O čem se hodně mluví, jsou případné změny ústavy. Například váš poslanec Korte mluvil o tom, že by sám navrhl návrat k nepřímé volbě prezidenta. Jak se díváte na takové úvahy?
Jistě, řada z nás si dnes bude vyčítat, jestli nebylo chybou alibisticky vyhovět drtivé poptávce po přímé volbě, tím spíš, že řada z nás o správnosti tohoto kroku nebyla přesvědčena. Ale to, co teď prožíváme, není důsledkem přímé volby. Je to důsledek toho, že jsme si prezidentem zvolili Miloše Zemana.
Který by za předchozích pravidel nemusel vůbec v Parlamentu jako vítěz voleb projít…
Nemusel, ale taky mohl v Parlamentu projít někdo daleko horší. Prostě - nejde o důsledek přímé volby. Václav Havel by se takto nechoval, ani kdyby byl zvolen přímo.
Důvodem je, že je tu prezident republiky, který chce mít pravomoci vlády i pravomoci Poslanecké sněmovny. Někteří jeho příznivci se na mne zlobí, když mu občas říkám gosudar. To není urážka, gosudar je samovládce. A pokud si pan prezident v touze být gosudar vykládá některé pravomoci sice v souladu s literou ústavy, ale v rozporu s ústavní zvyklostí a tradicí, je na místě tu literu přizpůsobit tradicím a jeho kompetence zpřesnit.
Znamená to, že budete skutečně předkládat konkrétní návrhy na zpřesnění ústavy?
Nevím, jestli je budeme předkládat my, to předpokládá širší politickou dohodu. Ale jako TOP 09 si myslíme, že kroky pana prezidenta jsou bezprecedentní a vybočují ze všech ústavních zvyklostí první republiky i předcházejících polistopadových prezidentů. A v takovém případě by se litera ústavního zákona prostě upřesnit měla.
Podpora vaší končící vlády klesla podle dostupných průzkumů na minimum. Co dělala podle vás vláda špatně?
Tato vláda odskákala nejsložitější ekonomické období v Evropě. Díky krizi padlo v Evropě devět vlád. Změna ekonomické situace si všude vyžádala nepopulární kroky a tyto nepopulární kroky vyvolaly sociální frustraci, což logicky má na vlády a zejména ministerstva financí negativní dopady.
Ale daleko víc nás poškodila absolutní rozhádanost a nekonzistentnost koalice. Nekončící spory a skandály poškodily obraz vlády na veřejnosti daleko víc než nepopulární krizová politika. Nechť nám to voliči spočtou u voleb.
Uvědomujete si, že právě znechucení lidí z politiky, rostoucí frustrace a "blbá nálada" budou teď využívány prezidentem a jeho zastánci k obhajobě nestandardních kroků?
Podezírán jsem byl z lecčehos, ne z blbosti. Takže jistěže ano.
Jaké si z toho berete poučení? Co byste s vědomím rostoucího občanského znechucení dnes dělal v politice jinak?
Co bych zcela jistě nezopakoval: rozhodně bych nedoporučil podpis koaliční smlouvy s Věcmi veřejnými. Ale po bitvě je každý generál. Po volbách byly VV jediný reálný partner k vytvoření koaliční většiny. A stále existovala naděje, že to s touto stranou půjde. Skutečnost byla horší než naše nejhorší obavy a plyne z toho odpovědnost pro nás všechny.
Dnes si vyčítám řadu kompromisů. Klasický příklad je polovičatý druhý penzijní pilíř. Usiloval bych o to, aby byl povinný. TOP 09 dlouho bojovala, aby byl povinný, nakonec v tom zůstala osamocena, a tak jsme přistoupili na kompromis.
Znamená to, že příště byste odmítl jít do koalice s nevypočitatelným malým subjektem typu Věcí veřejných?
Nejde o velikost, Věci veřejné měly ve volbách přes 10 procent hlasů. Pamatuji subjekty s dobrým koaličním potenciálem, které měly ještě menší podporu. Ale to byly subjekty, které byť byly asertivní ve snaze získat větší vliv než by odpovídalo jejich volebnímu výsledku, tak se stále pohybovaly v rámci pravidel na hřišti. VV byl fenomén, který se krátce po zvolení do Poslanecké sněmovny octl zcela mimo hřiště a nikdy ho nerespektovaly.
Nebojíte se, že nevypočitatelných nových stran, které se mohou dostat do sněmovny a hrát mimo tradiční respektované hřiště, přibývá? Po příštích volbách se můžete octnout znovu před volbou, zda se s takovým novým hráčem spojit.
To je jedno z nutných rizik demokracie. Tak, jako si volič zvolil Víta Bártu, tak si může volič stejného typu zvolit třeba Tomia Okamuru. Těžko tomu bránit jinak, než že se standardní strany budou snažit být co nejdůvěryhodnější.
Zatím nedůvěra vůči oněm standardním stranám spíš roste...
Ony také zatím moc pro důvěru voličů neudělaly. Otázka je, nakolik to byla jejich vina a nakolik úspěch různých předem připravených ataků.
Jaké a čí ataky máte na mysli?
Mluvím čistě akademicky.
Přes všechny nevýhody a občasné zápachy, které to s sebou nese, je historicky ověřeno, že žádný jiný systém než volná soutěž politických stran v důsledku neposkytne tolik občanských svobod - ať už jste pravičák či levičák.
Proto myslím, že jsme na jisté křižovatce. Pokud se podaří všem silám, které se o to snaží, aby význam politických stran byl maximálně potlačen a vznikl model spíš korporativního státu nebo prezidentského systému, který bude víc autokratický, tak to samozřejmě pro někoho může být atraktivní - nebude se třeba rozhodovat tak těžkopádně, diskuse nebude vypadat tak stupidně, rozhodovat se bude akceschopněji. Ale občanských svobod bude méně.
Tradiční stranický systém je ale ve zjevné krizi, lidi mu nevěří. Například předseda lidovců, tedy strany s velkou členskou základnou, Pavel Bělobrádek si nedávno v rozhovoru pro Aktuálně.cz postěžoval, že nemají dost lidí, ochotných kandidovat do sněmovny. Není to tak, že tradiční partaje už nejsou schopny generovat dostatek kvalitních kádrů pro vrcholnou politiku?
Podívejte, naše TOP 09 existuje čtyři roky. Předpovídali nám, že jsme marketingový projekt na jedno použití, a ukázalo se, že máme ukotvení ve všech regionech, pro určitou část elektorátu budeme vždy přitažliví. Stále je to strana, kterou budujeme, přicházejí k nám stále noví lidé. Nejsme v situaci, kdy bychom měli problém najít lidi na kandidátku.
Ale je fakt, že bychom si přáli, abychom měli širší výběr. Aby řada vynikajících osobností neignorovala politický život, nedistancovala se od něj.
Teď je otázka, do jaké míry je to naše vina a nakolik se na tom podílejí ostatní síly, vytvářející veřejné mínění. Včetně žurnalistů. Tvrdím, že bída české politiky, o které nepochybuji, kráčí ruku v ruce s bídou české žurnalistiky.
Bez ohledu na to, kdo se na diskreditaci politiky podílí víc, důsledek je zjevný: Stále častěji se ozývají hlasy, že když dosavadní systém selhává, je nutné zajistit pořádek jinak. Prostě fungování státu - zajištění bezpečnosti, stimulace ekonomiky, fungování základních státem garantovaných služeb - se dnes řadě občanů zdá být silnější hodnotou než vámi zmiňovaná individuální svoboda...
To je něco, z čeho mi běhá mráz po zádech. Toto se říkalo v Itálii ve 20. letech, v Německu ve 30. letech. Jsem přesvědčen, že všechny demokratické síly, politické strany i občanské iniciativy by měly velmi zpozornět.
aktualne.cz, 11. 7. 2013, rubrika: Domov
