Poslední rozloučení s Ivanem Medkem, který zemřel ve čtyřiaosmdesáti
letech 6. ledna, proběhlo ve čtvrtek 14. ledna 2010 v 10 hodin
dopoledne v bazilice svaté Markéty na pražském Břevnově. Tam pan Medek
léta chodil za opatem Anastázem Opaskem. Zádušní mši celebrovali biskup
Václav Malý společně s profesorem Tomášem Halíkem, rektorem
univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora, a převorem kláštera
Prokopem Siostrzonkem.
Kláštěrní bazilika byla plná smutečních hostů a
sešli se v ní lidé nejrůznějších vyznání i politických názorů, od
Václava Havla, kterému dělal Ivan Medek kancléře, přes současného
premiéra Jana Fischera, bývalého premiéra Mirka Topolánka, přes
disidenty, diplomaty, emigranty až po takzvané pondělníky, jak si říká
společnost přátel klasické muziky, která se schází každé pondělí v
restauraci Národního divadla. Po smutečním obřadu všechny přítomné na
přání zemřelého pozvala jeho žena Helena na číši vína do kláštera.
O krátkou vzpomínku na jednoho z posledních mužů, kteří naši republiku
po odchodu Pavla Tigrida, profesorů práva Klokočky a Cepla, pevně
spojoval jak s první republikou (byl příbuzný s T. G. Masarykem), tak
se starou Evropou (od roku 1978 do roku 1990 žil ve Vídni), jsem
požádal Karla Schwarzenberga.
„Ivana Medka jsem znal ještě z Vídně, kde pracoval jako korespondent
Hlasu Ameriky. Od všech ostatních novinářů se lišil naprostou
spolehlivostí. Než pustil do éteru nějakou zprávu, tak ji třikrát
přezkoumal, jestli je pravdivá a bylo proto na něj naprosté spolehnutí.
Ani v soukromém rozhovoru nepoužíval informace z Prahy, které nebyly
ověřené, tím se lišil od všech ostatních. Byl to člověk kromobyčejné
serióznosti. Obyčejní novináři se vytahují s kdejakou novinkou, to on
nikdy neudělal. Chtěl jen skromně sloužit. Později jsem se s ním setkal
na Hradě a tam mě jeho práce zajímala hlavně proto, že ten samý job
jsem vykonával před ním. Musím si přiznat, že na takovou práci byl
mnohem lepší než já. Už také proto, že znal české prostředí lépe než
já, byl o dvanáct let starší a díky své pověsti měl na Hradě velkou
autoritu a pan prezident proto často na něj dal.
Byla to výjimečná osobnost: když byl ke konci velmi nemocný a už nemohl
chodit, tak když jste za nim přišel, nikdy si nestěžoval, ale naopak
snažil se každého návštěvníka povzbudit a potěšit: skutečně naplňoval
víru původním posláním. Znám spoustu lidí inteligentních, zajímavých,
vzdělaných, velkých umělců, státníků, ale těch, kterých jsem si po
celou dobu úplně vážil, těch je zatraceně málo, ale Ivan Medek mezi ně
určitě patřil. Ivan Medek byl nejen velký vlastenec, ale zároveň vůči
českému prostředí velmi kritický. Tuto zemi miloval, ale věděl o našich
slabostech. Dokázal nám nastavit nemilosrdně pravdivé zrcadlo: Něco měl
z domova a něco získal pobytem v Rakousku. Jeho odchodem se stáváme
zaprdlejším společenstvím.“
