Děkuji, pane předsedající, za slovo. Dámy a pánové, já vysoce oceňuji, že vládní koalice a pravicová opozice se dohodly na kompromisní podobě služebního zákona. Je to zákon důležitý, který ovlivní podobu státní správy v budoucích letech. Samozřejmě jako kompromis to nemůže být podoba ideální. To ale nemůže být žádný kompromis. Ostatně je to výtvor lidské činnosti a člověk je nádoba nedokonalosti a nedokonalost nemůže stvořit dokonalost. Je-li to zákon alespoň dobrý, to ukáže praxe. A já myslím, že v budoucnosti se k němu budeme vracet a budeme ho postupnými krůčky vylepšovat. A není důvod, abychom k tomu vylepšování nepřistoupili ihned. A v tomto směru jdou moje dva pozměňovací návrhy.
První pozměňovací návrh je vlastně návrh staronový. Uplatnil jsem ho již k minulé verzi tohoto zákona, která byla ve své podobě identická. Týká se omezení vysokoškolského vzdělání, které se neuznává pro potřeby státní služby v § 7 odst. 4, kde jsem přidal také Vysokou školu Sboru národní bezpečnosti, respektive některé její fakulty.
Svůj návrh jsem v minulém druhém čtení podrobně odůvodnil. Uvedl jsem jako ilustrativní příklad názvy jednotlivých diplomových prací. Dvě práce jsem podrobně rozebral. Myslím, že jsem dostatečně ukázal, že tyto školy poskytovaly vzdělání neslučitelné s potřebami demokratického státu. Já nebudu tyto argumenty in extenso opakovat, zájemci si je mohou dohledat ve stenozáznamu. Zdůrazním pouze to nejdůležitější:
Paragraf 7 odst. 4 za kvalifikační předpoklad vysokoškolského vzdělání pro potřeby tohoto zákona neuznává absolutorium politických a bezpečnostních vysokých škol bývalého Sovětského svazu s výjimkou MGIMO, o kteréžto výjimce mám své pochybnosti.
Naproti tomu u škol socialistického Československa vylučuje pouze školy politické. Dámy a pánové, tato asymetrie je nelogická, neodůvodnitelná, protože je nesmyslná. Takovou školu zde totiž máme. Byla to Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti, která byla zřízena zákonným opatřením Federálního shromáždění ČSSR v roce 1973, čili na vzmachu normalizace. Měla původně tři fakulty, první fakultu Státní bezpečnosti, druhou fakultu Veřejné bezpečnosti, třetí fakultu Ochrany státních hranic a později přibyla ještě čtvrtá v Bratislavě, fakulta Vyšetřování.
Z toho zejména první a třetí fakulta, Státně bezpečnostní a Ochrany státních hranic (o těch zbylých dvou si také nedělám žádné iluze, ale jsem velkorysý a ponecháván je stranou) evidentně jejich smyslem bylo pouze posílení represivního aparátu komunistického totalitního režimu. Co tam učili, to ukazovaly názvy diplomových prací. Je-li, prosím, zájem a bude-li deklarován, mohu ty práce zde číst, mám jich asi tucet, strávíme zde příjemné povznášející září.
Ale oni museli učit ještě něco jiného, například unášet lidi, zmlátit je a v bezvědomí pohodit do lesa, jak to udělali Ivanovi Medkovi či disidentovi Petrovi Pacákovi. Pálit lidem prsty, jak to udělali hudebníkovi Vlastovi Třešňákovi a pak ho donutili k emigraci. Mohl bych pokračovat dále. Někde se to ti lidé naučit museli. Já nevím, jestli je to učili na této škole, ale je zřejmé, že tyto školy neskýtaly vzdělání použitelné, uplatnitelné a žádoucí v demokratickém státě.
To ostatně potvrdil i Ústavní soud, když svým nálezem číslo 225/1995 Sb. pravil: "Zákonné opatření Federálního shromáždění číslo 107/1973 Sb., o zřízení Vysoké školy SNB, se stalo výrazem jiných respektive dalších hodnotových a obsahových nároků na pracovníky v resortu ministerstva vnitra než těch, které mohly být realizovány řádným, globálním a univerzálním právnickým studiem." Je to nález, který odůvodňuje, proč absolventi těchto škol, ačkoliv mají třeba titul JUDr., nemohou být zapsáni na seznam advokátních koncipientů, nemohou se tedy stát advokáty. Nemohou pracovat v justici, ale je žádoucí připustit je do nejvyšších funkcí ve státní správě demokratického státu?
Dámy a pánové, omlouvám se, ale v tom nevidím žádnou logiku. Zde, prosím, nechráníme agenty, nechráníme nějaké spolupracovníky, kteří třeba mohli být obětí, zde chráníme aktivní příslušníky StB, kteří byli nástroji a vykonavateli represí.
Ten návrh sám o sobě, prosím, a na tom trvám, není diskriminační. Absolventi těchto škol mohou pracovat ve státní správě na nižších funkcích, kde je vyžadována středoškolská kvalifikace, a koneckonců měli čtvrt století na to, aby vystudovali nějakou normální školu. Pokud tak učinili, mohou se dostat i do funkcí vysokoškolských. Tolik, prosím, k mému prvnímu návrhu.
Můj druhý návrh se týká toho, čeho se zde částečně dotkl kolega Fiala. Překážkou k přijetí do služebního poměru státního zaměstnance nebo výkonu služby se zabývá § 33, který vyjmenovává funkce, které jsou neslučitelné. V odstavci 2 pod písm. e) f) - já se soustřeďuji pouze na tuto skupinu - jsou to vojáci z povolání a příslušníci bezpečnostního sboru, čili ti, kteří mají služební poměr příslušníka bezpečnostního sboru či vojáka z povolání, nemohou pracovat ve státní službě. Ale, a to je pozitivní novum tohoto návrhu, mohou se účastnit přímo výběrového řízení.
Cituji z odstavce 3: "Je-li na základě výsledků výběrového řízení vybrána k přijetí do služebního poměru osoba podle odstavce 2, učiní neprodleně právní jednání, směřující k odstranění překážky podle odstavce 2." ***
Zdůrazňuji, učiní neprodleně právní jednání směřující k odstranění překážky. Zamyslel jsem se, jaké je to právní jednání. Pokud jde o zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů 361/2013 Sb., ten nezná nějaký institut třeba přerušení služebního poměru. Má institut záloh. V §28 vypočítává různé typy záloh, v §29 je jedna ze záloh, která by pro tento případ teoreticky přicházela v úvahu, jsou definovány podmínky. 29 odst. 1 - do zálohy činné, se zařadí příslušník, který je vyslán k výkonu služby za a) k jiné organizační složce státu, právnické nebo fyzické osobě atd. Konec citátu.
Zdůrazňuji, který je vyslán. Znamená to, že nadřízený, to znamená služební funkcionář, tohoto příslušníka vyšle pracovat někam jinam mimo vlastní sbor, ale není to tak, že by příslušník mohl požádat, aby tam byl sám vyslán. Takže tento institut není uplatitelný a jiný možný způsob, jak může to požadované právní jednání vypadat, je, že příslušník požádá o ukončení služebního poměru, chce-li pracovat ve služebním poměru podle tohoto zákona.
U vojáků podle zákona 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, existuje sice institut přerušení služebního poměru. V § 11 je taxativně vymezen, za jakých podmínek, za jakých okolností atd., například, je-li voják z povolání zvolen do funkce uvolněného zastupitele, ale žádný šuplíček, který by byl aplikovatelný pro naše potřeby, zde není. Tudíž, opět jediné možné právní jednání vojáka z povolání, chce-li pracovat ve státní službě, je ukončit služební poměr vojáka. A zde jsme u jádra. Vznikly nám tu dvě skupiny státních služebníků, kteří budou třeba pracovat na jednom pracovišti, vykonávat v téže pozici tutéž práci, avšak většina bude honorována částkou X, zatímco menšina částkou 2X. Že to nemůže prospět mezilidským vztahům, je naprosto zřejmé, protože se jedná o evidentní diskriminaci té většiny.
Mimochodem, není to situace nikterak nová. Například podle nařízení vlády číslo 258/1999 Sb., o orgánech státní správy, v nichž vojáci z povolání plní služební úkoly obranného charakteru, vojáci z povolání nesloužili pouze v armádě, ale byli i součástí civilních ústředních orgánů státní správy. Zcivilněni byli v roce 2003, takže bývalí vojáci z povolání jsou dnes nejen zaměstnanci civilně správního úseku ministerstva obrany, ale pracují třeba i v Národně bezpečnostním úřadu, ve Státní správě hmotných rezerv, ale i na ministerstvu zdravotnictví. A všude pobírají dvojí plat, možná za tutéž práci, kterou předtím dělali za jeden plat v uniformě.
Podle údajů za rok 2000 bylo u civilních orgánů státní správy zaměstnáno 120 vojáků. Já, upřímně řečeno, pochybuji, že by jich tam dnes bylo méně. Aby, prosím, bylo jasno, já jsem toho názoru, že výsluhy jako princip jsou správné a užitečné a měly by být zachovány. Jejich smyslem je motivovat zkušenější příslušníky a vojáky, aby zůstávali ve službě déle, neboť ta výsluha se odvíjí od počtu odsloužených let, a je tu jistá forma kompenzace za ztížené možnosti uplatnění v pozdějším věku. Zde se ovšem naskýtá otázka, zdali hranice nároků na výsluhu po 15 letech služby není položena příliš nízko, protože pak odcházejí tito lidé vlastně na vrcholu svých fyzických i psychických sil. A to je špatně. Ale to je spíš problematika, kterou by měly řešit jiné zákony, zejména služební zákony, z nichž jsem citoval.
Avšak podle mého názoru by to mělo být nastaveno striktně, alternativně. Buď práce v privátním sektoru, pak s výsluhami, anebo pokračování práce pro stát třeba i v jiné funkci, třeba i na jiném úřadu atd., ale pak bez výsluh, neboť používat obou výhod najednou, dámy a pánové, práce pro stát, zejména podle tohoto zákona, je výhodná, a používat obou výhod najednou, je nespravedlivé, dokonce tvrdím, že amorální. Tuším, že se strhne nějaká bouře odporu, ale jenom upozorňuji, že stejnou úpravu, kterou navrhuji já ve svém pozměňovacím návrhu (aby po dobu služebního poměru státního zaměstnance byla pozastavena výplata výsluhových příspěvků), má mimo jiné také například Spolková republika Německo.
Dámy a pánové, já doufám, že se nad mými návrhy zamyslíte. Doufám, že shledáte, že jsou logické, účelné a užitečné a že je ve třetím čtení podpoříte. Oba dva mé návrhy jsou zaneseny v systému a já se k nim v podrobné rozpravě přihlásím. Děkuji vám za pozornost.
3. 9. 2014
