Provedení důchodové reformy považuji za jednu z nejdůležitějších agend současné vlády. Dokonce bychom mohli říci, že bez důchodové reformy by šlo jen těžko označovat vládu za „reformní“ či „rozpočtově odpovědnou“ a jen těžko bychom hledali smysl její další existence. Domnívám se ale, že existují vážné důvody, proč by reforma penzí neměla být zakotvena v ústavním pořádku. První z nich nalezneme v samotné Ústavě České republiky. Podle ní je třeba ústavní většiny, tj. tří pětin všech poslanců a přítomných senátorů, pro změny státních hranic, vytvoření či zrušení krajů a v záležitosti referenda. Ústavu lze pochopitelně měnit také z důvodu změny ustanovení zde již upravených, např. Všechny ostatní záležitosti by kompetencí prezidenta republiky. měly upravovat právní předpisy nižší právní síly, v případě důchodové reformy se samozřejmě jedná o zákon, resp. soubor zákonů.
Druhý důvod nazvěme politickopragmatický. Strany současné vládní koalice nedisponují ústavní většinou v poslanecké sněmovně a v senátu mají dokonce menšinu. Jestliže nebudou zástupci sociální demokracie ochotni přistoupit na kompromisní dohodu a budou donekonečna opakovat nepravdivá slova o „privatizaci veřejných služeb“, pak by bylo politickou chybou chtít prosadit důchodovou reformu ústavním zákonem.
Jistě, důchodová reforma nepředstavuje problematiku na jedno volební období a vyžaduje dohodou napříč politickým spektrem. K dosažení této dohody učiním jako ministr financí vše, co bude v mých silách. Zkušenosti z poslední doby mě však optimismem nenaplňují. Když před volbami v roce 2006 zveřejnila první Bezděkova komise své závěry, zástupci politických stran se dohodli mimo jiné na tom, že je nutné dále prodlužovat věk odchodu do důchodu. Protože komunisté dohodu odmítali, sociální demokraté ve strachu z odlivu levicových voličů od dohody odstoupili a nakonec musela toto nepopulární, ale potřebné opatření prosadit Topolánkova vláda svou křehkou většinou.
Týden, 10. 1. 2011, Strana: 53
