Když se sejde s Karlem Schwarzenbergem novinářka kteréhokoli věku, většinou bývá uhranuta jakým jakýmsi zvláštním charizmatem.
Nevím Nevím. Pro mě je vídeňské setkání s předsedou TOP 09 spíše novinářskou noční můrou. Zaprvé občas čas p polyká slova, takže se musím trapně vyptávat, co vlastně říkal, a zadruhé je Schwarzenberg velmi netrpělivý při focení: „Rychle! To už by stačilo!" Lituju fotografa. Př Připravil si lampu, že udělá sním snímek knížete před palácem, a Schwarzenberg na něj: „Máte dese deset vteřin!" Fotograf na to, dobře, stoupněte si k téhle lampě. „Neb Nebudu si nikam stoupat, vyfoťte mě, kde jsem..." Fotograf popadne lamp lampu, vleče ji o tři metry dál, ale dese deset vteřin uplynulo a šlechtic musí držet slovo, takže jsme bez fotky fotky. Ovšem Schwarzenberg má zároveň roveň i odzbrojující vlastnost, pro niž si ho oblíbí snad každý a která z nepochopitelných důvodů chybí jeho politickým konkurentům. Od čeho mají své poradce, když jim neřekli, ať si občas udělají legraci sami ze sebe?
Tohle totiž Schwarzenberg dělá pořád - neuplyne deset minut, aby neřekl, že „vůbec není moudrej", že je naopak „línej", že je „nesnášenlivej". „Je Jen pánbůh ví," směje se například, „jestli někdy odejdu do důchodu. Já o tom nepřemýšlím. Ale až jednou zjistím, že skleróza post postupuje velmi rychle, tak z politiky tiky v vypadnu. Snad to stihnu dřív, než si mého hloupnutí všimnou ostatní." Pro Procházíme se centrem Vídně a kolemjdoucí si knížete prohlížejí, je jim povědomý. Schwarzenberg tvrdí, že ho dnes spousta Rakušanů nemá ráda. „Jsem pro ně zrádce, protože jsem se postavil stranu Čechů, kteří přece rozbili Rakousko, vyhnali naše rakouské bratrance a dnes u nás kradou v krámech... Můj syn šel tuhle do hospody na polívku a hospodský se na něj podíval: Nejste Schwarzenberg? Jste? Tak to jděte pryč, u nás nic nedostanete."
Všímám si, že má Schwarzenberg v klopě odznáček. Není to znak politické strany, nýbrž Kaplického chobotnice. Ale přes ni se k politice dostáváme. „Já dělám politiku, protože jsem naštvanej," povídá. „A naštvanej jsem například i kvůli téhle maličkosti - jde mi na nervy, že nejsme schopní chobotnici postavit, proto ten odznak hrdě nosím."
Opravdu jde do voleb jen proto, že je naštvaný? Na koho, na co? Prý všeobecně. „V Čechách mizí stovky milionů a nikoho to nerozčiluje, všichni to berou jako samozřejmost. A proto se vyprávějí vtipy o Pepíčcích, proto jsem smířený s tím, že dělám nejopovrhovanější povolání."
Z kapsy se mu ozve zvuk trubky, prastará lovecká fanfára rodu Schwarzenbergů, nyní zvonění na moderním mobilu. Počkám, až domluví, a zeptám se. A nebylo by vám lépe někde na honu než na schůzích vlády nebo Sněmovny? Prý rozhodně bylo. Bylo by mu líp, i kdyby se jenom tak procházel třeba kolem Orlíku, jenomže ono to nejde. Kníže si musí přiznat, že nedělá politiku jenom z důvodu osobní naštvanosti. Pro něj je politika i drogou. „Je to návyk, který mám od devíti let, kdy jsem začal denně číst noviny. Návyk, ze kterého se nikdy nedostanete, pokud nejste velmi moudrý člověk - a to já opravdu nejsem."
A to mi chcete říct, stíhám se ještě zeptat, že vás to politické schůzování skutečně baví víc než hon na lišky? A kníže, že prý ano. Politika je zajímavější. „Poněvadž v politice jste někdy hajným a jindy liškou, kterou chtějí ostatní odstřelit."
