Vážení členové vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Dovolte mi seznámit vás se stanoviskem poslaneckého klubu TOP 09, jak se zachováme při hlasování o důvěře a odůvodnit tento postup. Především bych ale rád zdůraznil, že vítáme skutečnost, že se mandátu ujímá vláda, která vzešla z demokratických voleb, a že po osmi měsících bezčasí máme vládu, která je nepochybně legitimní, bude mít důvěru Poslanecké sněmovny a právo i povinnost vykonávat svůj mandát. Dovolte tedy, abych vládě popřál hodně úspěchů při správě země i při budování mezinárodní prestiže České republiky.
Není automatické, že strana, která je opoziční, musí nutně vládě vyslovit nedůvěru, nebo odmítnout vládě vyslovit důvěru. Dokážeme si představit, že přesto, že bychom se lišili s vládou v mnoha parametrech, že za předpokladu, že by to byla vláda práva a úcty k zákonům, vláda rozpočtově odpovědná, a vláda, která by brala vážně systémový postup proti korupci, že bychom takové vládě mohli i vyslovit důvěru. Bohužel ani jedno z těchto tří kritérií, která jsem zmínil, vláda nenaplňuje. A dovolte mi teď, abych své tvrzení odůvodnil.
Dovolím si tvrdit, že největší úctu před zákonem musí mít zákonodárce sám, tedy my jako Poslanecká sněmovna, a pochopitelně i vláda, jako exekutivní výkonný výbor této Poslanecké sněmovny. Vláda vznikla na tom, že souhlasila a podpořila ignorování jednoho zákona. Můžeme mít různý názor na lustrační zákon, můžeme být pro jeho zrušení, můžeme trvat na jeho zachování, ale pravděpodobně bychom se napříč touto Poslaneckou sněmovnou měli shodnout na tom, že dokud jakýkoli zákon platí, musí být dodržován bez výjimky a musí být dodržován každým.
Skutečnost, že v případě lustračního zákona platí, že někteří vyvolení tento zákon dodržovat nemusí, je neúcta k právu, neúcta k zákonu a velmi špatný signál, který vláda posílá do společnosti.
Dovolte mi i příklad druhý. Možná se bude někomu zdát marginální, ale principiálně je to stejné. V programové části koaliční smlouvy se můžeme dočíst, že vláda uvažuje o třetí sazbě, tedy snížené sazbě daně z přidané hodnoty, kam kromě jiných komodit budou zařazeny i dětské pleny. Já teď nechci polemizovat o nevhodnosti třetí sazby daně z přidané hodnoty, nechci polemizovat s dojemnou vírou pana ministra Jurečky o tom, jak pleny ve snížené sazbě zachrání natalitu Evropy. Chci jenom upozornit na to, že 6. směrnice Evropské komise jasně říká, které položky mohou a které nesmí být ve snížené sazbě daně z přidané hodnoty. A 6. směrnice je v širším slova smyslu součástí právního řádu České republiky, neboť členské státy jsou povinny tuto směrnici implementovat do našeho právního řádu a neporušovat ji. Když jsem se v soukromém rozhovoru ptal pana ministra zahraničí, jakým způsobem to chce vláda udělat, dostal jsem odpověď: no tak to přeřadíme do snížené sazby, a když nám bude hrozit sankce a do té doby nevyjednáme výjimku, tak to zase vrátíme do té původní.
Dámy a pánové, přesně takto se chovají notoričtí neplatiči alimentů. Neplacení alimentů je trestný čin, zákon to stíhá. A notoričtí neplatiči alimenty neplatí a v okamžiku, kdy je proti nim vzneseno obvinění, tak projeví účinnou lítost, té dámě to doplatí a stíhání je proti nim zastaveno. Dáma měla smůlu, neměla si s tím člověkem nic začínat. Přesně takto se chce chovat vláda vůči 6. směrnici, tedy v širším slova smyslu i vůči právnímu řádu České republiky. My budeme ten zákon ignorovat a až nám bude hrozit sankce, no tak to napravíme. Evropa má smůlu, neměla si s námi nic začínat.
Dovolil jsem si na těchto dvou příkladech uvést skutečnou úctu k zákonům, úctu k pravidlům a snahu rovných podmínek pro všechny, kde by vláda měla jít příkladem, místo aby se zákonům takto vysmívala.
V programovém prohlášení vlády se vláda zavazuje k tomu, že dodrží maastrichtská kritéria. Pan prezident se zmínil, že jsou tři, ono jich je pět, dvě jsou fiskální, tři jsou monetární, ale to není podstatné. Podstatná je interpretace toho maastrichtského kritéria 3 % deficitu vůči HDP. Ta správná interpretace je, že musí být deficity dlouhodobě a věrohodně udržitelné pod 3 %. To, prosím pěkně, není 2,99 při vymodleném hospodářském růstu, což je rozpočet, pro který jste hlasovali na rok 2014. A už vůbec tomu neodpovídá programové prohlášení vlády. Ten nejdůležitější ukazatel dlouhodobého a udržitelného deficitu pod 3 % je tzv. strukturální deficit.
A vy již na konci dubna budete nutně seznámeni s tím, že strukturální deficit, který se teď pohybuje pod dvěma procenty, se v konvergenčním programu, který vláda předkládá v rámci evropského semestru do Evropské unie, zvýší minimálně o procento, protože bude muset reflektovat programové prohlášení vlády. Strukturální deficit pro rok 2015 se bude blížit 3 % a já se pak nutně ptám, kde je prostor pro ty velkorysé prorůstové výdaje, které vláda slibuje, ať už v oblasti investic do vědy a výzkumu, do infrastruktury nebo do zemědělské politiky.
Jsou dvě možnosti a myslím, že už je tady zmínil i pan prezident. Buď prostě maastrichtské kritérium dodržováno nebude a trend postupného snižování deficitu se otočí na výrazný nárůst těchto deficitů, nebo se ještě více zhorší struktura státního rozpočtu. Možná jste si nevšimli, ale už v tom rozpočtu, pro který jste hlasovali, ač má zbytečně o 24 miliard vyšší výdaje, tak je nejnižší podíl investic za posledních sedm let. A bude-li chtít vláda dodržet tříprocentní deficit a dodržet své velkorysé počínání v oblasti dávek, valorizací a úlev ve veřejném zdravotním pojištění, pak nutně nezbydou prostředky na ony prorůstové výdaje, které jsou v programovém prohlášení slibovány. A bude-li chtít vláda tyto prorůstové výdaje realizovat, pak nemůže dodržet 3 %. To není ideologie, to jsou jednoduché kupecké počty. A to, co je na tom nejzajímavější je, že i vláda to ví a řada z vás to ví. Vy prostě víte, že ty cíle, tak jak jsou položené v programovém prohlášení vlády, se navzájem vylučují a že minimálně jeden nebude možné dodržet. A přestože víte, že ten text je zcela nevěrohodný, žádá vláda Poslaneckou sněmovnu o důvěru a chce, aby jí to Poslanecká sněmovna uvěřila.
Tím třetím důvodem nebo kritériem, které podle našeho názoru vláda nedodržuje a dodržet nemůže, je systémový přístup vůči korupci. Co je na korupci společensky maximálně nebezpečné, demotivující a destruující koneckonců není ta předávaná igelitka nebo krabice s penězi. To skutečně nebezpečné, ten jedovatý plod korupce, je ono rozhodnutí, které někdo vybaven veřejnou pravomocí - ať už za úplatek nebo z nějakého jiného důvodu - nečiní ve veřejném zájmu, ale pro zájem soukromý. To je ten problém, to nesmí být připuštěno ani jako riziko.
Dovolím si tvrdit, že rozsah zájmů skupiny Agrofert a pravomoc ministra financí se do té míry protínají, že ministr financí jenom ve výjimečných případech nebude při rozhodování v konfliktu zájmů, a tedy vláda bude v trvalém korupčním prostředí. Oponenti tohoto názoru často zdůrazňují, že je to prostě vyloučeno, neboť ministr financí a vláda z tohoto důvodu budou pod takovým drobnohledem a pod takovým mikroskopem, že nic takového se prostě nemůže stát. Rád bych uvedl z dlouhé škály příkladů, ale nechci vás zdržovat, rád bych uvedl alespoň dva, kde žádný mikroskop ani žádný dalekohled prostě nemůže fungovat, protože je to zcela nezjistitelné.
Ministr financí je rozhodující osobou, nebo chcete-li Ministerstvo financí je primárním garantem veškeré legislativy týkající se bankovního sektoru, kapitálových trhů, spořitelních a úvěrových družstev. Je také pro některé finanční instituce regulátorem. A ministr financí je také významným hráčem na kapitálovém trhu, protože při výpůjční potřebě zhruba 220 mld. korun ročně spolupracuje pro obrovský objem emisí s některými bankami, o kterých rozhoduje sám, to nepodléhá schvalování vlády. To jsou pravomoci ministra financí.
Vlastník Agrofertu má úvěry zhruba nevím kolik, ale jistě v řádech desítek miliard korun. Kde, jak chcete zkontrolovat, dámy a pánové, že nebude docházet k tomu, že za vstřícný postup vůči bankám, ať už v legislativě nebo ve smluvních podmínkách s emitenty, nebudou velmi příznivé smlouvy pro Agrofert a pro jeho dceřiné společnosti? Jediný způsob, jak by se to dalo zjistit, je, kdyby pan ministr financí a vlastník Agrofertu v jedné osobě zveřejnil všechny úvěrové smlouvy, ale ty podléhají bankovnímu tajemství. Něco takového ve svobodném světě nelze po nikom žádat.
Bude naprosto neověřitelné, zda k něčemu takovému dochází a jak masivně. A protože to bude naprosto neověřitelné, tak také bude zcela neuvěřitelné, že k tomu nedochází.
Příklad druhý. Dovoluji si konstatovat, že jakákoliv finančně industriální skupina i menšího rozsahu než je Agrofert, by dala cokoliv za plynulé informace z bankovní rady. Jednou měsíčně zasedá bankovní rada a na bankovní radě zaznívají informace, které jsou přísně utajeny právě proto, aby se nikdo v prostoru hospodářské soutěže k těmto informacím nedostal exkluzivně a aby je nemohl na úkor ostatních využít ve svůj prospěch, tedy deformovat hospodářskou soutěž.
Ministr financí má ze své funkce volný přístup na bankovní radu. Neexistuje žádný mechanismus, jak mu neumožnit přístup na bankovní radu a nikdo nikdy nezjistí, do jaké míry velmi důvěrné informace, které tam uslyšel, použije nikoliv ve veřejném zájmu, ale pro svůj soukromý prospěch, protože na to prostě nikdo nikdy neuvidí.
Bude zcela neověřitelné, jestli to tak udělal nebo neudělal. A protože to bude zcela neověřitelné, tak také zcela neuvěřitelné, že se tomu tak nebude dít.
A jestli dovolíte, tak ještě třetí příklad, na který sice vidět být může - právě proto ho uvádím - ale hranice mezi soukromým a veřejným zájmem bude do té míry nerozlišitelná, že o ní nikdo nikdy nerozhodne. Já pokládám za velmi nebezpečný termín, který je v programovém prohlášení vlády, termín potravinová soběstačnost. Ono to zní velmi hezky. Kdybychom udělali anketu na veřejnosti, kdo z nás si přeje, abychom měli potravinovou soběstačnost, tak to určitě drtivě zvítězí, protože všichni bychom rádi byli potravinově soběstační. Když si ale přeložíme do češtiny, co to skutečně znamená na jednotném evropském trhu, tak to neznamená nic jiného, než že se vláda zavazuje poskytovat takové dotace agropotravinářskému komplexu, aby spotřebitel měl své potraviny za stejnou cenu a stejně nekvalitní od domácího výrobce, který není schopen konkurovat dodavateli zahraničnímu.
Já tento přístup pokládám za nebezpečný. Potravinová soběstačnost není komfortní pro spotřebitele, tedy pro zákazníka, ale je komfortní výlučně pro producenta. Kde ale je pak hranice? Kde to bude ještě potravinová soběstačnost a kde už dotace nekonkurenceschopných producentů na domácím trhu? Podle jakých kritérií, jak to rozlišit? Bude to vždycky názor proti názoru. Nikdy to nebude objektivně ověřitelné. A protože to nebude objektivně ověřitelné, tak to není ani uvěřitelné.
Prostě jediná osoba, která v sobě naplňuje obě ty funkce, to znamená vlastnická práva i ministra financí, bude v dalších desítkách a desítkách případů v každodenním konfliktu zájmů, v každodenním pokušení, že rozhodnutí či získané informace použije ve prospěch skupiny, kterou vlastní. A je jenom na vás, jestli chcete věřit, že ministr financí je do té míry morálně vybaven, že to prostě nikdy a zásadně neudělá. Anebo že to prostě udělá, protože to bude výhodné. A nikdo to nikdy nemůže zjistit. Otázka víry je sice hezká, ale transparentní prostřední je možné jenom tehdy, je-li to ověřitelné. Pokud si to můžete zkontrolovat. A to jsou desítky případů, dovolil jsem si uvést tři, kde to prostě ověřitelné není, kde to nemůžete zkontrolovat. Pak vám tedy nezbývá nic jiného než věřit nebo nevěřit a to je velmi riskantní. Tomu se říká korupční prostředí. Nikdo nemůže tvrdit, že k té korupci dojde, ale to prostředí k tomu přímo vybízí.
A já si dovolím říct, že pokud by takovéto korupční prostředí bylo využito, protože je možné ho využít, tak prostě může být využito, tak v takovém případě vcházíme do zcela jiné fáze korupčních rizik, která Česká republika za posledních 25 let poznala. Fáze, kterou nazývám model "sám sobě kmotrem". Fáze, kdy na kmotry, kteří lobbovali, můžeme vzpomínat jako na nevinná koťátka, protože tohle bude tygr. Sám Šerchán. A obávám se, že pan premiér nebude Mauglí.
Dámy a pánové, pokud se nezaujatě zamyslíte nad argumenty, které jsem uvedl ve všech třech kritériích, která pokládáme za zásadní, tak jistě pochopíte, že vláda neúcty k zákonům, vláda rozpočtové neodpovědnosti a vláda bezprecedentního korupčního prostředí nemůže získat naši důvěru. Děkuji vám.
18. 2. 2014
