléhavost jiných problémů, jednak vytváří falešný obraz, že tu „naše“ civilizace bojuje s celým islámským světem.
Vedle toho zde existuje jiný problém, který se naší budoucnosti dotýká zcela zásadním způsobem a nejspíš více. Je to velmocenská emancipace Ruské federace. Vladimir Putin už léta léčí zraněnou psychiku svého národa nostalgií po sovětské velikosti, po kultuře imperiální mocnosti, jež měla tendenci řídit půlku světa. A nezůstalo jen u písní a tanců. Obnova impéria se odehrává na úkor ostatních národů, které proti své vůli strávily 20. století v jednom velikém sovětském koncentráku.
Agresivita Putinova Ruska vůči Ukrajině je něco, co se nás přímo týká. A to nejen v tom smyslu, že žijeme ve stejném regionu, ale že žijeme ve společnosti, již barbarská sovětská velmoc kdysi znásilnila a zotročila. Část českého národa zlomila tato nadvláda morálně a jiné části našeho národa důkladně vymyla mozek. To je výsledek ruského komunistického panství.
Upřímně nechápu, že je Martin Bursík v této době jediným kandidátem, který ve své kampani otevřel téma vztahu ke znovu probuzenému obrovi na Východě. Kdybychom byli hrdý národ, jakým jsou třeba Angličané, tak se o sankcích vůči Rusku, o připravenosti naší armády nebo o nutnosti pomoci Ukrajině mluví a soupeří v každém volebním obvodě. U nás ne. Tady vládne Nicota boje se psí stolicí a Nicota prázdných frází o odpovědnosti. A Bursík působí jako exot, jenž říká, že je třeba stát na straně spojenců v Severoatlantické alianci, že je třeba stát za Ukrajinou, že prezident Miloš Zeman i česká vláda poškozují Českou republiku svým podlézáním Kremlu, svou zbabělostí a bezcharakterností.
Dříve by mě opravdu nenapadlo, že budu podporovat představitele zeleného proudu v politice. Jenže na světové scéně mi překreslil moji mapu Vladimir Putin a na domácí scéně Andrej Babiš. Je doba, kdy tu vedeme principiální zápas o hodnoty, které jsou nadřazené nad dřívější spory. Je to zápas o orientaci České republiky, o vztah ke spojencům, o vztah ke svobodě a parlamentní demokracii.
Tak jako Andrej Babiš s masívním a zákeřným využitím naprosté programové a politické Nicoty postupně rozkládá demokratické instituce a svobodu médií, tak pátá kolona přátel Ruska rozkládá a likviduje zahraniční orientaci našeho státu na civilizovaný Západ. A všichni služebníci Nicoty, kteří se nezmohou na politický postoj k zásadnímu ohrožení polistopadové cesty, ve skutečnosti slouží – aniž by to sami věděli – něčemu velmi nebezpečnému. Je to plíživá ztráta naší svobody i cti.
Náš Senát je nyní v moci proruské páté kolony. Je to obyčejné hnízdo neobolševismu a těch nejhorších inklinací zbabělé české nanicovaté politiky. Ukázalo se to několikrát a naposledy před pár dny při projednávání postoje vůči ruské agresi na Ukrajině.
Představa, že ustupování a smířlivý postoj vůči imperiálním náladám v Rusku nám pomohou v obchodování či přispějí ke zmírnění napětí, je zcela naivní. Postoje, které zastává Miloš Zeman, jsou směsicí amorálnosti a hlouposti. Z Ruska přichází jediná odměna za naši bezectnost a tou je další vazalství. Nic víc.
Nicota v politice je jakýmsi druhem společenské rakoviny, jejíž důsledky nemohou být jiné než fatální. Vládnoucí hnutí nám z billboardů nabízí zástupy krásných žen. Kandidátka do Senátu Laura Janáčková prezentuje vyvinutá ňadra a stehna a láká nás na sex. Zároveň na nás ze všech stran útočí akademické tituly a gejzíry dobrých úmyslů. Přitom prezentace titulů má pro budoucnost státu zcela stejnou hodnotu jako ukazování poprsí a dobro chceme tak nějak všichni.
Téměř celá volební kampaň byla grandiózní přehlídkou absolutního Nic, jež ničemu nepomůže a nic nepřinese. Přitom nevidíme, že aktuální hrozby míří přímo do srdce našeho světa. Světa svobody, civilizace, lidských práv a parlamentní demokracie. Světa, za který je třeba se postavit. Kampaň Martina Bursíka je překvapivá tím, že je v tomto smyslu jediná normální.
Reflex.cz, 9. 10. 2014, rubrika: Komentáře
