Komentář Aleše Michla „Kalousek chce financovat dluh škemráním u občanů“ jsem nemohl nechat bez reakce. Pasáž o „škemrání“ v sobě obsahuje postulát, že stát nemá jinou možnost než se zoufale obracet na domácnosti kvůli financování svého dluhu. V tom si článek protiřečí, protože na jiném místě se píše, že „deset miliard (pilotní emise) českou státní pokladnu opravdu nespasí.“
Ano, protože cílem projektu spořicích dluhopisů pro domácnosti není „spasit státní kasu“, ale nabídnout lidem alternativu ke stávajícím spořicím produktům a přispět ke zvýšení fiskální odpovědnosti státu.
Je vtipné, že zatímco jsme nezveřejnili konkrétní výši úrokového výnosu, protože ten bude záviset na tržní situaci v době zahájení prodeje, analytici se začali předhánět v tvrzení, že spořicí dluhopisy budou nevýhodné. Ministerstvo financí zde vždy bude proplouvat mezi Skyllou a Charybdou. Pokud bude výnos stanoven relativně vysoko, dostane se pod palbu analytiků, že narušuje konkurenční prostředí a omezuje hospodářskou soutěž na finančním trhu. Bude-li se výnos pohybovat relativně nízko, budou titíž lidé tvrdit, že naše dluhopisy se nevyplatí kupovat.
Nyní nelze odhadovat, zda výnos bude překonávat inflaci. V případě dluhopisů se splatností jeden až dva roky bude výnos o něco vyšší než u spořicích a termínovaných účtů bankovních ústavů. Výnos dluhopisů s delší dobou splatnosti bude korespondovat se stávajícími státními dluhopisy na trhu – dle argumentace analytiků jsou tedy nevýhodné i tyto dluhopisy. To mne udivuje ve světle skutečnosti, že téměř 80 procent těchto „nevýhodných“ dluhopisů drží instituce, pro něž Aleš Michl a ostatní analytici pracují.
V případě delší splatnosti budou moci občané požádat po roce stát o dřívější splacení, takže devastující vliv inflace na jejich úspory investované u státu se nemůže projevit. Pokud bych měl použít stejnou argumentaci jako Aleš Michl, napsal bych, že bankovní ústavy „tahají lidem peníze z kapes“, protože jim je reálně znehodnocují.
Podíváme-li se na výsledky emisí státních dluhopisů z poslední doby na tuzemském i zahraničním trhu, nic nenasvědčuje tvrzení, že by o státní dluhopisy pro domácnosti nemohl být zájem.
Jen se poněkud změní struktura těch, kteří si vydělají na úrocích – ve prospěch domácností. Naším cílem je, aby se dlouhodobě podíl domácností na držení státního dluhu pohyboval v rozmezí pěti až deseti procent, což představuje srovnatelný podíl jako ve vyspělých zemích. V České republice toto číslo nyní dosahuje pouhého jednoho procenta.
Často se také poukazuje na skutečnost, že dluhopisy pro domácnosti budou vytěsňovat soukromé výdaje. Zde se paradoxně zapomíná, že jakýkoli veřejný dluh vytěsňuje soukromé výdaje. Emisí dluhopisů pro domácnosti namísto části těch standardních se veřejný dluh nijak nezvýší, pouze se změní jeho struktura.
Samozřejmě můžeme diskutovat, zda vláda snižuje deficity veřejných rozpočtů rychle a dostatečně. Nicméně tuto diskusi oddělme od diskuse o formách financování veřejného dluhu.
Úspory = dobré jméno
Pro příští rok se vládě podařilo uspořit téměř 60 miliard korun na výdajích včetně úspor v provozních a mzdových výdajích, po kterých tak volá Aleš Michl.
Díky tomu jsme mohli snížit potřebu čisté emise státních dluhopisů. Hrubá emise, se kterou operuje Aleš Michl, zahrnuje i splátky jistin dluhopisů dříve vydaných, což státní dluh nezvyšuje. Jinými slovy, tato vláda provedla razantní úsporná opatření, která vylepšují pozici České republiky na dluhopisových trzích. To se projevilo nejen v rostoucí poptávce po českých dluhopisech, ale také v úsporách nákladů na obsluhu státního dluhu. A je jen na českých domácnostech, zda se rozhodnou připojit k tomuto rostoucímu zájmu. Za nemorální naopak považuji jim i nadále tuto možnost neotevřít.
Mf Dnes, 7. 12. 2010, Rubrika: Názory, Strana: 13
