Kalousek: Nového Kalouska se nedočkáte

Na podporu ekonomického růstu si půjčovat nelze. To nadále zůstává krédem hospodářské politiky, kterou už několik let prosazuje nejsilnější muž české vlády, ministr financí Miroslav Kalousek. Politika úspor bude pokračovat, už proto, že deficit státního rozpočtu stále představuje 100 miliard korun.

Jaké zásadní sdělení do tohoto roku má ministr financí pro byznys i všechny ostatní občany?

Pevně věřím, že v roce 2013 končí recese. Veškeré indikátory a predikce tomu nasvědčují.

Není tohle vaše poselství do nového roku jen reakcí na kritiku? Vyčítá se vám, že stále jen škrtáte a strašíte - tak chcete nalít naopak trochu optimismu.

Ne, já svůj názor neměním. Vždy je ideální, můžete-li finanční politikou působit proticyklicky. Čili když je recese, napumpujete do ekonomiky více peněz. Ale to je možné jen tehdy, když je proticykličnost dlouhodobou zásadou. Když je ekonomika přehřátá, tak se tvoří rozpočty přebytkové a vytvářejí rezervy. Jenomže nic takového se nedělo. V okamžiku krize jsme proto byli ve složité situaci. A týká se to i budoucích let, kdy lze očekávat něco jako kladnou nulu.

Takže se z vás nestane žádný nový Kalousek, který místo škrtů začne pumpovat do ekonomiky peníze?

Rozhodně ne. Kalousek je stále stejný. Stále tvrdím, že musíme mít zdravé finance, že rok 2013 musí být tím, kdy snížíme deficit pod tři procenta. Jen připomínám, že po Fischerově vládě jsme ho přebírali ve výši 5,8. Trvám na tom, že nepopulární opatření byla nezbytná. Není možné si na růst ekonomiky půjčovat. Na druhou stranu, pokud nyní chladne eurozóna, je rozumné tempo snižování deficitu rozvolnit.

To „rozvolnění“ je dost výrazné.

V zájmu ekonomiky a zaměstnanosti to bude znamenat v roce 2014 zhruba o pět miliard korun vyšší výdaje oproti původním plánům. A v roce 2015 dokonce o 30 miliard více.

Tvrdíte, že jste stále stejný, ale kritika vaší osoby sílí. Okolní země ekonomicky rostou, ale Česko ne. V důsledku restriktivní politiky vlády.

Hovořit o restriktivní politice při stomiliardovém deficitu je hodně odvážné... Dívat se jen na HDP je také chyba. Pro nás bylo klíčovou politikou nedostat se do situace, kdy bychom se stali rukojmím finančních skupin. Ti, kteří státu půjčují, půjčují buď draho, nebo levně, to když státní papíry považují za velmi bezpečné. Zcela jistě patříme do první desítky evropských zemí, jejíž prosperitu investoři berou bez jakýchkoli pochyb.

Nedávno jsme hovořili s bývalým ministrem průmyslu Vladimírem Dlouhým, členem NERV. Říkal, že jsme ekonomiku přiškrtili více, než bylo nutné a než odpovídalo celkové zadluženosti země.

Mnohokrát jsme o tom s Vladimírem mluvili. Je to věc názoru a také odpovědnosti. Zcela jistě jsme odpovědní za to, že naše politika nyní nepodporuje hospodářský růst.

Říkáte, že HDP není jediným měřítkem. Ekonom Jan Švejnar v rozhovoru pro týdeník Ekonom ovšem říká, že nic lepšího než měřítko HDP není, a také tvrdí, že současná hospodářská politika vede k recesi.

Při vší úctě a po všech diskusích nemohu s panem profesorem souhlasit, že naše politika vede k recesi. Skutečně ekonomiku přibržďuje, na HDP se to odráží asi výší 0,3 procenta. Ale tvrdit, že by tato politika recesi způsobila, je absurdní.

Když za recesi nemůžete, proč tedy okolní země rostou?

A co jejich deficity nebo nezaměstnanost? Opravdu si nemyslím, že bych chtěl mít deficit přes tři nebo čtyři procenta, a zdražováním dluhové služby strukturální schodek ještě prohlubovat.

MÁM JINÝ NÁZOR NEŽ KLAUS

Ekonomiku však nesporně ovlivňuje i nálada spotřebitelů a podnikatelů. A vládě se vyčítá, že náladu mírně řečeno nepovzbuzuje. Změníte rétoriku?

Skutečně to hodně souvisí s nejistotou a s náladou společnosti. Čelili jsme ale krizi a před námi je asi poměrně dlouhé období, které si dovolím označit jako vleklou stagnaci. To nejspíše čeká celou Evropu po řadu příštích let. Každý proto korunu obrací dvakrát v ruce.

V Česku jste považován právě vy za ministra, kvůli němuž se škrtá, který také nejvíce „straší“...

Pravdu jsme říkat museli, ale sám také přemýšlím: Neděsili jsme příliš? To je správná připomínka, jsem ochoten přijmout kritiku, že jsme vedle často velmi nepopulárních úspor měli dávat i nějaké východisko, naději.

Na potřebu vládních investic do ekonomiky poukazují i zástupci Světové banky.

Na takovou stimulaci musíte mít peníze, a my bychom si museli půjčit. Mohu klidně zítra napumpovat do hospodářství o 50 miliard více, nicméně náklady na dluhové službě budou tak velké, že převýší výnosy pro ekonomiku. Mohu prohlásit, že vyženu HDP nahoru o procento, ať to stojí, co to stojí. A bít se před občany v prsa, že jsem zařídil růst. Důsledky vidíte na jižním konci eurozóny.

Podle některých expertů se mělo se škrty počkat, až ekonomika nastartuje, a do té doby ji stimulovat.

Jo, a kdyby se pak růst nastartoval, tak by se stimulovalo dál, a důsledky by byly ještě horší. Tato vláda je zkrátka přesvědčená, že konsolidace veřejných financí je zásadní. Ujišťuji vás, že rozdíl mezi tím, když si ministr financí půjčuje za dvě, nebo za čtyři procenta, je na úrovni dvaceti miliard korun ročně.

Ministerstvo financí má příliš silnou pozici a vládu válcuje. Pavel Kohout dokonce vyzývá: Zrušte ministerstvo financí, nahraďte je apolitickým úřadem.

Nevadí mi kritické komentáře lidí, jichž si vážím - typově třeba Luďka Niedermayera (bývalý viceguvernér ČNB - pozn. red.). Pan Kohout se ale stal poradcem Věcí veřejných, a tak se nezlobte, že to nebudu komentovat.

Velkým kritikem daňového balíčku, včetně zvyšování DPH, byl prezident Václav Klaus.

Jakékoli zvýšení daní je špatné. Neexistuje politik, kterého by to těšilo. Jsme v situaci, že nevybíráme ideální řešení, ale to nejschůdnější z mnoha špatných. Kritici by museli stejně udělat něco jiného, aby získali zdroje. Třeba se smířit s větším deficitem. Pan prezident by se podle některých komentářů k tomu klonil, já jsem jiného názoru. Opozice by vytáhla lidem z kapes ročně o 120 až 160 miliard korun více, než co děláme my. Zdanila by přitom více výkon a spořivost, zatímco my zdaňujeme spíše spotřebu, což bude věčný spor mezi pravicí a levicí. Nejde ale vlastně o pravolevý spor, výstižnější je mluvit o konzervativní politice, tou my se řídíme.

Když zdůrazňujete rozdíl mezi pravicovou a konzervativní politikou, není to trochu předzvěst, že vládnout se dá i s někým jiným, třeba s ČSSD?

Ne, proboha ne. Děláme pravicovou konzervativní politiku, nejde o žádný úkrok doleva. Šlo jen o zamyšlení nad tím, jak veřejnost často chápe slovo pravicový. V oblasti daní to nemůže být nějaký fiskální populismus.

BEZ GARANCE TEMELÍN NEBUDE

Největší investiční akcí příštích let má být dostavba Temelína. Nenabírá ale po prohlášení generálního ředitele společnosti ČEZ Daniela Beneše o zárukách za cenu elektřiny podivný směr?

Dlouho jsem byl odpůrcem nějaké státní garance. Zdálo se, že investice se buď vyplatí, a pak má cenu do toho jít, nebo se nevyplatí, a pak to cenu nemá. Nicméně do této úvahy je nutné zahrnout odpovědnost za energetickou bezpečnost republiky a mimořádně nervózní situaci na kapitálových trzích. Finanční svět se zásadně změnil. Když připočteme ještě velkou nejistotu na budoucím trhu s elektřinou, je zřejmé, že pokud nebude záruka návratnosti, tak ČEZ nebude schopen sehnat tak levné peníze, aby se dostavba uskutečnila. Po měsících trýznivých úvah se kloním k tomu, že je i u nás namístě model jako ve Velké Británii, tedy o budoucích garantovaných cenách. Není to ani tak garance státu, jde o garanci, kterou poskytnou budoucí spotřebitelé. Za ministerstvo financí mohu jen uvést, že se snažíme její výši minimalizovat.

Není pak lepší další reaktory v Temelíně nestavět?

To znamená zase ohromnou nejistotu, pokud jde o energetickou bezpečnost. Až model financování získá jasnější podobu, tak se o něm musí debatovat i s opozicí. Mluvit se o tom musí s veřejností a s voliči, jde přece o projekt na desítky let.

Počítá vláda s dalšími privatizacemi?

Pevně věřím, že se letos podaří nalézt strategického partnera pro ČSA. Mám velkou radost, že se do soutěže přihlásili dva mimořádně kvalitní a důvěryhodní investoři (Qatar Airways a Korean Air - pozn. red.). Jde o první ligu na dopravním trhu, obě společnosti odpovídají mé představě o strategickém investorovi, který zajistí perspektivu a rozvoj Českých aerolinií. Finanční příjem ale není prioritou, tou je dokončení restrukturalizace aerolinií.

Není ale možné čekat prodej několika dalších procent ČEZ?

Vzhledem k současné situaci na kapitálovém trhu bych něco takového nyní nedoporučoval. Jinak tvrdím, že si stát má ponechat jen podniky, které lze označit za strategické. Vedle ČEZ i ČEPRO a MERO. Tam si lze představit vstup nějakého věrohodného partnera, ale stát si tam musí nechat rozhodující slovo. Stát ale nemusí vlastnit letiště, stejně tak by mohl prodat část Českých lesů. Umím si představit i částečnou privatizaci České pošty. K nějakým privatizacím tedy ještě dojde, avšak tato vláda u toho už stát nebude.

JSEM PRO EVROPSKOU FEDERACI

Z výroků koaličních politiků není dvakrát jasné, kde chceme stát v pro nás klíčové Evropě.

Velké vládní strany, ODS a TOP 09, mají dost rozdílný pohled na to, jak nejlépe chránit české národní zájmy. ODS tíhne k tvrzení, že jejich nejlepší ochrana je co nejdále od Bruselu. My se zase domníváme, že tomu tak může být jedině u společného evropského stolu.

V Bruselu se ale teď hodně mluví o federalizaci - k ní vedou i úvahy o bankovní unii, společných daních a i o centrálně regulovaných výdajích...

To je skutečně federace, ale já se jí nedožiji. Asi se mnou mnoho lidí nebude souhlasit, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby moje děti či vnuci v evropské federaci žili. Takový model bych pokládal za konkurenceschopný a přínosný. Otázkou je cesta, jak k němu dojít. Nesmí to být technokratický proces, pokud by k něčemu takovému mělo dojít, tak demokraticky a musí si to přát drtivá většina lidí. Brusel by se měl vyvarovat ukvapených kroků a jakéhokoli nátlaku. Není to tedy tak, že si Kalousek přeje federální Evropu hned zítra.

Tvrdíte, že se sjednocování Evropy nemá uchvátat. Co to ale konkrétně znamená pro český postoj k bankovní unii či společnou daňovou politiku?

Ačkoli si stojím za tou federální vizí, tak dnes nevidím jediný důvod, proč bychom měli přistupovat k bankovní unii. Z hlediska struktury našeho bankovního systému je to nesmysl, na 90 procent našeho bankovního sektoru tvoří dceřiné společnosti, jejichž matky jsou v eurozóně. Při diskusi o společném supervizorovi a bankovní unii je ale nutné sedět u společného stolu a chránit tam specifické národní zájmy. Docela daleko zašla harmonizace DPH i spotřebních daní, a je to tak správné. V horizontu 10 až 20 let bych ale absolutně nesouhlasil s harmonizací přímých daní, což je ale i názor většiny evropských ministrů financí.

Evropa nicméně není tak idylické společenství, zejména pokud jde o makroekonomiku a spory Francie a Německa, zda dál šetřit, či raději investovat. Kde stojíme my?

Když ministři financí Německa a Francie měli rozdílné názory ohledně bankovní unie či fiskální politiky, tak se nikdy nestalo, že bych dával za pravdu francouzskému pohledu. Nikdy. Chci tím říci, že Německo je při ekonomických diskusích důležitý partner a spojenec. Lišíme se snad v jedné věci. Německo si umí představit společný konsolidovaný základ u daně z příjmů, my ne. Partnerem je pro nás i Švédsko a Polsko, často Nizozemsko a Velká Británie.

V nedávné makroekonomické prognóze vašeho úřadu je obsáhlé varování před politickou nestabilitou, která v Česku komplikuje byznys...

Zatím se vždy podařilo všechny vládní karamboly vyřešit tak rychle, abychom finanční investory neznervóznili, a ti své obavy nepromítli do ceny státních dluhopisů či postoje k naší měně.

To jste si to zjednodušil. Jde hlavně o to, že chaos stupňuje onu blbou náladu, která podle ekonomů vede k nejistotě a neochotě lidí nakupovat. Při svém vzniku vláda přece měla ve sněmovně 118 křesel.

To je pravda, ale měli byste se ptát lidí, kteří v roce 2010 volili Věci veřejné. Já k tomu můžu říci jen tolik, že za TOP 09 přišlo do sněmovny 41 poslanců a přesně tolik jich vládu podporuje i dnes.