Jsem jako buldok, přiznává šéfka sněmovny Markéta Pekarová Adamová

Je přímá. Otevřená. Pečlivě formuluje své myšlenky. Ale taky se často směje. Při osobním setkání působí Markéta Pekarová Adamová celkově o dost vřelejším dojmem, než by člověk možná čekal, pokud zná hlavně některá její slavná a hojně medializovaná vyjádření.

„Je pravda, že občas dřív střílím, než mířím, v tom smyslu, že volím třeba zbytečně ostrá nebo moc tvrdá slova. Některé kauzy by možná vůbec nebyly kauzy, kdybych volila jiné výrazové prostředky,“ usmívá se výrazná tmavovláska. 

Blízko má ovšem i k byznysu. Blíže, než byste možná tipovali. Při své nedávné cestě na Tchaj-wan ji doprovázela delegace sto padesáti podnikatelů a Pekarová, vystudovaná inženýrka s diplomem z ČVUT, jen mimoděk připomíná i svůj vlastní byznysový background – do komunální politiky před lety přišla z korporátu. 

Její příběh je příběhem ohromné pracovitosti, cílevědomosti a ctižádosti. O Markétě Pekarové Adamové se zároveň říká, že je tvrdá. Hodně tvrdá. Že je trochu jako buldok. Sama to ostatně potvrzuje.

„Já s tím souhlasím, i když víc než tvrdá jsem spíš zatvrzelá. Mám fakt tvrdošíjnou povahu. Ano, trochu jako buldok. Moc věcí se mnou prostě nehne,“ krčí rameny. Při osobním setkání je zjevné, že nejde o mediální image. 

Občas o sobě čte, že se prý narodila se stříbrnou lžičkou v puse, a tak neví, o čem je život. Že stojí jako privilegovaná osoba mimo všední realitu. Tomu se Markéta Pekarová Adamová nemůže nesmát. 

Současná nejvlivnější česká politička totiž pochází ze zcela prostých, skromných poměrů. Maminka je švadlena, otec řezník, Markéta se rodičům narodila, když byli oba ještě velmi mladí. Rodina se třemi dětmi – Markéta je nejstarší – žila ve Svitavách ve dvou místnostech, navíc ještě s dědečkem.

Nadaná Markéta si musela na rodičích postupně vyvzdorovat jak střední, tak i vysokou školu. „Musela jsem ale pracovat. Ve třinácti jsem už zcela běžně chodila na brigády. Nejen v létě.“

Byla zvyklá pracovat na poli, natírala ploty, pracovala i ve fastfoodu. Od patnácti ovšem pracovala jako dcera řezníka například i na jatkách. „Ano, bylo to drsné. Není divu, že jsem spoustu let pak byla vegetariánka.“ 

Tahle žena dostala kdysi dobrou školu pro to, co teď dělá. Zjevně se téměř ničeho nebojí – a máloco ji zaskočí. Ona teflonová tvrdost, po níž zdánlivě všechno steče, což jsou také vlastnosti, které lidé se současnou šéfkou české Poslanecké sněmovny často spojují, ale během rozhovoru několikrát zmizí.

O tom, co ji v minulosti formovalo, o tom, co jí život dal a vzal, ale i o tom, jak ji do života připravili její rodiče a kdo a co ovlivňuje její uvažování a názory, mluví mimořádně otevřeně.

Rozhovor vznikal v její pracovně v budově Poslanecké sněmovny a Markéta Pekarová Adamová při něm tu a tam očima zabloudila k televiznímu přenosu probíhajícího hlasování, aby jí něco neuteklo.

Chodbou ale musela běžet jen jednou, zrovna když jsme za ní přišli – a skutečně běžela, v elegantních kalhotách, hedvábné košili a balerínkách, aby hlasování stihla. Z okna Sněmovní ulice má Markéta výhled na Winstona Churchilla, tedy na jeho bustu od sochaře Franty Bělského umístěnou před britským velvyslanectvím.

Víte mimochodem, jaký byl Churchillův nejmilejší pes? Buldok, samozřejmě. Měl prý rád jeho povahu. „Do politiky se hodí,“ říkával britský ministerský předseda.

Někdy o vás říkají, že jste elitářka. Při přípravě tohoto rozhovoru jsem na ten názor narazila opakovaně. Jste elitářka?

To se směju. Tatínek řezník, maminka švadlena, se sourozenci jsem vyrostla ve dvou místnostech starého domu ještě s dědečkem. Vyvzdorovat jsem si musela i střední školu. Opravdu žádné privilegované prostředí.

Kdy jste se rozhodla, že chcete dál?

Můj zlom bylo rozhodnutí jít na osmileté gymnázium. Přihlásila jsem se sama, podstrčila jsem přihlášku rodičům k podpisu, ale rozhodla jsem se zcela sama. Mám štěstí, že rodiče, jak byli mladí, byli v poměrně velmi velkorysí v míře svobody, kterou nám dětem dávali, což jsem schopná plně docenit až teď. Rozhodně více než v té době. 

Jak vás ovlivnili?

Rodiče mě měli strašně mladičcí, tatínek dokonce ještě nebyl plnoletý, když jsem se narodila. Rozhodně chtěli, abychom byli samostatní. Jenže jejich představa byla ta, že se taky budeme rychle sami živit. To, abych se živila hlavou, a ne rukama, byla pro ně velmi těžko skousnutelná představa.

Oni mají svou dráhu a na té by asi bývali rádi viděli i mě. Jako prvorozená ze tří dětí jsem prošlapala cestu i sourozencům, protože jsem své rodiče musela hodně přesvědčovat, že cesta může být i jiná. 

Ale kdy přijde ten moment, že si desetiletá holka řekne, chci to jinak, chci z páté třídy na gympl?

Není to nikdy jeden moment. Vždy je to sled věcí, které se dějí častokrát v dlouhém časovém období. Tak to bylo i u mě. Pro mě byl osmiletý gympl nesmírně zásadní, formující prostor, kde jsem měla možnost poznat i jiné dráhy, které bych z rodiny neznala.

Že jsou tu rodiče lékaři, učitelé, právníci. A já měla možnost porovnat si, jaká je hodnota vzdělání pro mé spolužáky z těchto rodin a jaká je pro mě. Pro mě to bylo nesmírně formující. 

V jakém smyslu?

Nejzásadnější iniciační moment byl, když jsem se cítila v prostředí spolužáků sama natolik dobře, že jsem u sebe začala klást největší důraz na vzdělání. Větší, než kdy moji rodiče, což je vlastně něco celkem zvláštního.

Na rozdíl od svých spolužáků, kteří to naopak měli od svých rodičů všechno nalinkované, jsem si toho, že můžu studovat, hodně vážila. Musela jsem si to totiž vyvzdorovat, vyboxovat. Dneska už se tomu můžu usmívat. Jednoduché to nebylo. Už tehdy mi to ovšem dávalo smysl. Musela jsem se na tom ale podílet. 

Brigády?

No jasně, od útlého mládí. To byla nutnost, jinak bychom si moje studia nemohli dovolit. Pracovala jsem. A nejen o letních prázdninách. O každém volnu. Podzimní prázdniny, jarní prázdniny, kolem Vánoc, pořád jsem hledala brigády. 

Jaká to byla práce?

Prošla jsem si vším možným. Nikdy jsem se neštítila práce. Žádné práce. Pracovala jsem na poli, natírala jsem ploty, pracovala jsem ve fastfoodu, ale taky na jatkách. 

Na jatkách?

Tam pracoval můj tatínek, tak jsem tu možnost taky dostala. Ve čtyři ráno jsem vstávala, sedla jsem na kolo, jela jsem pět kilometrů, protože tou dobou ještě nejel žádný autobus, a na pátou jsem byla v práci.

A tam jsem viděla, zač je toho loket, když člověk opravdu musí fyzicky dřít. Několik let po sobě jsem tuhle brigádu absolvovala, vždy na několik týdnů v roce. Dnes už vím, co to obnáší, když se pro každou korunu musíte opravdu otáčet. 

Kolik vám bylo?

První brigády jsem měla ve třinácti, na jatkách jsem pracovala od patnácti dál. 

To je drsné.

To s vámi souhlasím. Byla to drsná zkušenost. Taky jsem se na dlouho stala vegetariánkou. 

Pořád jste?

Dnes už ne. Ale za zkušenosti z různorodých prací, kterými jsem si prošla během let studií, jsem z celkového pohledu hrozně vděčná. Pomáhá mi to vcítit se do lidí, kteří musejí obracet každou korunu. Protože jsem ji taky obracela.

Co tedy lidem radíte?

Vím, co to obnáší, ale zároveň jsem si vědoma toho, že mě z těchto životních podmínek dostala jen a jen má vlastní vůle, trpělivost, cílevědomost, pracovitost, disciplína, která v tom byla, a trochu až tvrdohlavá, prostě ta buldočí povaha. Ale jasně, lidi jsou různí, každý máme jinou výbavu. Musíte mít na některé věci náturu.

V čem vám vaše nátura pomohla?

Nazírám na to tak, že sama na svém příkladu ukazuju, že se to dá, že je potřeba se v některých věcech víc snažit pomoci si sám, že změna je prostě možná. Moji rodiče jsou ze skromných poměrů, ale mají své principy, svá pravidla.

Oni by nepožádali o sociální dávku, sociální pomoc. Nikdy jsme je nevyužívali. To není jen o hrdosti, brali to tak, jak to často říkali. Pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene. To je heslo, které se u nás doma ctí. 

Co jste se ještě od rodičů naučila?

Naši pro mě vždy byli a jsou vzorem v tom, že jsou nesmírně pracovití a nemají tu tendenci svádět něco, co se jim nedaří, na ostatní. Fňukat. Být zapšklí vůči tomu, že někomu se žije líp. Nikdy to takhle nevnímali.

Jsou navíc zcela nezávistiví. To je taky důležitá vlastnost, kterou máme. Nejsme závistiví. Jsme přející. A to kdyby se nám dařilo jako společnosti, žilo by se nám o dost líp. Dostala jsem prostě dobrý základ. 

Více na webu www.forbes.cz