Na přípravu rozpočtu letos dohlédne, na rozdíl od minulých let, Národní rozpočtová rada a výbor pro rozpočtové prognózy. Bude rozpočet zcela jiný a uspokojí i opozici?
Rozhodně ne. Je samozřejmě dobře, že takové poradní orgány existují, že jejich názory zazní. Nicméně o podobě rozpočtu rozhodne politická vůle. Jaká tato politická vůle bude, s tím jsme byli konfrontováni na posledním zasedání rozpočtového výboru Sněmovny, kde vláda předložila svoji fiskální strategii pro léta do roku 2021, tedy konvergenční program, který se předkládá Evropské unii. V době dlouhodobého a mimořádného růstu budeme generovat poměrně vysoké deficity, tedy utrácet mnohem více, než jsou mimořádně vysoké příjmy z ekonomického růstu. Z toho plyne kardinální otázka, co chceme dělat, až tyto dobré časy skončí? Fiskální strategie se dá komentovat bonmotem, že mám dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Ta dobrá je, že se ekonomice daří a i přes mírné zpomalení se jí bude dařit i v roce 2019. Ta špatná je, že vláda se chová, jako by ty dobré časy měly trvat věčně, a rozhazuje peníze doleva doprava, přičemž jí nezbývají především peníze na investice do budoucnosti.
Jak to chcete doložit?
Jestliže dnes má vláda k dispozici o 200 miliard korun více, než měla vláda v roce 2012, ale investovat letos bude o 24 miliard méně, tak je evidentní, že se jedná o vládu, která myslí pouze na dnešek, ne na zítřek. To je ta druhá, zlá zpráva zejména pro mladou generaci, když vláda nemá žádnou odpověď na otázku, co bude, až dobré časy skončí, což je v tržní ekonomice nevyhnutelné. Bude ale muset dál plnit ty závazky, které uzavřela vůči obyvatelstvu, a na to vše ostatní, což je právě důležité z hlediska budoucnosti, už mít nebude a bude si muset půjčit. O tom je celá fiskální strategie této vlády.
Jenže řadový občan řekne: to není můj problém, mně stoupne důchod, dostanu více peněz. Ať se stará stát a peníze někde vezme.
Tohle říci je naprosto legitimní právo řadového občana. Ale občan si volí svoji politickou reprezentaci. Když jsou dobré časy, přidání je namístě. Jenže občané mají také vnuky a odpovědnost k nim. Neměli by vládu měřit jen podle toho, zda jim přidá. Tedy kromě toho, že jim přidá, tak by měli myslet i na své vnuky. A to tahle vláda nedělá. K tomu poznání není třeba číst ekonomické klasiky, stačí vzpomenut Starý zákon. Starozákonní Josef vykládal faraonovi svůj sen o sedmi kravách tučných a hubených. Faraon, který ho poslechl, tak v sedmi letech mimořádné úrody dával její část do sýpek, aby jeho lid nehladověl v dalších hubených sedmi letech. To byla odpovědná hospodářská politika. Kdyby faraon a Josef byli Andrej Babiš, tak v sedmi hubených letech by jejich lid měl hlad.
Není to tím, že jsme na rozdíl od okolních zemí vlastně nezažili skutečně velký otřes a ekonomickou krizi, že nám chybí určitá historická zkušenost?
V době bezprecedentní hospodářské krize jsem jako ministr financí prosadil mimořádně nepopulární politiku, která stála lidi zhruba čtyři procenta reálných příjmů. Ale díky tomu jsme prošli krizí bez ztráty květinky, naopak s velkými finančními rezervami, které následně sklízel Andrej Babiš. Vláda, ve které jsem byl ministrem financí, to cítila jako svoji historickou odpovědnost, projít krizí bez otřesů a předat zemi budoucí generaci nikoli v horším horím stavu. Zloba za čtyři procenta, byly naše obrovské politické náklady. Tyto náklady, které jsme do toho všichni, politická reprezentace, celá společnost v létech 2010 až 2013 minulá a současná vláda promarnily. Proto až se ekonomický cyklus otočí a příjmy státu poklesnou o desítky miliard, bude muset přijít nějaký Kalousek, já už to ale nebudu, jednou mi to stačilo, ale někdo takový bude muset přijít. A bude muset za zoufale nevýhodné situace a zoufale nevýhodných podmínek situaci zachraňovat. Současná vláda to v době růstu nedělá a ani se na to nepřipravuje. V době růstu totiž každý rok může vláda vlá počítat, da že přibyde do rozpočtu 50 až 60 miliard, které můžete použít na utlumení důsledků systémových změn. Současná vláda na to ale kašle, čímž jakoukoli příští politickou reprezentaci odsuzuje do role, kterou jí skutečně nezávidím, ale ani nepřeji.
Ale ono to nebude tak horké, vláda na svých výjezdních výjezdních re zasedáních jezdí po republice a slibuje miliardové investice a nové stavby.
Zatím padly sliby asi za 70 až a 80 miliard. Současná vláda má m skutečně plná ústa investic, ale al peníze vynakládá za něco úplně úpln jiného, včetně nesmyslného snížení sní žení absurd jízdného a dalších absurdních dárků, které neposunou budoucnost země ani o centimetr. Všude slibují investice, ale investují každý méně rok méně. Nemohou investovat pro více, protože tože j koruna je jenom jedna. jedna Buď jí někomu něko mu dát dáte na slevu slev na jízdném, jízd ném, ne nebo bo in ji investujete pro budoucnost bu země. Vy musíte rozhodnut, zda ji nabídnete ke spotřebě, nebo ji investujete do budoucnosti a vývoje společnosti.
Můžete přece dělat obojí.
Samozřejmě, ale záleží, v jakém poměru. Kromě toho, že současný kabinet slibuje investice do regionů, tak slibuje vyšší platy, důchody, minulá a současná vláda přijala čtyřicet tisíc nových zaměstnanců státu. Vláda své sliby nemůže reálně naplnit, buď vůči investičním slibům, nebo ve vztahu k penězům, které slibuje lidem.
Ministerstvo financí připravuje zákon, který ruší superhrubou mzdu. Pomůže to ekonomice?
Superhrubá mzda byla na základě mého návrhu zrušena platným zákonem z roku 2012, který byl účinný k 1. lednu 2015. Daň z příjmu fyzických osob měla být 19 procent, měl být sjednocen základ pro výpočet zdravotního a sociálního pojištění, což bylo zásadní zjednodušení. Minulá vláda to vše zrušila pod absurdním argumentem, že by to znamenalo třicetimiliardový propad státního rozpočtu. Od té doby slibuje vlastní systémovou změnu. S žádnou nepřichází. Je to obdoba toho, že předchozí vláda zrušila první kroky penzijní reformy s tím, že předloží vlastní. Nepředložili vůbec nic. Vláda patrně inspirovala pana náměstka pražské primátorky Petra Dolínka, který chce zbourat Libeňský most, ale současně netuší, jak se zajistí doprava přes Vltavu mezi Prahou 7 a 8.
Zdroj: Právo, 28. 4. 2018
