Kania: České školství potřebuje změnu

Jaký je podle vás největší rozdíl mezi českým a zahraničním školstvím?
Největší problém je v tom, že v Česku a vlastně i ve všech postkomunistických zemích zatím nedošlo k žádné zásadní aktualizaci školského systému. Klasická škola u nás vypadá tak, že jsou tam třídy po pětadvaceti až třiceti studentech, kteří jsou do nich rozděleni podle věku. To však znamená, že je v každé třídě 7–10 výkonnostních skupin. A před tabulí stojí učitel, jehož úkolem je tuto různorodou skupinku něco naučit. Ale ty výkonnostní skupiny se navzájem zpomalují. Ti nejpomalejší, jako jsem byl například já, tak od učitele nedostanou prakticky žádnou péči. Musí si domluvit doučování, což třeba v mém případě nešlo, protože jsme na to prostě neměli. Stejně tak se ale učitel nestíhá věnovat talentovaným, takže z tohoto systému těží akorát ti průměrní. 

Jak z toho ven?
Za posledních pět let jsem viděl mnoho škol po celém světě. Byl jsem ve Švýcarsku, v USA, Kanadě, v Británii, ve Finsku. To, co mají kvalitní zahraniční školy společné, je, že výuka je tam maximálně individualizovaná. Třídy jsou malé, do patnácti žáků, což je polovina českých. Předměty jsou rozděleny na úrovně, čímž se eliminuje množství výkonnostních skupin. Jinými slovy mezi patnácti studenty jsou jen dvě nebo tři, což je pro učitele mnohem jednodušší. Deváťák tak na americké střední může ve třídě sedět vedle člověka, který je o dva roky starší.

Jak jsou na tom čeští učitelé ve srovnání se světem?
Bídně. Učitelů, kteří přemýšlí moderně, učit děti je pro ně posláním a školství je ještě nezavalilo, je tak 20 až 25 procent. Navíc je prakticky neseženete. Bavil jsem se s rektorem Helsinské univerzity, kde mají asi nejlepší učitelský program ve Finsku. Do prvního ročníku se jim na učitele základní školy hlásí tři tisíce zájemců a berou sto. To znamená, že je to násobně selektivnější škola, než je americká MIT nebo Harvard. Přitom 75 procent těch, které nakonec přijmou, nikdy nebylo na střední škole mezi těmi nejlepšími. Nebyli dokonce ani dobří. A proč je ta univerzita přijala? Protože chodili do Skauta, dělali tam vedoucí, byli dobří v týmových sportech, jsou to extroverti a umí lidi namotivovat. 

A u nás?
Většina učitelů jsou lidé, kteří učí proto, že jim to ve škole kdysi strašně vyhovovalo. Vyhovovalo jim, že jim někdo dal úkol, oni ho museli splnit. Byli zticha, mluvili, jen když se přihlásili a učitelka je vyvolala. A dělali přesně to, co jim zadali učitelé. Tomuto typu současných učitelů nevadí, že jsou špatně zaplaceni, jim vyhovuje systém. Měli jedničky, ale nezjistili, v čem jsou nějak zvlášť dobří, tak šli na pedagogickou fakultu. A teď tito bývalí šprti vyžadují totéž od svých studentů. Když jsem se kdysi naučil nazpaměť celou periodickou soustavu prvků, tak teď se ji naučí nazpaměť i mí žáci. Navíc tyhle lidi nepředěláte.

Co s tím?
Tohle nevyřešíte. Nemůžete jim říct sbohem, musíte se jen snažit, aby pedagogické fakulty generovaly kvalitnější lidi. Na malé škole, na vesnici, na sídlišti vám stačí, když jsou v pedagogickém sboru alespoň dva takoví nadšenci a tu školu někam posunou.

Neučil by lépe výtvarnou výchovu třeba výtvarník z AVU než absolvent pedagogické fakulty?
Myslím, že to je jediná cesta. Ovšem to by se musel změnit celý systém. My jako americká škola najímáme učitele z celého světa, kteří mají letitou praxi z nejlepších škol ve Spojených státech, Británii, na Blízkém východě. Tady však musí přijít na nějaký úřad a dokazovat, že ten titul z University of Texas, který mají, je na úrovni české pedagogické fakulty. Jediná možnost je proto dát ředitelům škol volnost v tom, aby si vybrali učitele podle svého, ne podle toho, jestli vystudoval nějakou českou fakultu. Proboha – aspoň u jazykářů je to nutností. 

Proč právě u nich?
Podle mých zkušeností mají obecně čeští učitelé jazyků mizivé praktické zkušenosti z daných zemí. Ani kolikrát nikam do zahraničí nevyjeli, naučili se cizí jazyk od stolu. Garantuju, že kdyby měli odučit hodinu v USA nebo v Británii nebo by tam měli týden existovat, tak by nerozuměli polovině věcí, které lidé kolem nich říkají. Jenže je to těžké. Lidé, kteří o tom na ministerstvu školství rozhodují, jsou tam strašně dlouho, mají teplá místečka. Žijí ve své uzavřené bublině a tohle vůbec neřeší. Navíc anglicky ani neumí.