Studoval jste na střední škole ve Spojených státech, pak jste začal s kolegou Tomášem Jízdným zařizovat pobyty pro studenty od nás. Měli by rodiče posílat děti do světa?
Podle mě určitě. Samozřejmě, že existují důvody k obavám. Ale ne víc, než kdyby děti studovaly kdekoli jinde. Díky pobytu v zahraničí se navíc naučí nejen jazyk, ale i to, jak se mají starat samy o sebe. A také poznají svět a pak ho můžou vzít sem, zpátky k nám.
Je školství dobrý byznys?
V Česku ještě uvidíme, ale ve světě ano. Dokonce velmi dobrý byznys. Jsou firmy, to znamená skupiny a sítě škol, které mají desítky institucí po celém světě a tržní kapitalizaci v miliardách dolarů. My jsme tady takoví průkopníci, řekl bych. My a Scio. Oni primárně na základních, my na středních školách. Teď se vezeme na takové módní vlně. V médiích se začalo hodně lidí vyjadřovat k dalším cestám pro vzdělání. Uvidíme, jestli je to dlouhodobě udržitelné.
Ještě mi prozraďte, jak člověk ve dvaceti letech přijde na to, že by si měl koupit školu?
V obchodě se spodním prádlem.
Aha. To jste se tam tolik nudil? Nebo jste tam našel inspiraci?
Obojí. Byli jsme o Vánocích s přítelkyní nakupovat v New Yorku na páté avenue, kde jsou u kabinek místa s gaučem pro chlapy, kteří tam čekají třeba dvě hodiny. Nebyla tam wifi, musel jsem sedět asi hodinu a půl bez internetu. A tak jsem začal přemýšlet. Byli jsme pár dní před tím navštívit několik škol, se kterými spolupracujeme v rámci studijních pobytů. Říkal jsem si, jak je to tam úžasné a tak dále. Pak mě napadlo, že by bylo fajn vzít všechny tyhle věci, které ze světa a konkrétních škol známe, a přivézt je do Česka. Posíláme studenty ven, ale každý nechce svoje dítě vypravit do zahraničí. Každý na to nemá peníze, nebo naráží na jiné překážky. Když jsme se vraceli zpátky, měl jsem už vymyšlenou koncepci a spočítané náklady. Přijeli jsme domů v lednu. Hned jsem zavolal na ministerstvo školství a zeptal se, co je potřeba udělat k založení nové školy. Tam mi řekli, že je kvůli vyhlášce lepší převzít nějakou už založenou. Dovolit jsme si mohli akorát školu zadluženou, před bankrotem, s nejhoršími výsledky, zkrátka školu v hodně špatném stavu. Jednu takovou jsme v Malešicích našli a bylo to. Nic, co jsme kdy dělali, nebyl kalkul. Prostě to přišlo a my jsme příležitost využili.
Koupit gymnázium musí být hrozně nákladné. Kde jste na to v jednadvaceti letech vzal peníze?
Cenu vám říct nemůžu, ale musíte si uvědomit, že nekupujete budovu, jen licenci. Kupujete učitele, studenty a školu, která je před bankrotem. Takže to vůbec drahé nebylo. Drahé bylo do toho ty následující roky peníze cpát.
A jaká je návratnost?
U českých škol návratnost v podstatě žádná není, protože všechen zisk musíte reinvestovat zpět do fungování školy. To nám nevadí. Otevřelo nám to dveře k provozování našich amerických akademií, které, jak pevně věřím, budou jednou velice úspěšné. A to jak akademicky, tak finančně. Jdeme cestou rozvíjení mezinárodních škol nejen pro české studenty, ale i pro zahraniční studenty, kteří se chtějí vzdělávat u nás.
Kritici vám často vyčítají, že se dopouštíte segregace ve školství. Máte nějaké předměty v českém jazyce?
Nemáme.
Proč ne?
Nebyla po tom poptávka. U „expatů“ (označení pro zahraničního odborníka, který dočasně pracuje v České republice, pozn. red.) je možnost, že by v Česku zůstali, jen malá. Teď však poptávka roste, takže český jazyk chceme do výuky zavést. Stojí o něj především Češi, jejichž děti česky neumí, protože žili v zahraničí a teď se vracejí se zpátky domů. Zhruba čtvrtina studentů přichází z klasických českých základních škol a gymnázií. Chtějí studovat v zahraničí, na což je můžeme velmi dobře připravit.
Ani školné na gymnáziu není zrovna nejlevnější.
To není, ale v Praze na to kupní síla je a sami rodiče za námi chodí, ať zvedneme školné, abychom mohli zaplatit rodilé mluvčí a další programy pro zlepšení výuky. I proto si myslím, že soukromé školy neznamenají segregaci, ale alternativu. U nás máme v porovnání s dalšími školami jedno z nejnižších školných. Máme stipendisty a chceme, aby to tak zůstalo. Faktem je, že děti z bohatších rodin mají jiný přístup ke vzdělání, mají větší možnosti. Například více cestují, zajímají se o svět, mají peníze na doučování a tak dále. Jestli tady probíhá nějaká segregace, tak na státních školách.
V čem?
Tím, že se neustále vymýšlí nějaké nové standardizované testy. Například jednotné přijímací zkoušky, státní maturity, teď se diskutuje o „cut-off score“. Všemi těmi testy podporujete rozevírání nůžek mezi těmi bohatými a chudšími. Lidé z nižší střední vrstvy nemají na placení přípravných kurzů a dalších možností vzdělávání. Pak se tady buduje paralelní republika v podobě učilišť, kam se posílají děti, které přijímačky neudělají.
Mluvíte, jako by se „cut-off score“ na dětech už projevovalo.
Zatím to tak není. Ale na odborných školách, kam děti nechtěly, se kumuluje frustrace. I mezi kantory. Ti mi často vyprávějí, že v jejich škole panuje strašná atmosféra. A to je ta paralelní republika, kterou například lidé v Praze nevnímají. Protože tam jsou dobré školy, průmyslovky, gymnázia a další vzdělávací instituce. Ve zbytku země však nic z toho není, což je pak například vidět i na výsledcích voleb. Pokud se podíváte na volbu lidí z gymnázií, vyhrají určité strany, na učilištích a odborných školách zase pravidelně bodují jiné.
Dělá podle vás ministerstvo školství dost pro to, aby byl systém lepší?
Po dlouhé době máme výborného ministra. Pan Plaga je mimořádně kvalifikovaný. Má fundamentální porozumění pro to, jak by mělo vypadat školství v jednadvacátém století a je schopný zamezit nesmyslům a nesystémovým nápadům, které přicházejí třeba z průmyslu.
Jakým nesmyslům například?
Zhruba před rokem visel ve vzduchu návrh, aby se do všech škol znovu povinně zavedly pracovní činnosti.
Ale ty na školách jsou.
To je pravda. Jenže jedna z asociací chtěla, aby to ministerstvo nařídilo plošně, na všech školách, centrálně. Všechno pořád chtějí centrálně. Nejspíš jsou přesvědčení, že pokud se budou děti přehrabovat v hlíně a stavět ptačí budky, vyvinou si vztah k manuální práci a potom jich bude víc chodit do fabrik. Což je principiální nesmysl.
Proč?
Rozhodně proti manuální práci nic nemám, ale pokud chtějí průmyslníci vychovávat dělníky, ať si k tomu zařídí školy sami. Jako je to například v Německu.
Střední školy máte, gymnázium taky, tak proč si nepořídíte ještě nějaké učiliště?
To je další věc, za kterou mě lidé často kritizují. Když už o těch učilištích tolik mluvím, proč nějaké nezaložím? I kdybych pominul, že by se neuživilo, tak bych nemohl ignorovat fakt, že k provozování učiliště potřebuji infrastrukturu. Musíte mít přístup k továrnám, montovnám, k expertům, firmám a dalším věcem. Z podobných důvodů například soukromé školství nenabízí vzdělávání pro lékaře. A nikdy nebude, protože nemá potřebnou infrastrukturu – přístup do nemocnic, k pacientům a tak dále. Takže proto nemám učiliště.
Vystudoval jste střední školu v Americe, ale na univerzitu nebo vysokou školu jste nešel, takže nemáte žádný titul. Proč?
Titul nemám a nikdy mít nebudu. Měli jsme doma složitou životní situaci, takže jsem se vrátil, i když jsem získal stipendia na několik univerzit v USA. A musel jsem jít pracovat. Doma nebyly peníze na to, abych vedl dotovaný život za oceánem. Úplně původní plán byl, že budu pokračovat na univerzitě v Americe a učit dějiny nebo mezinárodní vztahy, ale nevyšlo to. Rozhodně nejsem dítě, které se narodilo se zlatou lžičkou v puse.
A nemrzí vás, že jste nešel studovat dál?
No, když to vezmu zpětně, tak asi ne. Nemám povahu na to, abych ve škole vydržel celých pět let a pak dostal vytoužený magisterský titul. Chybí mi k tomu trpělivost.
Takže jsou podle vás tituly přežitek?
To ne. Celý proces vzdělávání je rozhodně důležitý. Ale pro práci, kterou dělám, titul nepotřebuji. Nikdy jsem si nemyslel, že budu podnikat. Začal jsem v podstatě z nutnosti. A kvůli podnikání jsem do žádné školy chodit nemusel, protože stejně neexistuje škola, která by vás na něco takového připravila. Možná kdybych chodil na nějaké dobré MBA, tak by mi to asi pomohlo, ale až teď. Protože kdybych to vystudoval, tak bych v životě neudělal tak šílené věci, jaké jsem udělal. Nikdy bych si netroufl zakládat školy.
Proč ne?
Bylo to naprosto iracionální rozhodnutí, které jsem neměl o co opřít. Ale udělali jsem to a vyšlo to. Kdybych věděl, co se všechno může stát, co všechno vyjít nemusí, co by to znamenalo, jaké by to mělo dopady a tak dále, tak bych do toho nikdy nešel.
Chtěl byste ty svoje školy nějak provázat s univerzitou?
Ony provázané jsou, spolupracujeme s několika vyhlášenými univerzitami po světě.
Myslím s vlastní univerzitou.
Byl bych hrozně rád, kdybychom jednou univerzitu měli. Pravděpodobně zaměřenou na obchod a marketing. Ale ještě radši bych byl, kdyby většina studentů nakonec univerzitu nedodělala. Přál bych si, aby už během studia získali dostatek znalostí, sebevědomí, schopností, kompetencí i nápadů a díky tomu školu nemuseli dodělávat, ale rovnou si založili nějaký svůj vlastní byznys.
Takže za všechno vděčíte sladké nevědomosti? Že jste nevěděl, co se může všechno stát a „jen“ jste si věřil?
Přesně tak.
A jaké chyby jste z dnešního úhlu pohledu tehdy dělal?
Když jsme s mým tehdejším společníkem převzali naši první školu, bylo nám jedenadvacet. Dali jsme ji do pořádku a před zahájením školního roku nastoupilo deset učitelů, kterým jsem začal říkat, jak si to představuji, co mají dělat a jak budou učit. Což byla ode mě nesmírná arogance. Já jsem si tehdy skutečně myslel, že když vím, jak se učí na top školách ve Finsku a ve světě, a řeknu jim to, tak to začnou dělat. To byla první nevědomost, zásadní. Protože k vedení pedagogů takhle nelze přistupovat, učitele nepředěláte. Musíte pracovat se silnými stránkami každého jednotlivce a nesnažit se je změnit.
Co byla další věc?
Nikdo z nás si neuvědomil, že bude velká fluktuace lidí. Jsou školy, kde se ředitel mění i několikrát za rok. Počítali jsme s tím, že někoho dosadíme a všechno půjde tak, jak má. Že spolupracujeme se školami, které mají tradici sto, dvě stě let, jsou stabilizované. A ti ředitelé a učitelé tam zůstávají patnáct, dvacet let. To byla velká naivita. Dnešní situace už je naštěstí jiná, máme zkušenosti. A o školství se také daleko více mluví, což je dobře. I když je to spíš o novinkách typu „cut-off score“ nebo debata, která se zužuje jen na peníze.
To je podle vás špatně? Že se například mluví o nízkých mzdách pro učitele?
To rozhodně ne. Ale křičí se po tom, aby se v krátkodobém horizontu nalily do školství miliardy, které se z naprosté většiny dají na platy učitelů. Samozřejmě, že je třeba ocenit práci pedagogů. To je podle mě morální závazek. Jenže kvalitu školství tím nezvýšíte. Nikdo už se nezamyslí třeba nad tím, kolik by stálo, kdybychom snížili průměrné počty žáků ve třídě z nějakých pětadvaceti na třeba šestnáct dětí. Provozovatelé škol by totiž museli přistavět nové budovy, učebny, museli by najmout nové učitele a tak dále. Jenže právě to by byly dobře investované peníze.
Jinak to jsou podle vás vyhozené peníze?
Vyhozené ne, ale můžeme je investovat lépe. Neexistuje totiž rovnítko mezi zvýšením peněz a zvýšením kvality. Když dám učiteli příští měsíc dvojnásobek peněz, neznamená to, že bude učit dvakrát lépe. Ale když ho zaplatím, jak si zaslouží a ještě k tomu přidám lepší vybavení, méně žáků ve třídě, na které bude mít více času, výuku už to vylepší.
A kdo by podle vás za to měl zodpovídat a mít hlavní slovo?
Ministerstvo, ne kraje, které jsou však zřizovateli. Umím si i u nás představit systém jako ve Finsku se vzdělávacími koordinátory, oficiálně to jsou „regionální vzdělávací koordinátoři“ a každý z nich má na starosti jeden region. Ministerstvo udělá nějakou změnu a oni ji nenásilně zavedou do systému. U nás je však něco jako vzdělávací koordinátor hudbou budoucnosti. My máme Českou školní inspekci. Ale ta není podpůrný orgán, jen represivní. Inspekce do školy přijde, řekne co je špatně, dá řediteli lhůtu k nápravě a pak to přijde za tři roky zkontrolovat.
Takže vám nejvíc vadí kraje ve zřizování škol?
Vadí mi, že je tady čtrnáct krajů, které mají čtrnáct různých vzdělávacích politik, čtrnáct náměstků a celé je to roztříštěné. A pak je tady druhá věc. U nás panuje zvláštní zvyk – máme ty největší odborníky na školství, lidi, kteří by školskému systému mohli plošně pomoci – mimo systém. Zakládají si svoje školy, pracují pro různé neziskové organizace, vychovávají další učitele a tak dál. Což je sice záslužné, jenže se pak koncentrují v ekonomicky silných lokalitách a na okraj už nevidí. Přesvědčují přesvědčené, takže pozitivní dopad jejich erudice na celou republiku je minimální.
A je podle vás možné, aby se školství posunulo směrem, o kterém mluvíte?
Nevím, jestli bude někdy politická vůle a odvaha k tomu, aby stát vzal krajům pravomoc pro zřizování škol. Podle mě je logické, aby byla odborná učiliště přímo pod určitými ministerstvy - dopravy, zemědělství a podobně. Tak můžete mnohem snáz koordinovat, co se kde bude učit. Učiliště nejsou úplně o Rámcových vzdělávacích programech a o tom, co se bude učit v dějepise, ale především o té odbornosti. Jenomže tu nikdy nemůže předat stát, jen firmy a lidé z praxe.
Máte nějaké další plány na rozšíření nebo budete jen udržovat to, co máte?
Určitě bych rád síť našich škol rozšiřoval. Příští rok budeme v Bratislavě otevírat další American Academy. Po ní snad bude brzy následovat Varšava, ale to ještě uvidíme. Moje velká vize a přání je vlastní univerzita.
ZDROJ: IDNES.CZ, 6. 1. 2019
