Laudát: Politický fetiš, za kterým mizí obsah

Takzvaná sKarta však ve skutečnosti přenáší v život vcelku jednoduchou a pragmatickou myšlenku, které se chopila již řada jiných zemí. Nejde tedy o podivný vynález z dílny místních politiků, nýbrž naopak o trend, který se dotýká postupně celé Evropy.

V čem ona myšlenka spočívá? Jednoduše, vystavit a rozeslat složenku na každou jednu dávku, kterou stát poskytuje, je nákladné. Například pro Českou republiku to znamená náklady ve výši čtvrt miliardy korun ročně. Distribuce dávek pomocí karet, jinak řečeno elektronizace výplaty, je daleko levnější. A to zejména za podmínek, které dohodl Jaromír Drábek, kdy stát neplatí za tento nástroj ani korunu.

Elektronizace proto přináší úspory. Úspory, díky nimž nebude například nutné snižovat výši dávek. Upraví se jen způsob doručení.

Takové úvahy přece nejsou scestné. Panika, která na základě avizované změny propukla, proto nebyla a není adekvátní.

Což konečně dosvědčuje i článek redaktorky Petrášové, ke kterému se musím vrátit. Popisuje totiž například krkolomné změny v platební funkci karty. Nechápu proč. Platební funkce totiž byla od počátku, a bezvýhradně, dobrovolná!

Není pravda ani to, že důchodci měli cestovat kilometry za vhodnými bankomaty. K výplatě důchodů karty prostě neslouží, a to ani podle smlouvy, o kterou se článek tolik opírá.

V době budoucí, pokud by parlament chtěl, což nelze u toho současného a pravděpodobně ani příštího předpokládat, mohl by na tuto smlouvu navázat. Opakuji však, že karty k výplatě důchodů neslouží a nikdy sloužit neměly. Není pravda ani to, že by handicapovaní byli kartami jakkoli znevýhodněni.            

U klientů, kteří jsou v obtížné situaci například pro vážné tělesné postižení, měl být totiž příspěvek nadále poskytován zcela stejným způsobem jako doposud, poukázkou. A to samozřejmě bezplatně.

Dokonce není pravda ani to, že karty nezabrání zneužívání dávek. Zabrání, u vybraných příjemců dávek na živobytí, kde lze předpokládat, že nejsou peníze využívány adekvátně, karta dovolí u obchodníků platit jen za určité typy zboží.

A tak dále. Bylo by možné vyvracet a vysvětlovat argument po argumentu, těžko však říci, zda taková snaha může pomoci racionálně překlenout emoce, jež se kolem sKarty neustále točí. Jistě jde v případě sKaret o významnou změnu. Změnu, na kterou si budou muset občané nějaký čas zvykat. A je přirozeně nefér od nich chtít, aby takový přechod přijali s všeobecným nadšením. Stejně tak nefér je nedat šanci něčemu, co by objektivně a na základě zahraničních zkušeností pomohlo uspořit na správném místě.