Exministr financí Miroslav Kalousek řekl v rozhovoru Právu:
* Návrh vašeho nástupce Eduarda Janoty na zvýšení daní a
razantní škrty ve výdajích státu vyvolává mezi politiky rozporuplné
reakce. Jaký by měl být osud jeho návrhů?
Není žádné
tajemství, že jsem proti zvyšování daní a dávám přednost snahám nalézt
východiska rozpočtového schodku především na výdajové straně. Některé
Janotovy návrhy se mně proto moc nelíbí. Ale je třeba hledat férové
řešení a vycházet přitom z reálné situace. Před volbami strany nejsou
schopny domluvit se na nějakém řešení. Než dojde k sestavení nové vlády
po podzimních volbách, může být také prosinec. Než nová vláda připraví
legislativní změny, uplyne minimálně dalšího půl roku. Mezitím se ale
stane realitou rozpočet s obrovským schodkem přes 200 miliard. To
bychom neměli připustit. Deficit by rozhodně neměl přesáhnout tuto
hranici.
* Takže – co tedy konkrétně udělat?
To
nejhorší v současné situaci je nedělat nic. Proto bych byl pro, aby se
o návrzích, které předloží úřednická vláda, začalo seriózně debatovat.
Opakuji, byť se to řadě politických stran nelíbí a opatření jdou proti
ideovým záměrům těchto stran. Určitá řešení by se měla přijmout, aby
snížila onen hrozivý obří schodek. Opatření by byla přijata ovšem s
tím, že jejich platnost by byla omezená, například na dobu jednoho
roku. Vláda vzešlá z předčasných voleb by pak mohla přijatá patření buď
zrušit, nebo na ně navázat, k čemuž by už měla politický mandát.
* Ale problém veřejných financí je v Česku dlouhodobý a Janotovy návrhy řeší jen krátkodobý problém.
Především
je třeba dosáhnout zásadní změny myšlení a chování lidí i politiků.
Pokud nedojde v dohledné době k zásadním systémovým změnám, doplatí na
to především chudí a sociálně slabí. Řada návrhů, o kterých se mluví,
je označována jako asociální. Asociální je ale neměnit nic, protože až
státu dojdou peníze, tak to nejvíce odnesou právě ti nejpotřebnější.
* To říkáme už deset let…
Proto
je nezbytné skutečně provést penzijní reformu, protože z průběžného
systému dokážeme financovat jen penze stávající, ale ne už penze
budoucích důchodců. Tedy přidat další pilíř. Změnit veřejné zdravotní
pojištění tak, aby skutečně kvalitní zdravotní péči dostali všichni bez
rozdílu sociálního postavení. Jen veřejné zdroje ale nestačí. Je nutno
vzít jako realitu, že léčení banálního onemocnění bude zpoplatněno.
Právě proto, aby byla kvalitní péče pro všechny. Dále se nesmí brát
jako neměnný fakt, že polovina národa využívá nějakou formou sociální
podpory. Vezměme si příklad z firem – když nemají peníze, začnou
racionalizovat svoji činnost. Ani stát se nesmí chovat jinak. Reálné je
o pětinu snížit náklady na fungování státu, aniž by utrpěla kvalita
správy. A nebát se otevřít otázku státní podpory stavebního spoření.
