Kalousek: Mimořádný dárek od státu

Zažil jsem to již před šesti lety. Tehdy Topolánkova vláda rozhodla, že nedostatek zdrojů ve státním rozpočtu na infrastrukturu ve výši 35 miliard korun doplní zdroje ČEZu. Jako řešení se logicky nabízela výplata superdividendy. Podotýkám, že v té době ještě Lehman Brothers platila za naprosto spolehlivou banku a cena elektřiny na burze byla dvojnásobná proti dnešku. Přesto jsem byl přesvědčen, že není důvod k tomu, aby byl vyplacen velkorysý dárek menšinovým akcionářům. Při tehdejší majetkové struktuře (cca 66 % stát, cca 34 % finanční investoři) bych musel dát vyplatit soukromým investorům 18 mld. Kč ze zisku ČEZ, a.s. Zvolil jsem proto jiný postup, a sice zpětný odkup akcií s následným snížením základního jmění společnosti. Výsledek této operace byl ten, že Česká republika utržila za prodej svých akcií 35 mld. Kč, zvýšila svůj majetkový podíl z necelých 66 na 70 % a na této operaci profitovaly pouze veřejné rozpočty, soukromí investoři se museli spokojit se standardní dividendou. Však to byl také poprask. V otevřených zdrojích je dodnes dohledatelná hlasitá mediální kritika tohoto kroku. Stát vydělal, soukromníci ne… Proč to ten Kalousek jenom dělal? V čele kritického proudu stál Jan Macháček s brilantními analytickými argumenty, proč by superdividenda byla výhodnější než mnou realizovaná operace. Ve všem měl pravdu, jen na jedno zapomněl. Stát vlastnil jen necelých 66 % a na superdividendě by tedy vydělali především menšinoví akcionáři, jejichž jedinou prioritou je benefit a nejsou zatíženi odpovědností za rozvoj podniku a energetickou bezpečnost státu. 

Vypadá to, že historie se opakuje. Výplata celého zisku skupiny ČEZ v letošním či příštím roce určitě potěší menšinové akcionáře, protože je to nečekaný (nebo domluvený?) dárek v objemu 5 mld. Kč. Stát na to však těžce doplatí. Odebere svému strategickému podniku investiční prostředky a podváže tak jeho rozvoj a konkurenceschopnost. I dnes ve svém článku „Kalousek je s ČEZ na omylu“ (HN 1. 4. 2014) argumentuje Jan Macháček kvalifikovaně. I dnes však říká pouze část pravdy a ignoruje závažná fakta. Investice do velkých uhelných zdrojů (ne zcela u Prunéřova a Ledvic) jistě pomalu končí, ale nemohou končit investice do malých zdrojů (malé kogenerace, decentrální zdroje), stejně jako rozsáhlé investice do sítí. To stát od své elektrárenské společnosti požaduje, leč ústy ministra financí Babiše je schopen říkat v jedné větě: „investujte do diverzifikovaných zdrojů a chytrých sítí, ale proboha neinvestujte tolik.“ Co v uvedeném komentáři Jana Macháčka chybí úplně, je jaderná elektrárna Dukovany. Pokud chceme, aby na konci příštího roku požádala o prodloužení licence na příštích deset let, půjde o miliardové investice. Stejně tak budou další miliardy vynuceny v důsledku zátěžových testů, které byly v rámci EU provedeny. Půjde o miliardy, které bude mít ČEZ k dispozici buď z vlastního zisku, nebo si je bude muset půjčit a ohrozí tím svůj kredit na finančních trzích, nebo je bude muset dodat stát z peněz občana, protože odpovědnost za energetickou bezpečnost z něj nikdo nesejme.

Co chceme? Rozdělit se o budoucnost české energetiky s finančními investory a sami pak financovat ztráty? Nebo chceme odpovědně hospodařit s vědomím, že nesmíme tunelovat a projídat budoucnost? Zájmy soukromých finančních investorů a zájmy státu jako strategického vlastníka v tomto bodě nejsou a nemohou být shodné. Bylo a je mým údělem jako odpovědného politika hájit veřejný zájem před partikulárním zájmem soukromým. Stejně jako před šesti lety i dnes si myslím, že není žádný důvod k mimořádnému dárku soukromým investorům. Jejich zájmy naopak ve veřejné diskuzi vždy hájil Jan Macháček. Dlouhodobě, konzistentně, kvalifikovaně. Budiž mu za to čest. Pokud však stejné zájmy hájí i ministr financí ČR, měla by veřejnost přinejmenším zpozornět.

Autor byl ministrem financí v letech 2007-2009 a v letech 2010-2013.

Tento text nebyl redakčně krácen.