* Kdy jste byl naposledy v lese?
Ježíši! Kdy jsem opravdu důkladně prošel lesem, to už je bohužel nějaký čas. Naposled myslím v prosinci.
* To není zas tak dávno.
Pro lesníka to je ostuda, když dva měsíce nebyl v lese.
* Takže nemáte ani přehled, jak zvěř snáší letošní krutou zimu.
Už jsem zažil i krutější. Je to tvrdé říct, ale celkově to přispívá k ozdravění zvěře. Starší a nemocné kusy padnou. Lišky se na to těší, a když vidí nějakou ubohou srnu, tak ji sežerou. Před několika lety jsem zažil, že bylo čtyřiadvacet pod nulou, a když jsem odjížděl z Dřevíče, viděl jsem, jak zmrzlí bažanti padali ze stromu.
* Teď se hodně mluví o rozmachu pytláctví, které přestalo být automaticky trestným činem.
V tom nemám velký přehled, protože jsem veškerou starost o hospodářství předal synovi. Pytlačilo se ale vždycky. Když se velkými terénními vozy jede do lesa, reflektory se oslepí zvěř a o zdechlinu se pak nikdo nestará, to je opravdu sprosťárna. Dřív byly dva typy pytláků, které mi byly, řekl bych, sympatičtější. Buď, a to bylo nejčastější, šlo o skutečně náruživé myslivce, kteří přes všechny zákazy lovili, anebo někdo chytal zajíce do oka, aby vylepšil sobě a dětem chudý jídelníček.
* Místo vás sice hospodaří syn, ale neříkejte, že vás nezajímá, co se děje ve vašem revíru.
Protože se nechci dědici plést do jeho práce, tak jsem velice zdrženlivý a žádné pravidelné zprávy nevyžaduju. Jinak bych podlehl pokušení, že bych na to reagoval a kecal mu do toho, protože neumím držet hubu. Takže jsem se toho vzdal a poptám se, když spolu náhodou telefonujeme. Mladej musí nalézt svou vlastní cestu a musí to dělat svým způsobem.
* Sám vás o radu neprosí?
Myslím, že už dávno vyšlo z módy, aby se synové ptali otců na radu. Ostatně do jisté míry je to oprávněné, protože dneska se ekonomika vyvíjí pětkrát rychleji než dřív. Učení a praxe, jaké jsem měl, se tak liší od dnešních, až je to k neuvěření.
* Ale přizpůsobil jste se, ne?
No samozřejmě, jinak bychom nepřežili.
* Není vám líto, že syn neholduje politice, že s vámi skončí Schwarzenberci v politice?
Za prvé, uvidíme, co bude dělat později. A za druhé, neškodí, když jeden v rodině zůstane při zdravém rozumu.
* A neměli by zrovna lidi se zdravým rozumem chodit do politiky?
Málokdy tam uspívají, protože politika je iracionální řemeslo.
* Takže jste v tom případě výjimka?
Copak já jsem někdy tvrdil, že jsem rozumnej? (smích)
* Jaký tedy jste?
Když jde člověk do politiky, tak je obyčejně magor. Ale na symptomy se musíte zeptat mého okolí.
* Co vás tam drží? Vaše žena prohlásila, že kdybyste toho nechal, asi byste se unudil.
To není pravda. Kdybych nedělal politiku, tak bych cestoval. Je spousta krajů, které bych rád viděl. Nikdy jsem nebyl v Jižní Americe, fascinovalo by mě projet celou Hedvábnou stezku napříč Asií a Evropou a rád bych se podíval i na krásné památky v Itálii.
* Proč to odkládáte?
Protože mám dojem, že tady musím ještě dokončit práci. Nejdřív člověk musí udělat to, co považuje za nutné, a pak se může starat o zábavu. Chci se pokusit, aby se stav věcí veřejných v republice změnil k lepšímu, neboť se postupně mění ve veřejný dům, a to mě štve. (smích)
* Sociální demokraty jste nazval povětrnými holkami a lidovce černoprdelníky. Dokážete si představit, že po tom všem byste šli do společné koalice?
V politice je to divný, tam se vytvářejí nejrůznější koalice. Ale s nynějším vedením sociální demokracie bych do koalice nešel, i když mezi rakouskými sociálními demokraty mám nejlepší kamarády a jisté aspekty této myšlenky mi byly vždycky velice sympatické. Pohyb mezi póly Paroubek-Rath je pro mě zkrátka nepřijatelný.
* Přesto jste svému prvnímu místopředsedovi Kalouskovi zakázal poslance Ratha zpohlavkovat.
Ano, samozřejmě že se to nemá dělat. Buď je moje priorita vychovat pana doktora Ratha a tato tradiční pedagogická pomůcka by mu snad pomohla, anebo je moje priorita dobrá pověst Kalouska, aby se na něho lidi nedívali jako na násilníka. Přiznám se, že i já jsem párkrát někoho zfackoval a samozřejmě v tom vždycky byly holky. Někdy je to docela dobrá cesta, jak se s věcmi vypořádat, akorát to člověk musí šetrně používat.
* A co ti lidovci?
Podívejte se, tento výraz je v Čechách všeobecně známý a používají ho dokonce i lidovci mezi sebou. Toto slovo jsem se naučil od starých členů lidové strany. Podle mě to teď vytáhli, aby na sebe upozornili před volbami. Člověk taky mluví o modrých ptácích a každý ví, že tím nemíní papoušky. A když lidi mluví o topinkách, taky nejsem uražený. (smích)
* Čím si vysvětlujete svoji obrovskou popularitu, když se na prvních příčkách pohybujete mezi sociálními demokraty?
Nechápu to. Upřímně řečeno, u sebe tak oblíbený nejsem. Když se na sebe musím ráno při holení podívat, tak se mi ten chlap vůbec nelíbí.
* Ani o tom nepřemýšlíte?
Ne, protože zároveň vím, že popularita přichází a odchází velice rychle.
* Váš syn kdysi prohlásil, že u politiků mu stačí, když pracují a nekradou. Souhlasíte s ním, nebo by měli mít politici přece jenom nějakou nadstavbu?
Co v tomto případě označujete marxistickým (několikrát se s nehraným odporem ošije) výrazem nadstavba? Myslím si, že když člověk nekrade a pořádně pracuje, tak je to osmdesát procent toho, co má dělat.
* A zbylých dvacet procent?
Státník má navíc ještě vizi, představu, jak má vést svůj národ do budoucnosti. Podobně jako je rozdíl mezi řemeslníkem a umělcem. Můžu si velice vážit bezvadného a poctivého řemeslníka, ale jsou lidi, kteří mají od pánaboha něco navíc.
* Vy jste se s vizí už narodil?
Nevím, jestli nějakou mám, a vlastně ani nevím, jestli jsem tak dobrý řemeslník, víte? Mám sám o sobě velké pochybnosti.
* V čem jste jiný než vaši kolegové, když jste žil 40 let mimo republiku?
Rozdíly, které byly dřív, už se smazaly, protože už zase dvacet let žiju tady. Ale lidi se taky změnili. Generace dnešních dvacetiletých už není k rozeznání od našich západních sousedů, zatímco byl citelný rozdíl v chování, v oblečení, v zájmech. Dneska poslouchají stejnou hudbu a podobně se oblékají.
* A co padesátníci?
A copak já, kterému je přes sedmdesát? Člověk je poznamenaný všemi podivnými režimy, které tady byly mezi lety 1938 až 89. Teď se to vrací do normálu.
* Jak jste poznamenaný historií vašeho rodu? Třeba o lidech, kteří prožili holocaust, se říká, že jejich zkušenost se dědí jako trauma.
Myslím, že to je přehnané. Znal jsem mnoho lidí, kteří byli v koncentráku, a jenom v málokterých případech to bylo opravdu trauma ještě pro jejich děti. Silnější to bylo u lidí židovského nebo romského původu, protože věděli, že se tam dostanou v každém případě, zatímco ostatní většinou vlastní zásluhou, když byli v odboji nebo někoho schovávali.
* Po vás ale po únoru 1948 lidi na ulici plivali.
Byli jsme vůbec rádi, že jsme v prosinci ještě zavčas vypadli, že otec stejně jako strýc Arnošt neskončil někde v Jáchymově. Odchod do exilu zajisté zanechá své stopy, ale podívejte se, jak zpívá Nohavica, dvacáté století bylo divné. My jsme jenom museli odejít, ale jiní na tom byli hůř, rodiče jim popravili nebo zavřeli. Pro nás děti bylo toto období nakonec docela zdravé. Je dobré, když člověk není rozmazlený, což by u nás samozřejmě hrozilo.
Dneska děti vyrůstají i v poměrně nemajetných rodinách ve větším luxusu, než byl svého času. Už díky tomu, že bydlí v domech nebo v bytech s ústředním topením. (smích) Mají většinou dostatečně velké boty, zatímco nám často v zimě mrzly prsty, protože na nové zrovna nebylo. Nesmíte zapomenout, že v poválečných letech nebyly boty vůbec k dostání a byly poměrně mnohem dražší než dneska.
* Na zámku jste měli třeba učitelku, ale to přece není rozmazlování.
Pro mě byli největším potěšením koníci. Že jsem jezdil na koni, bylo velké privilegium. Jako děti jsme si ohromě užívali ten luxus vyrůstat v ohromném baráku, nebýt stísněný. Někdy jsme se sestrou ráno dřív vstali, prolézali zámek a objevovali neznámé komnaty. Byl to úplně jiný život.
* Dokázal jste se o koně i postarat?
Vykydat box, zapřáhnout do kočáru nebo do bryčky a osedlat bych dokázal i dnes. Pořádně vyhřebelcovat i napojit. To mě učil otec jako první. Jízdu bych ale musel nacvičit, protože naposledy jsem jezdil v zimě 1987. Když jsem viděl, že už na to nemám čas, tak jsem koně i se sedlem předal člověku, který ho miloval a předtím už na něm často jezdil. A byl konec.
* Dost lidí má z koní respekt nebo se jich dokonce bojí.
Ano. Vpředu to kouše, vzadu to kopá a mezi tím to shazuje.
* Je výhoda znát svůj rodokmen? Teď je to i módní záležitost...
Zájem lidí o to, odkud vycházejí, je pochopitelný. Dneska to je díky počítačovému propojení mnohem snazší než dřív, kdy se muselo jezdit po archívech.
* Ale je to spíš zvědavost než nějaká výhoda pro praktický život?
Člověk si z toho může vzít jisté vzory, na historkách se poučit z chyb svých předků, jaké starosti a deficitní charakter v rodině existuje.
* Na koho ze svých předků jste obzvlášť hrdý, a za koho se třeba stydíte?
Ani jedno ani druhé. Ale někteří mě víc zajímají. Můj miláček, kterého si dodnes čtu, to byl takzvaný Poslední landsknecht, nejstarší syn maršálka Schwarzenberga, obdivuhodný pozorovatel své doby a neřízená střela. Původním povoláním voják, který bojoval na všech dosažitelných evropských bojištích a včas vypozoroval, jak se svět bude vyvíjet a k jakým hrůzám dojde v příštím století.
* O vás už taky vyšlo několik knih a nedávno měl premiéru dokument Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde. Nevadí vám ten název?
To je přece slavný verš Karla Havlíčka Borovského, který jsem poprvé četl, když mi bylo asi patnáct. Pro Havlíčka byli oba příslušníci mého rodu, o kterých píše, nepřijatelní. Bedřich Schwarzenberg byl velice nadaný diplomat, který se pokusil rakouskou monarchii postavit na nohy. Nicméně právě jeho vlastní bratranec, o kterém jsme před chvíli mluvili, velmi dobře vypozoroval chyby jeho politiky, na které se zaměřil i Borovský, vůbec nejnadanější novinář, který kdy v českém jazyce psal. Havlíček byl silně kritický k církvi svaté a kardinál a kníže byli samozřejmě zosobněním reakcionářství.
* Ale název se použil pro současné dílo. Proč by teď mělo být zle?
To nevím, ale přítomni jsme. (smích) A to je ta největší radost mého života, že jsem se zase vrátil. Kdo nikdy nebyl nucen žít venku, tak neví, co znamená, když člověk jezdí domů jenom na návštěvu.
* Jak jste si vlastně udržoval spojení s češstvím?
Nejdůležitější je číst a taky jsem to vždycky dělal. Pomocí otce a později starého učitele jsem měl vždycky dostatek českých knížek.
* Čím to, že se z vás nestal typický komunistobijce, že jste nezahořkl?
Jsem bohužel už dost starý, že si jako dítě pamatuju protektorát a konec války a nadšení po roce 1945 z Rusů a z Rudé armády, která nás osvobozovala. Valná většina lidí byli tehdy nadšení komunisté. Pak jsem žil zase v Rakousku, kde dřív lidé podlehli nacismu. Nebyl jsem osobně vystaven žádnému útlaku ani jsem nebyl v pokušení, a tedy není na mně, abych soudil ty, kteří v tom žili. Na to nemám vůbec právo.
* Vy jste to nevnímal jako křivdu, že jste museli odejít?
Samozřejmě že jo, ale někam odejít musely milióny lidí v Evropě. Nám bylo vždycky poměrně hej, jiní řešili mnohem horší věci. Dvacáté století bylo kruté a nám se podařilo ještě docela dobře vyváznout.
* Podle různých anket patříte mezi nejlépe oblékané politiky...
To bejvávalo... Připouštím, že dřív mě to docela bavilo, ale dneska mnohem míň.
* Čím to?
Když se na sebe podívám, říkám si, že mi už ani dobrý oblek nepomůže.
* Už podruhé se takhle kritizujete. Co se vám na sobě nelíbí?
Ztloustl jsem, a dokonce dvakrát za sebou. Poprvé když jsem byl na Hradě, protože najednou jsem už nejezdil na koni, nechodil do lesa a nešplhal po horách. Místo toho jsem velmi intenzivně pracoval v kanceláři. Podruhé se mi to stalo na ministerstvu. A v tom je ta nespravedlnost: Dřív, když byl člověk chudý a pracoval, tak byl aspoň štíhlý. Bohatý za to, že nemusel mnoho dělat, zaplatil tloušťkou. Dneska když pracujete, tak tloustnete, a když nepracujete, chodíte na golfové hřiště a jezdíte plavat do moře, tak jste elegantně štíhlý.
* Obojí se skloubit nedá?
Když jsem dělal v našem podniku, měl jsem přes den dvě hodiny na to, projít se po lese nebo se posadit na koně, ale v posledních letech mi ty dvě hodiny denně chybí.
* A máte takový život zapotřebí?
Nevím, že bych byl masochista? Zkrátka považuju za nutné dělat to, co dělám.
* V roce 2005 jste si vzal podruhé svou manželku. Co vás k sobě tak táhlo?
A proč bych to neudělal? Pro mě něco znamená církevní svatba, ale papíry mě nikdy moc nezajímaly. Je to úřední úkon, který člověku život buď zkomplikuje, nebo usnadní, nic víc, ale manželka je teď aspoň v lepším právním postavení.
* A vídáte se vůbec?
Samozřejmě, když jedu do Vídně, tak ji vidím. Teď jsem tam byl čtyřikrát po sobě u zubaře, který mi zůstal z dávných dob, protože lékaře by člověk neměl mnoho měnit. Vídám se tam i s rodinou, s dcerou a s vnoučaty. Bohu žel lidí, za kterými bych mohl jezdit, ubývá a z mých opravdu dobrých přátel žije už jenom jeden.
* Vaše pověstné podřimování se už dostalo na pár billboardů, a přitom vaše bývalá mluvčí na ministerstvu tvrdila, jak jste akční.
No, když se probudím, tak jsem akční. (smích) Jediná opravdu dobrá vlastnost, kterou mám, je, že v autě nebo v letadle hned usnu a tím načerpám sílu.
* A když se kecají blbosti, jak hlásalo jedno vaše předvolební heslo?
To usínám velice rychle.
* Neurážejí se řečníci, kteří vás uspí?
Já přece proti nim neprotestuju a nekřičím. Jenom klidně a tiše usnu.
Od vyhnance k ministrovi
* Narodil se 10. prosince 1937 v Praze jako nejstarší syn spisovatele a historika Karla Schwarzenberga a jeho manželky Antonie. * V prosinci 1948 museli opustit republiku. * Ve Vídni a Štýrském Hradci studoval práva a v Mnichově lesnictví. Školy nedokončil, protože musel začít hospodařit na rodinných statcích v Rakousku a Bavorsku. * Jako předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva se zasazoval o dodržování lidských práv v Evropě. V rodinném sídle v Bavorsku založili společně s doktorem Vilémem Prečanem na podporu československého exilu a disentu Československé dokumentační středisko. * Po návratu do vlasti byl v červenci 1990 jmenován kancléřem prezidenta republiky. Z funkce odešel v roce 1992 v souvislosti s abdikací prezidenta Václava Havla. Až do roku 2004, kdy se stal senátorem, se věnoval řízení rodinného podniku, hlavně lesnictví a údržbě památek. * 9. ledna 2007 byl jmenován ministrem zahraničí ČR. * V červnu 2009 s Miroslavem Kalouskem založil stranu TOP 09, jejímž je předsedou.
Odchod do exilu zajisté zanechá své stopy, ale podívejte se, jak zpívá Nohavica, dvacáté století bylo divné.
Dnešní děti mají většinou dostatečně velké bo ty, zatímco nám často v zimě mrzly prsty, protože na nové zrovna nebylo.
Jediná opravdu dobrá vlastnost, kterou mám, je, že v autě nebo v letadle hned usnu a tím načerpám sílu.
