Poslanecká sněmovna zamítla návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti. Pod návrhem sice byli podepsáni poslanci TOP 09, jednalo se však o výsledek tříleté práce ministerstva financí a expertní skupiny zástupců stran napříč politickým spektrem. Kritici nepředložili žádný argument, proč nemá být dlouho veřejně diskutovaný návrh propuštěn do dalšího čtení, kde by bylo možné jej ještě upravit.
Poslanci ČSSD, ANO i KDU-ČSL jednali pokrytecky. Veřejně deklarují podporu a záměr přistoupit k evropskému fiskálnímu paktu, ale jeho principy, které jsme chtěli přenést do naší národní legislativy, odmítli. Dále připomínám, že předložený návrh představoval kompromis, který již vyšel vstříc mnoha výhradám sociálních demokratů. Například se zvýšila hodnota poměrů zadlužení k HDP, od kdy začínají fungovat opatření dluhové brzdy. Kromě tohoto změkčení se dále jednalo o požadavek na současné projednávání ústavního zákona i jeho zákonů prováděcích. Jako předkladatelé jsme navíc byli připraveni v zájmu dosažení konsensu debatovat o možných změnách za předpokladu, že nebude překročeno kritérium 60 % poměru dluhu vůči HDP.
Pokud nevěřím v zástupné důvody pro odmítnutí finanční ústavy, pak si musím klást otázku, co se stalo skutečnou jeho příčinou. Asi těžko by jí mohlo být opatření, podle kterého se ústavním činitelům sníží plat o 20 % v případě, že zadlužení překročí 50 % HDP. Patrně to nebude ani nutnost požádat sněmovnu o vyslovení důvěry, jestliže se dluh dostane nad 58 % HDP. Pro současnou výraznou vládní většinu by to nemělo představovat problém.
Skutečná neochota omezit nezodpovědné chování politiků ústavní pojistkou spočívá v samotných záměrech vlády. Koaliční smlouva i programové prohlášení vlády nás nenechávají na pochybách, jak se bude veřejný dluh v příštích několika letech vyvíjet. Sliby, dárečky a výhody pro vyvolené, pokud je skutečně vláda prosadí, budou daňové poplatníky stát desítky miliard korun navíc. Vláda však nikde neuvádí konkrétní kroky, jak své velkorysé a štědré rozhazování zaplatí. Odpovím za vládu – růstem zadlužení, proto nechce žádnou dluhovou brzdu. Nehodlá brzdit sama sebe.
Jistě, rozpočtová neodpovědnost je legitimní politický přístup vlastní socialistickým a populistickým stranám. Stal se příčinou dluhové krize, která trápí mnoho vyspělých států v posledních letech. Pokud však vláda plánuje utrácet na dluh, měla by to na rovinu přiznat a nevymýšlet si nesmyslné záminky, proč nechce dluhovou brzdu zrovna nyní, když ji ve skutečnosti nechce vůbec.
Kritici finanční ústavy mi předhazovali růst dluhu v minulých letech. V roce 2010 vláda s účastí TOP 09 přebírala české veřejné rozpočty s deficitem téměř 6 %. Díky úsporným opatřením, především na výdajové straně, v rekordním rozsahu přes 250 mld. Kč, se deficit podařilo stlačit bezpečně pod 3 % HDP. Také díky lepšímu řízení likvidity státu dokonce dluh poprvé od 90. let poklesnul. Tento trend rozpočtové konsolidace se nová vláda chystá vědomě zvrátit.
Proti dluhové krizi státu existuje odpovědnost současných i budoucích politických reprezentací. Pojistkou této odpovědnosti je úprava ústavy v tom smyslu, že některé chování už není přijatelné, a že když stav veřejných rozpočtů dospěje do nějaké fáze, tak nastupují brzdy, kterými jsou politici přinuceni chovat se o něco hospodárněji. Schválení finanční ústavy tedy pokládám za vrcholný projev rozpočtové odpovědnosti a odpovědnosti vůči budoucím generacím. Poslanci, kteří ji odmítli, dali jasně najevo, že ignorují zájmy budoucích generací.
Hospodářské noviny, 19. 2. 2014, rubrika: Názory, str. 8
