Kalousek: Vláda je neodpovědná, nezbývá než se modlit, aby se nevrátila recese

Návrh TOP 09, aby sněmovna vrátila kabinetu návrh státního rozpočtu na příští rok k přepracování s tím, že se mají výdaje snížit o dvacet miliard korun, neprošel. Budete se snažit vládní návrh nějak změnit ve druhém čtení?
Možná úpravou nějakých drobností. A pokud jde o návrh na vrácení – nepředkládali jsme ho s nadějí, že projde. Takové iluze jsme neměli. Pokládali jsme za nutné říct, jak by základní ukazatele rozpočtu měly vypadat, aby se za nás naše děti nemusely stydět. Doporučení, které jsme dali, bylo dokonce velmi mírné. Umím si představit, že osobně bych stanovil mnohem ambicióznější cíle.

Proč tedy snížení výdajů právě o dvacet miliard korun?
Výdaje by mohly být směle nižší o čtyřicet miliard. Investice, které vláda plánuje, by rozhodně měly být vyšší než na úrovni roku 2012. Tedy v době, kdy nás dnešní vládní strany kritizovaly, že nízkými veřejnými investicemi podlamujeme hospodářský růst. Samy teď navrhují investovat téměř o třicet miliard méně. A to proto, že je chtějí projíst v provozních výdajích státu a sociálních dávkách. Jde o dva základní parametry: o samotnou výši výdajů a o poměr investičních výdajů k provozním. Právě ten se vůči všem rozpočtům pravicových vlád dramaticky zhoršuje. V onom roce 2012 pořádali odboráři bouřlivé demonstrace… I prezident říkal, že do budoucnosti se musíme proinvestovat, a on se musí zastávat investic, protože nemají volební právo. Teď pochválil rozpočet, který předpokládá, že se proinvestuje o třicet miliard méně než v dobách nejhorších krizových let. Buď pana prezidenta jeho poradci o výši investic na příští rok špatně informovali, anebo pan prezident na poslední chvíli změnil své oblíbené rčení, že k budoucnosti se musíme proinvestovat, na rčení k budoucnosti se musíme projíst a propít.

Kalousek ovšem nepovzbuzoval spotřebu, nezvyšoval platy, minimální mzdu…
Ano, pokládal za nezbytné přesvědčit finanční trhy o naší důvěryhodnosti a schopnosti dosáhnout vyrovnaných rozpočtů. Nezapomeňte prosím, že krize, která tu byla, se jmenovala dluhová. Státy se dostávaly do situace, kdy jim buď nikdo nechtěl půjčit, anebo si mohly půjčit za tak nevýhodných podmínek, že byly likvidační. Vládu, tedy i rozpočty jsme převzali v roce 2010, kdy byly na pětiprocentním strukturálním deficitu. A v té opravdu zoufalé snaze přesvědčit finanční trhy, že jsme schopni s tím něco udělat, jsme konsolidovali rychlostí 1,4 procenta HDP ročně, což je ročně šedesát miliard korun. Trhy jsme přesvědčili do té míry, že už v roce 2011 jsme byli jedinou zemí v EU, které rating stoupl o dva stupně. Úroky ze státních dluhopisů jsme srazili na historické minimum. Což se samozřejmě projevuje i v podmínkách podnikání a lidského života. O to jsou nižší úroky z firemních úvěrů a z hypoték.

Někteří nevládní ekonomové vás ale varovali, promiňte ten výraz, že držíte fiskální politiku moc u huby.
U huby je správně. Držel jsem to příliš u huby. Člověk často zpytuje svědomí, přemýšlí, co řekl a co udělal. Říkám si, zda to nebylo příliš tvrdé. Jestli tempo nemělo být volnější, jestli v některých okamžicích náklady nebyly vyšší než výnosy. Ano, těmito otázkami se opravdu trápím. Přijímám výtky, že jsem byl příliš tvrdý. Diskuze o tempu konsolidace by byla zcela legitimní. Ale nemůže být diskuze o směru, kterým jsme šli. Současná vláda otáčí trend, a to v době, kdy jsme se dočkali ekonomického růstu. Místo toho, aby strukturální deficit, který jsme snížili na přijatelnou úroveň, alespoň držela, tak ho zvyšuje.

Skutečně otáčí trend?
Samozřejmě. Jak jsem řekl, v roce 2010 jsme přebrali veřejné rozpočty s deficitem pěti procent, v roce 2013 činil 0,3 procenta. Podotýkám, že jedno procento je zhruba šedesát miliard korun. Rusnokova vláda o rok později trhla kormidlem a zvýšila strukturální deficit na 1,4 procenta. V rozpočtu Babišovy a Sobotkovy vlády bych ještě hledal nějakou logiku, pokud by napřesrok ponechala tento deficit na stejné úrovni jako letos. Ale ona ho zvýšila o půl bodu. A to už je trend. Vláda nemá ani ambice strukturální deficit snižovat alespoň minimální, evropskými institucemi doporučenou cestou půl procenta ročně.

Ministr financí tvrdí, že v roce 2017 budeme mít vyrovnané rozpočty. Vy tomu nevěříte?
Andrej Babiš zásadně říká něco jiného než to, co doopravdy předkládá. Takže to neberu vážně. Pokud se hospodářský růst bude v následujících letech pohybovat kolem dvou procent, bude mít vláda strašnou kliku, a v očích veřejnosti jí nezodpovědnost projde. V očích budoucnosti ne. Protože při hospodářském růstu nepřipravila zemi na další krizi. Víte, s provozními výdaji mandatorního a kvazi mandatorního charakteru, což jsou sociální dávky a platy půlmilionové armády státních zaměstnanců, je to stejné jako s pastou na zuby. To vymáčknete hned, a všichni mají radost. Ale zkuste to nacpat zpátky. To je daleko složitější. Vláda se chová mimořádně nezodpovědně a nezbývá než se modlit, aby se recese nevrátila. Je evidentní, že kabinet nemá ani odborné schopnosti, ani politickou odvahu přizpůsobit recesi výdaje.

Schodek vládního sektoru má být napřesrok 2,3 procenta HDP.
To je statický indikátor a ten vám nikdy nic neřekne, protože nikdy nevíte, jestli je sklenice poloprázdná, nebo poloplná. Jestli se uzdravujete, nebo umíráte. Statický indikátor je jenom číslo. Musíte se dívat na trend. V odborné literatuře se tomu říká vůle k fiskální konsolidaci. Buď se ta čísla rok od roku zlepšují, nebo se rok od roku zhoršují. Za nás se rok od roku zlepšovala.

Sněmovna sice v únoru smetla váš návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti, ale vláda teď připravuje vlastní normu. Nebude to ona potřebná brzda?
Pokud platí návrh, který jsem viděl naposledy, tak nic neřeší. Návrh téhož zákona, který jsem předkládal já, měl několik parametrických stupňů. Řekněme výstražná kontrolka, velmi výstražná kontrolka, červená kontrolka. A politická reprezentace se podle nich musela zařídit, jinak následovaly sankce včetně snížení platů. Jinými slovy – brzdí se postupně, nikdo nedupne na brzdu tak, aby si rozbil ústa o přední sklo. Zatímco tato vláda nepředkládá ani tak dluhovou brzdu, jako dluhový nárazník. Všechno, o čem jsem mluvil, z jejího návrhu vypadává a zůstává jenom statický ukazatel šedesáti procent, tedy podíl výše dluhu vůči HDP. Čili můžeš jet tak dlouho, dokud to nenarveš do zdi. Není to dobrý návrh zákona. Ale také není rozhodující.

Co je tedy rozhodující?
Šanci vidím v tom, že alespoň některým členům vlády, například premiérovi – oligarchům ruského typu je to jedno – záleží na tom, aby Česká republika měla v Evropské unii přiměřeně kultivovaný obraz. A pro tento obraz nutně potřebuje, aby parlament ratifikoval přistoupení k fiskálnímu kompaktu. Osobně jsem si to vždycky přál a jako ministr financí v Nečasově vládě jsem trpěl jako zvíře, protože ODS k němu z ideových důvodů nechtěla přistoupit. Byť naprosto respektovala všechny jeho parametry a jeho věcnou správnost prokazatelně prosazovala v realitě. Takže TOP 09 současné vládě ráda pomůžeme s ratifikací za předpokladu, že bude doprovázena prohlášením, že vláda bude snižovat strukturální deficit rychlostí půl procenta ročně. Což není nijak přehnaný požadavek. Opět zdůrazňuji, že my jsme snižovali strukturální deficit rychlostí 1,4 procenta ročně a upřímně jsem se přiznal, že často po večerech přemýšlím, zda to nebylo příliš rychle. Půl procenta je naprosté minimum, a jestli nechtějí přistoupit ani na tohle, nikdy nezvedneme ruku pro ratifikaci, protože nesnášíme Potěmkinovy vesnice.

Jak by měl takový závazek vypadat, aby byl vymahatelný?
Mělo by to být prohlášení k Evropské unii. Přistupujeme k článku tři a čtyři přechodným obdobím, kdy budeme snižovat strukturální deficit tempem půl procenta ročně. Když toto vláda učiní, je to závazek na úrovni mezinárodní smlouvy. A TOP 09 v takovém případě nejenže podpoří ratifikaci fiskálního kompaktu, ale bude hlasovat i pro všechny další rozpočty, které to budou respektovat. Byť jejich vnitřní struktura nebude odpovídat našim představám. Stačí, když vláda ze své super rozežranosti sestoupí pouze na rozežranost. Jsme za to ochotni nést i velké politické náklady. Vláda to ví, osobně jsem o tom několikrát mluvil s premiérem Sobotkou. Pokračování na str. 14 Dokončení ze str. 13

Stojí to za velké politické náklady?
TOP 09 je ve sněmovně nejsilnější opozicí, a má proto své povinnosti. Neboť sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl, jak psal básník. Fakt, že nemáme většinu, nás nezbavuje odpovědnosti říkat a prosazovat to, čemu věříme. Bez našich hlasů vláda nemá šanci ratifikovat fiskální kompakt, k tomu potřebuje ústavní většinu. ODS to z ideových důvodů nepodpoří a KSČM také ne. Takže jediný politický klub, který může vládě ve sněmovně pomoci, je TOP 09.

Mluvíte o sebedůvěře. Výsledek komunálních a senátních voleb ji TOP 09 nepochroumal?
Proboha proč. TOP 09 neuspěla. Ale – strana existuje pět let a už dokázala zakotvit na všech úrovních. V komunální, regionální, celostátní i v evropské struktuře. V evropských volbách jsme byli spoluvítězi. V komunálních a senátních volbách jsme utrpěli dramatický neúspěch, což je významný pozitivní impulz. Politika je běh na dlouhou trať. Nás to nezničilo, nám to jenom pravdivě odpovědělo na to, co neděláme dobře. Ukázalo, kde neumíme být přitažliví pro voliče, kde neumíme více pečovat o vlastní stranickou strukturu a kde neumíme více akcentovat lokální témata. Takový neúspěch, pokud pracujete s dlouhodobou vizí, je svým způsobem dárkem. Dal nám reflexi, my ji uchopíme a použijeme k daleko lepší práci. Život není o tom, že stále vítězíte, život je o tom, že občas dostanete pár facek, abyste si uvědomila, že se máte chovat jinak.

Předseda strany Karel Schwarzenberg mluví o nutnosti důkladné analýzy neúspěchu, dokonce připouští i možnost sloučení TOP 09 s ODS. Váš názor?
Žijeme v době, kdy se hlavní boj na politické scéně neodehrává na standardním demokratickém hřišti ve standardním zápasu levice a pravice. Hodně mě zklamal předseda ODS pan Fiala, když v časopisu Echo akcentoval jako prioritu právě boj levice a pravice. To není hlavní priorita. Hlavní souboj spočívá v odvaze nenechat si zničit systém svobodné soutěže politických stran. Přese všechny nedostatky je to jediný systém, který každému z nás garantuje maximum osobních svobod. Teprve o stupeň níž je zápas levice a pravice. Různá hnutí a různé narychlo zřízené a dobře financované občanské iniciativy se snaží systém destruovat, my se ho snažíme chránit. Myslím, že vedení TOP 09 je jedno z mála, které si problém uvědomuje. Výroky pana profesora Fialy mě zviklaly ve víře, že si to uvědomuje i ODS. Nevím, jestli nežije starou válku.

Proč tedy ona úvaha o možném spojení obou stran?
Pan předseda TOP 09 si jako zkušený evropský politik uvědomuje, že v rámci zásadního zápasu o demokratický vývoj České republiky logicky musí připustit i možnost sloučení systematických pravicových politických stran. Jsem o něco víc pragmatik než on. Na jednu stranu si stejně jako on uvědomuji zásadní chvíli toho zápasu, takže si to také dovedu představit. Ovšem za předpokladu, že jedna a jedna by ve svém výsledku bylo dva a půl, a nikoli 1,7. Jinými slovy – vzhledem k tomu, co jsem říkal o onom hřišti – jen velmi málo lidí si je ochotno uvědomit, že součet by byl jenom 1,7, a proto by to bylo kontraproduktivní. Pokud by, a to bych si přál, větší část společnosti pochopila, že pětadvacet let po listopadu čelíme bezprecedentnímu útoku na svobodu a demokracii, a tudíž by jedna a jedna skutečně bylo dva a půl, pak bych do toho klidně šel.

Není i chyba TOP 09, že společnost tenhle zápas nevnímá?
Samozřejmě že si dnes a denně můžete klást podobné otázky. Mohu si přiznat tisíc chyb, a budu mít pravdu. Zkuste mi ukázat někoho, kdo chyby nedělá. Přesto nemůžete ignorovat tu druhou stranu fronty, která je dobře organizovaná a lépe financovaná a opravdu usiluje o změnu systému. Kdo to nechce vidět, ať to nevidí.

Bylo dění v pražské organizaci, které vyvrcholilo odchodem Tomáše Hudečka a Vávry ze strany, ojedinělým excesem, anebo jde o hlubší vnitrostranickou krizi?
To je velmi smutný příběh, který skončil odchodem dvou lidí. Oba své ego kladli nad hodnotové desatero TOP 09.

Šlo jenom o ego?
To je jedno. Zvítězilo hodnotové desatero TOP 09. Ani jeden z pánů ho neměl jako svou hlavní prioritu. Za prioritu měli něco jiného, a proto odešli.

Je rozklad pražské organizace TOP 09 u konce?
Ten rozklad byla virtuální fikce daná tím, že oba pánové nesoutěžili o to, jak se domluvit, ale o to, kdo toho druhého zabije. Záleželo jim na tom do té míry, že dokonce vytvořili jakási virtuální vnitrostranická křídla. Oni zápasili tak úporně a s takovou energií, až si skutečně vytvořili své fankluby. A byť pro to nebyl žádný programový důvod, začalo to najednou vypadat, že ta křídla existují. Neexistují.


Miroslav Kalousek (55)
Zakladatel a první místopředseda TOP 09, předseda poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové.
Ve vysoké politice působí od roku 1998, byl ministrem financí v druhé Topolánkově vládě, stejnou pozici zastával v Nečasově kabinetu.
V letech 2003–2006 byl předsedou KDU-ČSL.
Za lidovce byl také před šestnácti roky poprvé zvolen poslancem.