Otázka vstupu České republiky do eurozóny se ve stínu brexitu a uprchlické krize dostala v tichosti na druhou, třetí, možná čtvrtou kolej. Přitom je to jedno z témat, jehož vyřešení má na budoucnost naší země bezprostřední vliv.
Když už se o euru diskutuje, děje se to mnohdy způsobem, který nedává smysl. Často se také jako argumenty pro vstup či proti němu objevují podružné důvody. Nepamatuji se, že by za poslední čtyři roky někdo z politiků jasně a srozumitelně řekl, v čem je pro nás potenciální vstup do eurozóny prospěšný nebo proč je naopak lepší nechat si jako platidlo českou korunu.
Vyprázdněnost diskuse dokazují výroky jako „korunu si musíme ponechat, protože je to jeden z národních symbolů“, „ztratíme suverenitu“, ale také zjednodušené „chceme do Evropy“. Takových proklamací se bohužel dopouštějí i lidé ze středopravicového politického spektra, kde bych očekával jistou ekonomickou erudici. Jenže ODS, Piráti, lidovci ani představitelé hnutí ANO nemají v otázce přijetí eura jasno, kromě toho, že ho buď chtějí, nebo nechtějí.
Jednotná evropská měna se tedy často fetišizuje, a to na obě strany. Pro někoho je euro jakýsi symbol prosperity, podobně jako v devatenáctém století zlatý standard, pro jiné představuje veškerý zdroj problémů, jimž eurozóna v posledních letech čelila. Střízlivý pohled zkrátka chybí. Chápu, není příliš populární a možná ani taktické, se před volbami k tak ošemetné věci, jako je nahrazení koruny eurem, vyjadřovat.
Když ale dáme na stůl bez jakýchkoli emocí pro a proti, z této jednoduché bilance vyplývá, že euro nám nijak neublíží, tuzemské ekonomice spíše pomůže. Pojďme si to shrnout. Česká ekonomika je malá a otevřená, zhruba osmdesát procent naší produkce směřuje na export a jen o něco menší podíl z českého HDP tvoří dovoz. Z celkového objemu zahraničního obchodu se rovněž něco přes osmdesát procent děje se zeměmi eurozóny. Jinými slovy, přibližně dvě třetiny z toho, co se u nás vyrobí nebo nakoupí, je nějak s eurozónou a eurem spjato.
Z toho vyplývá, že české firmy potřebují korunu prakticky jen k tomu, aby mohly vyplatit mzdy svým zaměstnancům, neboť koruna je zde stále jediným zákonným platidlem. Ostatní transakce jsou pak vypořádány v eurech. Krásně je to vidět na našich největších exportérech, kam patří společnosti automobilového průmyslu. Škoda i Hyundai nakupují vstupy v zahraničí a většinu své produkce tam také realizují. Doma platí převážně zaměstnance.
Jako jeden z nejpádnějších argumentů proti vstupu naší země do eurozóny se uvádí ztráta autonomní měnové politiky, a tedy ztráta České národní banky. Evropská centrální banka prý stejně bude provádět takovou politiku, která vyhovuje Německu či Francii, zkrátka „těm velkým“. Fajn, to beru. Jenže i tato námitka se dá celkem snadno vyvrátit.
Jestliže někdo „straší“, že ECB vždy půjde na ruku Německu, je to pro nás jenom dobrá zpráva. Již nejméně od poloviny devadesátých let se totiž naše hospodářství vyvíjí v souladu s tím německým. Ne nadarmo se říká, že když si Německo kýchne, Česká republika dostane chřipku. A naopak. Poslední data Českého statistického úřadu o makroekonomickém vývoji to jen potvrzují. Na rychlém hospodářském růstu tuzemské ekonomiky se zhruba z poloviny podílejí domácí faktory (spotřeba domácností a investice) a z další poloviny zahraniční obchod (tedy obchod s Německem).
Ať se nám to líbí, nebo ne, Česká republika je hospodářsky prakticky sedmnáctou spolkovou zemí našeho západního souseda. Ekonomiky obou států jsou natolik spjaty, že nedává smysl, aby se na české straně Krušných hor platilo jinou měnou než na jejich západním úpatí. Přijetí eura by tedy ušetřilo další miliardy, které musejí tuzemské firmy každý rok vydávat na kursové zajištění. Podobně velké peníze by také zůstaly v peněženkách spotřebitelů, kteří by nemuseli měnit koruny na eura.
Michal Kučera, předseda poslaneckého klubu TOP 09
Zdroj: Faktor S, 7. 9. 2017
