Zhodnotit po 400 letech morální stránku historických postav je vždy pochybné. Je zajisté pravda, že Albrecht z Valdštejna byl jednou z nejvýznamnějších českých osobností 17. století. Asi žádný český vojevůdce nedosáhl v dějinách jeho významu. Byť své obrovské jmění nabyl často pochybným způsobem, pouze ve 20. století české země dosáhly úrovně změny vlastnictví (privatizací) jako v 1. polovině století 17. Zanechal nám však jak na Malé Straně, tak v Jičíně vskutku pozoruhodné památky. A jednu z nich, Senát, jak známo užívám. Neznám v našich dobách jediného velkého privatizátora, který by postavil obdobně významnou památku naší doby.
Vyčítá se mu, že když se české země zmítaly v občanské válce od roku 1618 - mezi většinou katolickými stavy, které se postavily na stranu panovníka, a většinou větevangelickými stavy, které se stavěly na stranu povstalců -, z dnešního hlediska se postavil na špatnou stranu. Nicméně stojí za připomenutí, že asi nejmoudřejší politik té doby a český bratr Karel ze Žerotína taktéž považoval stavovské povstání za nelegitimní akt.
Vůbec bychom měli chápat onu zmatenou dobu spíše ze zkušeností 20. století (s jeho ideologickými zmatky a krutými boji) než z pohledu historiků z 19. století a začátku 20. století, kteří si ani zdaleka nedokázali představit, kam až může ideologický boj vést. Obdobné občanské války byly též ve Francii, Anglii atd. Můžeme uctít muže, který byl jedním z největších Čechů v evropských dějinách, nejen vojevůdce, ale i vynikající organizátor a správce svěřených území, člověk na rozhraní baroka a renesance s klady i zápory té doby, anebo ho můžeme zatracovat jako člověka, který neodpovídá dnešním morálním a politickým představám. Jeho životní tragédie, která skončila vraždou v Chebu, dodnes ohromuje. Neměli bychom zapomenout, že byl i mužem, který vida nesmyslnost další války, snažil se o mír. Jeho poslední dopis psaný italským císařem končí jeho vlastnoruční větou naznačující bezvýchodnost situace: „Z pokoje nebude nic.“
