Poslouchejme nobelisty. Tedy alespoň některé. Například trojici ekonomů, kteří získali letošní Nobelovu cenu za ekonomii. Zkoumali vliv „institucí“ na ekonomickou prosperitu a mimo jiné doložili, jak zásadní je pro prosperitu společnosti demokracie a inkluzivní vládnutí.
Zní to obecně, ne-li nesrozumitelně. Přitom to má mnohem větší souvislost s problémy, kterým čelí nejen naše země. A naznačuje to, že „může být i hůř“.
Tři nobelisté, Daron Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson, přišli se silnou hypotézou, že fungující demokracie a zapojení lidí do formování jejich budoucnosti (což je zcela jiný koncept než přímá demokracie, která eliminuje odpovědnost politiků) jsou důležité, ne-li nutné podmínky pro prosperitu. Třeba v Evropě si systematicky dobře vedou skandinávské země, které jsou právě ukázkou tohoto principu.
Naopak země s nefunkčními institucemi a „odtažitým“ způsobem vládnutí obvykle lidem zlepšující se kvalitu života nezajistí. A koneckonců, i největší rozmach země, která jistě není spojena s rozvojem demokracie a zapojením občanů – Číny –, byl v počátečních letech spojen s jistým „povolením šroubů“ a zejména s kvalitní prací technokratických institucí. A ani dnešní „přitažení šroubů“ nepomáhá řešit její velké ekonomické problémy.
Kde lze nalézt „českou“ linku v tomto konceptu? Mám za to, že – decentně řečeno – nepřesvědčivé výsledky vládnutí řady českých vlád jsou pevně spojené s nekvalitní prací veřejných institucí. Těch, které by svými daty, znalostmi a návrhy měly pomáhat politikům naplňovat politický kurz, který si vlády stanovily. A to tak, aby politici dosáhli cílů s co nejnižšími náklady a zajistili zlepšení kvality života lidí (což je mimochodem cesta k tomu, aby volení politici udrželi své posty).
Příklady selhání institucí se u nás hledají velmi snadno. Počáteční selhání českého státu při začátku pandemie nebylo způsobeno jen chaotickým způsobem vládnutí tehdejšího premiéra Andreje Babiše, ale z velké části i nedostatečnými daty, absencí plánu a neschopností formulovat srozumitelná doporučení pro politiky.
V případě energetické krize to opět byla neschopnost státních institucí využít obrovské množství všech možných dat a miliardy investované do digitalizace k tomu, aby stát dokázal cíleně směrovat podporu těm, kteří ji skutečně potřebují, a nikoliv plošně.
A stresující, do života tisíců mladých lidí zasahující nedostatek míst na všeobecných středních školách pro silné populační ročníky je též obrovským selháním nejen politiků, ale hlavně institucí státu.
To je jen několik příkladů, kdy automaticky považujeme za nejlepší cestu „second best“, tedy nikoliv nejvhodnější řešení. A vzniklé škody bereme jako nutné, jak ukazuje všeobecné přijetí „vysvětlení“ u problému se středními školami: zaznívá, že neúspěšní uchazeči přece mohou jít do učení. Což je akceptace toho, že stát svou neschopností zajistil nevyužití potenciálu našich občanů.
Jinde jsou výsledkem škody již na první pohled viditelné. Kdyby nešlo fakticky o tak moc (nejen peněz, ale hlavně o zlepšení fungování našeho státu ve velmi problémové oblasti), byla by situace kolem (ne)digitalizace stavebního řízení příkladem selhání fungování státu s až tragikomickými prvky a s cenovkou stovek milionů.
Také inkluzivitu si někdy vykládáme poněkud specificky. Část lidí tím rozumí, že oni sami, podporováni podobně smýšlejícími, mohou o lecčems přímo, bez souvislostí a odpovědnosti rozhodnout. Vrcholem absurdity je třeba referendum o zákazu výstavby domu pro seniory v Horní Lidči a do stejné kategorie patří i odmítání stavby větrných elektráren (i těch, které jsou dostatečně daleko od obydlí).
Jiným, neméně škodlivým projevem našeho pojetí „inkluzivity“ je situace, kdy všemožné připomínky a nesouhlasy vedou někdy až desítky let k „nerozhodnutí“, a tudíž ponechání věcí ve stále stejném, často velmi nevhodném stavu. Namísto toho, aby byly různé názory objektivně, kvalitně a nezávisle posouzeny a bylo poměrně rychle přijato a provedeno společensky vhodné řešení.
Nefunkční instituce a s nimi spojená nízká kvalita vládnutí kombinovaná s vírou, že každý může rozhodovat o čemkoliv, vedou přes hledání neustále nových politiků a stran, kteří „to budou dělat lépe“ (a když uspějí, pak obvykle aspoň z nějakého pohledu selžou), k frustraci z demokracie a volání po „vládě pevné ruky“. Klidně i za cenu omezení demokracie. Z tohoto hlediska pak práce nobelistů naznačuje, že právě toto je cesta garantující další zhoršení situace.
Jistou frustraci lidí z toho, jak u nás stále ještě demokratické a poměrně inkluzivní (ač místy špatně organizované i pochopené) vládnutí vypadá, lze pochopit. A u nás je stále vlastně naštěstí provázeno snahou vybrat lepší, nové či neokoukané politiky, kteří to zvládnou lépe (nejlépe pod vedením nějaké napůl celebrity), namísto silného volání „po jiném systému“. Ovšem občany žádané zlepšení se naplní obvykle jen tehdy, pokud se sejdou velmi příznivé okolnosti, jako je například zrychlení růstu světové ekonomiky nebo úspěch některých sektorů ekonomiky, které vládě do klína vloží aspoň dočasnou prosperitu. A nikoliv tím, že lépe začne fungovat náš stát.
V dnešní době, kdy kompetentní rozhodování státu a hlavně jeho kvalitní fungování jsou nutností i pro rozvoj podnikání, vede cesta k systematickému zlepšování životní úrovně pouze přes zlepšení fungování institucí podporujících kvalitní vládnutí. Což není vůbec to samé jako „větší stát“. Je to jen požadavek na to, aby potřebné instituce (a těch je třeba asi méně, než kolik jich dnes existuje) byly kvalitní. Aby fungovaly nezávisle, transparentně a efektivně. A tím podporovaly politická rozhodnutí, která jsou úkolem a odpovědností politiků. Přičemž je velmi dobře možné, že některých aktivit, které se stát třeba i v dobré víře snaží dnes dělat, by se měl vzdát (což je cesta k jeho zmenšení) nebo by měly být přesunuty pod jiný mechanismus rozhodování.
Bohužel, bez kvalitních institucí musí lidé, kterým volby vložily do rukou právo vládnout, „vařit z vody“. Což málokdy vede k vzniku pokrmu, který velkou část strávníků uspokojí.
