Kalousek: Potřebujeme okamžik národního probuzení

(rozhovor s předsedou poslaneckého klubu TOP 09 Miroslavem Kalouskem)

Začněme situací v TOP 09. Před časem se mezi členy i voliči vyvolal dojem, že strana musí nutně změnit předsedu. Nezdá se však, že by to mělo zásadní vliv na nárůst preferencí. Co tomu říkáte?

TOP 09 má svého předsedu, na podzim bude mít svůj volební sněm a nelze ode mě spravedlivě očekávat, že budu veřejně komentovat úspěch současného vedení. To je skutečně věc vnitrostranických debat. Jsem ale přesvědčen o tom, že je potřeba politiku TOP 09 učinit srozumitelnější, že je potřeba, aby si každý potenciální volič pod TOP 09 představil dvě tři priority, které naše strana představuje a které jsou pro ni typické. To je nezbytné a nemyslím si, že se to v poslední době daří. Pokud by se to povedlo, může být v budoucnu TOP 09 úspěšná strana, čemuž pevně věřím, i když si to pravděpodobně vyžádá celou řadu změn ve strategii. Není to ale určitě věc, která by se měla probírat v rozhovorech v novinách.

Pokud se podíváme na to, jak má být Česká republika být reprezentována v Evropské unii, je tady premiér Andrej Babiš a jeho problémy, prezident Miloš Zeman… Může naše země opravdu prosazovat své zájmy v EU?

V tuto chvíli v žádném případě nemůže, protože neví, co jsou její priority. Víte, to je problém naší politické reprezentace, která má plná ústa národních zájmů, ale má-li na Evropské radě ty národní zájmy definovat, neděje se to. Vzpomeňme si na poslední dvě priority, které současná vláda Andreje Babiše prosazovala jako prvořadé. První je, že nesmějí být zastropovány zemědělské dotace, aby je ti velcí dostávali dál na úkor malých a středních. A tou druhou, naprosto nesmyslnou prioritou, kterou se premiér chlubil, bylo to, když dva roky vydíral všechny země tím, že pokud nám nebude povolen reverse charge, zablokuje všechny dohody v daňové oblasti, což opravdu dělal. A protože vydíral naprosto bezskrupulózně, bylo nám to nakonec povoleno. Ale je to naprostý nesmysl a já vůbec nevěřím, že to vláda zavede. Šlo jen o umanutost pana premiéra. Nicméně vyčerpali jsme obrovský potenciál národní priority. Ostatní nám sice nerozuměli, ale nakonec nám to povolili. Jenomže zjišťujeme, že nám to je úplně k ničemu, a navíc jsme ztratili možnost prosazovat opravdové priority. Nikdy jich totiž nemáte deset. Toto je přesně problém české vlády nejen na evropské úrovni, ale i na té vnitrostátní. Máte-li zemi někam směřovat, musíte mít jasné priority. Pokud jich máte 136, tak vlastně nemáte žádnou. A vzhledem ke skandálům, které provázejí našeho předsedu vlády, jsme navíc nedůvěryhodní. Naše pozice je skutečně nezáviděníhodná a slabá, a to mezi všemi spojenci. O to důležitější je, aby se do Evropského parlamentu dostali skutečně kompetentní lidé, kteří jsou si vědomi toho, co je důležité.

Vraťme se k mimořádné schůzi poslanecké sněmovny, která se konala jak kvůli střetu zájmů Andreje Babiše, tak například kvůli zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu. Celá opozice hovořila o důležitých věcech, které by se měly řešit, avšak premiér na té schůzi ani nebyl. Co to ukazuje?

Ukazuje to, že směřování země je mu naprosto jedno. Promiňte mi, že ukradnu přirovnání panu redaktoru Moláčkovi: Jsme rukojmími bankovních lupičů, kteří vykrádají banku. Jak rukojmím, tak lupičům je logicky úplně jedno, co se kolem ve světě děje, zajímá je pouze aktuální dění v bance. A to je přesně situace naší země. My jsme chtěli mluvit o naprosto zásadních věcech, které jsou popsány ve zprávě Národního kontrolního úřadu. Za těch pět let, co vládne ČSSD s hnutím ANO, nám svět ujel ve všech myslitelných oblastech, na něž má vláda skutečný vliv. Vláda má totiž jen malý vliv na hospodářský růst, jelikož jsme malá a otevřená ekonomika. Ale vláda má vliv na dopravní infrastrukturu, na digitalizaci státní správy, na konkurenceschopnost státní správy vůbec, na efektivitu veřejných výdajů, zvláště jde-li o dotace. A tam všude jsme nejen zaspali, ale udělali jsme mnoho kroků zpátky. Naše země je, jak píše NKÚ, skutečně zasukovaná. My jsme neměli v úmyslu vládu grilovat, chtěli jsme o těch věcech konkrétně mluvit a hledat řešení. Vláda si je vědoma toho, že v roce 2030 se začnou systémy sociálního a zdravotního pojištění propadat do téměř neřešitelné situace. Konstatuje se to v konvergenčním programu, kde je to přesně popsáno. A přesto to nikdo neřeší. Premiér této vlády nemyslí na to, jak bude prosperovat země v roce 2030, ale jak si cynicky udržet svou funkci do zítřka, jak tu banku vybrat do posledního trezoru a zajistit si beztrestnost. To je totiž jediná opravdová priorita této vlády. Náš stát nabral 40 000 státních zaměstnanců a v konkurenceschopnosti efektivity státní správy jsme přesto na 97. místě ze 140 hodnocených zemí. Před námi je spousta rozvojových zemí. Je tedy zjevné, že stát bobtná a je stále dražší, ale kvalita jde prudce dolů. To všechno vláda kompenzuje tím, že uplácí voliče, kde může. Proto spousta občanů nevidí, že není jednáno v jejich prospěch.

Když hovoříte o žebříčcích, ve kterých se propadáme, je to také žebříček svobody, kvality demokracie nebo i svobody médií, za všechny jmenujme společnost Freedom House.

Ono to souvisí. Konkurenceschopná, blahobytná a prosperující může být jedině svobodná země. Jak se propadáme v oblastech, kde by vláda měla zemi modernizovat, tak se propadáme i v měřítku svobody každodenního života. Všichni cítíme, jak neskutečně přibylo šikany. A o svobodě slova toho bylo napsáno již mnoho. Svoboda médií je dnes úplně jinde, než byla před deseti lety. Ale ptáte-li se mě na svobodu médií, můžeme najít paralelu, o které jsem mluvil před mimořádnou schůzí: Správa NKÚ popisuje, že dotace, které jsou určené podnikatelským subjektům, jsou u nás čerpány tak, že je dostávají velcí na úkor malých a středních. To je přesně proti evropským hodnotám. Evropské dotace nejsou na podporu produkce, trh je přeplněný produkcí. Ty dotace jsou určeny na podporu malých a středních podniků, aby v globálním světě dokázaly konkurovat těm velkým a aby se udržela svobodná a silná střední třída jako základní kotva demokracie. To jsou vlastně dotace na podporu demokracie, nikoli na podporu produkce. Jenže u nás to funguje přesně opačně. A tak jsou to vlastně dotace na podporu potlačování demokracie. A podíváme-li se na vlastnickou strukturu médií, dá se tam ta paralela vysledovat. Bude rozhodovat široká střední třída, nebo několik velkopodnikatelských skupin? A média jsou toho předobrazem – jsou ve vlastnictví několika velkopodnikatelských skupin, jejichž zájmem je politika velkého kapitálu. A taková politika, jak známo, nemá s demokracií příliš trpělivosti, protože podporuje rychlé rozhodování, které si s právním státem nedělá starosti.

Co je tedy největším rizikem pro demokracii?

Nejsou to Babiš se Zemanem. Ani Rusko. Je to lhostejnost. O konci demokracie nerozhodne žádný aktivní politik, ale masa lidí, kterým je to úplně jedno. A když to bude úplně jedno hodně lidem, špatně to dopadne. Máme v tom ostatně jistou praxi. Já jsem na konci šesté dekády svého života pochopil zoufalství svého otce z let 1970–72. Táta se zachoval nesmírně statečně v roce 1968 a dostal za to hodně za uši. S tím ale počítal. S čím se ale nevyrovnal, to byla jeho sociální bublina, jeho přátelé a kolegové, kteří se najednou pod tlakem moci začali chovat jinak. To, co by na začátku roku 1969 žádný slušný člověk neudělal, bylo v roce 1970 normou. To slovo normalizace bylo geniální, protože nemravnosti se staly normou. Tohle táta nevydýchal. Já jsem to pochopil až teď, kdy zjišťuji, že to, co bylo před pěti lety naprosto vyloučeno, bez ohledu na to, jestli to bylo nebo nebylo legální, ale bylo to prostě nemravné, je dnes také normou. A jak snadno se necháváme znormalizovat a jak snadno si to lidé nechávají líbit. Často mlčí, protože je někdo dokáže zastrašit nebo uplatit. To jsou nástroje normalizace. A tohle opravdu záleží na každém z nás. Pokud si většina bude ochotna nechat sebrat svobodu za nějaké pofiderní výhody, ať už aktuálního sociálního přilepšení nebo zastrašení, hrozí, že o ni skutečně přijdeme.

Když to srovnáme s obdobím normalizace, změna se dostavila až v roce 1989 díky sametové revoluci. Jaká změna musí přijít teď? Další revoluce?

Nemyslím si, že potřebujeme revoluci. Nutně bychom potřebovali okamžik národního probuzení, aby si lidé uvědomili, co jim hrozí. To, že nám za pět let v okolních zemích ujel vlak ve všech oblastech, které budou předurčovat naši konkurenceschopnost. Změny, které se budou odehrávat v energetice, v průmyslu, v dopravě… To jsou změny, které budou bezprecedentní. Svět je úplně jinde, než byl před sedmi lety. A v České republice máme jakési bezčasí. Vládu to vůbec nezajímá, protože ještě chybějí dva až tři trezory k vyloupení. Moc bych si přál, aby si toho lidé všimli. Samozřejmě to souvisí se svobodou a demokracií, ale úplně stejně i s jejich blahobytem. Budoucí blahobyt odjíždí jen proto, že prioritou vlády je udržení se u moci zítra.

Jak Miroslav Kalousek hodnotí působení Pirátů? Mohou něco změnit občanské protesty, dokud se zdá, že nejsou dostatečně politické? Proč se pořád zdá, že demokratické strany nedokáží čelit těm nedemokratickým, antisystémovým a extremistickým silám? Jaká je situace v TOP 09? Jaký výsledek by byl pro stranu úspěchem v evropských volbách?

Čtěte v aktuálním Revue FORUM. Elektronicky jej objednávejte ZDE.