Leoš XVI. stíná draka

Je to symbolické. A výmluvné. Jeden politik, ten levicový, si uvázal na znamení smutku černou kravatu. Druhý politik, ten pravicový, zajásal nad báječnou změnou. Tak vstoupil na oficiální scénu zdravotnický nadstandard.

Leoši Hegerovi, šestnáctému polistopadovému ministru zdravotnictví, se daří po letech marných řečí prosazovat zdravotnickou reformu jako na běžícím páse, kus po kusu. Včetně onoho nadstandardu, který nás pacienty zajímá asi nejvíc. Podařilo se mu zdolat slavný paragraf poslankyně ČSSD Fischerové, který připlácení na péči před dlouhými roky zakázal. Jak měl tuhý život, dokazuje i 61 900 odkazů na internetu - tolik se o něm mluvilo. Byl to paragraf o snech a iluzích. Ačkoli luxusní zdravotní péče existuje a lékaři ji umějí pacientům poskytnout, nesměl si ji přikoupit nikdo, protože si ji nemohl přikoupit každý. Basta. Paragraf to zakázal. Rovnost je víc než svoboda, tak to sociální demokraté měli a mají.

Jenže sny a iluze stranou. Pokud něco existuje a dá se to koupit, je jasné, že si to také někdo koupí, zákaz nezákaz. Ať už pololegálně (jako třeba v rámci VIP balíčků péči špičkového operatéra) nebo nelegálně za úplatek (třeba deset patnáct tisíc za porod) či to získá zdarma jako protekční „kulich“. V pohádkách to setnutím hlavy drakovi obvykle končívá. Heger draka zdolal, paragraf zrušil, ale to podstatné teprve začíná. A tady vstupuje na scénu strach nás, pacientů. Přirozený.

Nebudou nám lékaři kvůli zisku vnucovat pokaždé jen nadstandard? Dokážou nás přesvědčit, mají přece navrch. Nebo naopak, neodbudou nás, kdo nebudeme chtít nadstandard, nějakým šuntem? Tady by nás měly chránit pojišťovny, ministerstvo i lékařská komora. Pokud ochrání, pak to bude pro všechny výhodné. Bohatší si připlatí za luxus, z jejich peněz zbohatne nemocnice - a i pro chudší je přece dobré, budou-li se léčit „standardně“ v nemocnici, která není ošuntělá a zastaralá.

Fajn, řekne si člověk po delším přemítání - chápu, že veřejné placení je lepší než tajné obálky. Chápu i, že pojišťovny dnes nedokážou zaplatit vše, co medicína umí. Ale připadal bych si jako nebetyčný osel, pokud bych z jedné strany do zdravotnictví přidával peníze, aby z druhé strany tekly do kapes šizuňků, kteří se na bezmála třista miliardovém balíku peněz přiživují a bohatnou.

Vždyť kdo by s nadšením platil za lepší kloub, když si čte v novinách, jak ředitelé nemocnic přiznávají obrovské plýtvání. Když jedna nemocnice nakoupí cétéčko o třetinu dráž než vedlejší. Když nový pavilon kliniky staví firma se sídlem na bůhvíjakém ostrově a dosud nepostavila ani slepičí kurník. Když jeden kraj zřizuje nad nemocnicemi jakousi střešní organizaci, která z peněz pojištěnců platí komusi záhadnému poradní a právní služby...

Až ministr Heger utne drakovi i tyhle hamižné údy, pak nechuť vůči nadstandardu částečně vymizí. Teprve pak lidé uslyší argumenty, že nikde na světě nedokážou zařídit všem nemocným bezplatnou nejmodernější léčbu všeho. Teprve pak, a hlavně s dalšími generacemi pacientů, uznají, že když mají nejbohatší země jako Německo, Francie či Švédsko spoluúčast nějakých 20-25 procent, je logické, bude-li to podobné i u nás. Teď Leoši Hegerovi patří gratulace. Poklona až ve chvíli, kdy si člověk přestane připadat jako zmíněný osel.