Kalousek: Fakta a mýty o převzetí IPB

Pád IPB a její následný prodej měl svůj politický rozměr. Nejen část politiků, ale také část novinářů v čele s Janem Macháčkem se snažila tuto finanční transakci převyprávět jako pohádkový příběh -jako boj dobra se zlem. Skutečnost je ale prozaičtější, vždy šlo jen o peníze a o to, kdo celou transakci zaplatí. Bohužel, nakonec to byl daňový poplatník.

Ministr financí je povinen držet se faktů, nikoli mýtů, proto si zopakujme základní nezvratitelná fakta. Stát v IPB zasáhnout musel, banka byla vytunelovaná a její pád by mohl spustit krach celého bankovního systému.
Zemanova vláda i bankovní rada skutečně udělaly, co musely. Otázkou zůstává, zda následný prodej očištěné IPB se státními garancemi byl proveden s péčí řádného hospodáře. Mrzí mě, že na to Jan Macháček nijak neodpovídá a raději se věnuje invektivám.
Výše zmíněná část novinářů a politiků nikdy neakceptovala sněmovnou schválené závěry vyšetřovací komise, že smlouvy jsou pro stát nevýhodné. Také proto nikdy nechtěla dovolit rozčlenit události z roku 2000 na dvě zřetelné části - uvalení nucené správy a následný prodej. Nezapadalo by to totiž do jejich schématu, tj. nutností uvalení správy obhajovat nevýhodný prodej. Kdysi jsem to přirovnal k hasičskému zásahu. Hasiči správně přijeli uhasit rozsáhlý požár a zabránili jeho rozšíření. Bylo ale nutné, aby na místě zásahu drancovali?
O výhodnosti prodeji IPB se vedly deset let spory.
Nyní, po verdiktu pařížského tribunálu, neexistují vůbec žádné pochybnosti a je možné podat trestní oznámení. Z rozhodnutí tribunálu vyplývají dvě možnosti.
Buď nucený správce, který měl prodávat majetek v hodnotě 34 miliard, ho prodal ze soboty na neděli bez výběrového řízení za 1 korunu, nebo majetek, který měl mít hodnotu 1 korunu, protože byl za 1 korunu prodáván, česká vláda přeplatila svými garancemi o 34 miliard. V každém případě vznikla daňovému poplatníkovi škoda 34 miliard. Ministerstvo financí se nyní chová jako „právní automat“, který musí tuto informaci předat orgánům činným v trestním řízení, aby posoudily trestní odpovědnost jednotlivých aktérů celé kauzy.
Kdybych byl hysterický, rozdával bych trestní oznámení již v roce 2008, po verdiktu londýnského tribunálu. Tehdy však bylo důležitější učinit všechno pro to, abychom se pokusili získat daňovým poplatníkům 34 mld. Kč zpět. Z toho důvodu jsme vedli tříletou arbitráž proti ČSOB. Pařížský tribunál konstatoval, že jakkoli jsou naše argumenty správné, ČR se ve smluvní dokumentaci z roku 2000 těchto prostředků vzdala ve prospěch privátního subjektu. Až po tomto nálezu je tedy možné autoritativně prohlásit, že prodejem IPB za daných smluvních podmínek vznikla České republice škoda ve výši minimálně 34 mld. Kč. Pokládám za nezbytné, aby byly jasně označeny zodpovědné osoby.
Při psaní této reakce uvažuji také o objektivitě novináře. Co by psal Jan Macháček o mé osobě, kdyby držel v ruce důkazy, že jsem majetek v hodnotě desítek miliard korun rozdal za korunu bez výběrového řízení? A přitom na mě nikdo nepodal trestní oznámení.
Opravdu by mě hájil stejně ohnivě jako aktéry kauzy IPB?