Jedná Krása opravdu v zájmu potřebných?

TOP 09 v žádném případě nehodlá omezovat práva a oprávněné zájmy osob se zdravotním postižením. Je však z poznatků o způsobech využití různých druhů sociálních dávek zřejmé, že v praxi se dávky používají na zajištění jiných potřeb, než ke kterým jsou určeny. To se týká také příspěvku na péči. Směřovat veřejné prostředky do místa, kde mají být ze zákona použity, je zcela legitimní. Znamená to, že pokud se člověk vyžadující péči rozhodne čerpat sociální službu, je způsob její úhrady fakticky jen technickým řešením a nikoliv omezením objemu prostředků. V žádném případě to také nemůže omezovat člověka v tom, jaký rozsah služeb si objedná a sjedná ve smlouvě.

Co se týče širšího testování příjmů, vkladů a majetku, opět jde o výrazné nepochopení principu příspěvku na péči a principů úhrady za poskytnutou péči, což jsou dvě odlišné, byť na sobě závislé oblasti. Majetek a vklady žadatele a osob k němu povinných výživou však nejsou podstatné pro přiznání míry závislosti a odpovídající výše příspěvku, ale pro účely úhrady nasmlouvaných sociálních služeb. Jak už vyplývá z názvu dávky, jde o příspěvek na péči, jehož výše nepokrývá skutečné náklady péče. Provozní ztráta poskytovatelům sociálních služeb je pak dokrývána systémem dotací z veřejných rozpočtů. Cílem testování majetku, vkladů a příjmů klientů je to, aby náklady na péči byly hrazeny především ze zdrojů uživatele služby a osob, které k nim mají alimentační povinnost. Pomoc z veřejných zdrojů ve formě dotací a příspěvků by pak měly být použity v těch případech, kdy je objektivně zjištěno, že uživatel služby opravdu nemá prostředky na úhradu péče.

Model, který nabízí TOP 09, tedy spočívá v posílení odpovědnosti klientů služeb a jemu blízkých osob. Stejně jako v jiných životních situacích staví na principech solidarity mezi bohatými a chudými, zdravými a nemocnými, starými a mladými a v neposlední řadě na základních morálních a etických principech mezigenerační solidarity ve vztazích mezi rodiči a dětmi. Dlouhodobé popírání těchto principů vede k dalšímu narušování vztahů v rodině. V konečném důsledku by docházelo k větší izolaci osob se zdravotním postižením a seniorů, které by pak byly nuceny spolehnout se na větší či menší společenskou podporu. Ačkoliv to mnoha osobám se zdravotním postižením není zřejmé, zachování současného stavu by v konečném důsledku vedlo k nedostatku finančních prostředků pro ty, kteří skutečně potřebují podporu a pomoc.