Jaroslav Lobkowicz se narodil 16. 8. 1942 v Plzni. Z kádrových důvodů nemohl studovat vysokou školu, vyučil se tedy televizním opravářem. Od roku 1968 žil v Mnichově. Vystudoval elektrotechniku na Technische Universität v Mnichově. Pracoval u firmy Siemens. V restituci mu byl vrácen částečně zdevastovaný rodinný majetek zejména v Plzni-Křimicích, na kterém hospodaří. V komunálních volbách v roce 1994 byl zvolen do Zastupitelstva města Plzně. Je prezidentem Francouzské aliance v ČR. Ve volbách 1998 byl Jaroslav Lobkowicz zvolen poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Pracoval ve dvou výborech: zemědělském a pro evropskou integraci. Svůj mandát obhájil v roce 2002. Hovoří německy, francouzsky a anglicky.
Teď se nacházíme na věži Křimického zámku, kde normálně je velmi dobrý rozhled, ale dnes je bohužel mlha. Támhle přede mnou je Plzeň, která normálně je velice dobře vidět, dnes buď mám špinavé brýle, nebo je to tou mlhou, že ji nevidím. Jinak tady kolem nás jsou celé Křimice a okolí. Tady jsem se narodil i vyrůstal, tedy kromě let 1968 až 1992 kdy jsem byl v cizině, jsem zde žil celý život. Mám to tu mnohem raději než třeba Prahu. Člověk se tady cítí velice dobře, když je hezky, zvláště když svítí sluníčko. Moje paní účetní vždycky sní o tom, že bude mít v Křimicích kancelář, a že v létě, když bude hezky, si dá třeba sem na střechu lehátko a počítač a bude mít tady.
Kde se cítíte nejvíce doma?
Jsem opravdu zdejší, chodil jsem tady do školy, narodil jsem se tady, tak kde bych měl mít větší pocit domova než tady.
Budete se jako poslanec starat o svůj region?
Vlastně není věcí poslanců, starat se o region. Poslanec je k tomu, aby dělal zákony, které platí všeobecně a pro všechny. Někdy musí člověk zvednout ruku i pro něco, co je sice proti vlastním potřebám, ale když je to dobré pro společnost. Jistě, člověk je vyslán za region, ale přesto starat se o region finančně, to je pouze to porcování medvěda, ale to není úplně v pořádku. Potom region, který má poslance, má tak lepší kontakty, je zvýhodněn oproti regionům, které svého poslance nemají a to by nemělo tak být.
Jak hodnotíte situace v Křimicích?
V Křimicích je toho ještě poměrně dost k opravě, ale přesto si myslím, že Křimice běží momentálně dobře a je to možná i díky zdejšímu zastupitelstvu, s kterým se snažím dobře vycházet a také spolu spolupracujeme.
Co se v Křimicích z vašeho pohledu povedlo?
Tady ten zámecký park, který je teď bohužel zasněžen, ale v létě se tady hraje kino a jsou tady divadla, takže ten park slouží veřejnosti. Otevřeli jsme ho v roce 1996, do té doby tady byla opravdová džungle, stromy rostly až do oken baráku, dokonce i na věži rostly stromy. Zkrátka to bylo v docela smutném stavu.
Šlechtění květin a šlechtictví - člověk se táže, z čeho ta slova vůbec pochází. Šlechtění znamená udělat něco lepším a šlechtictví? Z čeho to slovo vůbec pochází? Různí lidé tvrdí, že pochází z německého „schlecht", to znamená špatný. To je také jedna z možných teorií. (Smích)
Proč se píší rodokmeny?
Rodokmeny se píší, aby člověk věděl, s kým je příbuzný, koho si může vzít a koho nemůže. Často se stává v malých vesnicích v horách, že se lidé berou mezi sebou, i když jsou docela blízce příbuzní, protože to mají k sousedům daleko. Třeba ve Švýcarských Alpách jsem znal jednu vesnici, kde všichni měli stejné rodinné jméno, celá vesnice. Také to jde, ale asi to není úplně nejlepší.
A jak je tomu u Vás v rodině?
Moje žena je Francouzka, příbuzní nejsme vůbec. Moje matka byla z rodiny, která pocházela z Německa. Do Čech přišli v 19. století, počeštili se a žili v Klatovech. Moje babička z otcovy strany byla původně také z Francie, takže se nedá říct, že by tady nebylo nějaké velké míchání krve, spíše naopak. Tedy alespoň u naší rodiny, nevím, jak to bylo jinde.
Složil Vám někdo rodokmen?
Jsou lidé, kteří mají skládání rodokmenů jako koníček, hledají, kdo od koho pochází. V jednom z nich se dá najít, že snad nepřímo přes některé ženské linie pocházíme od Přemyslovců. Jiný rodokmen, který zjistil jakýsi francouzský znalec z pramenu až z 12. století, říká, že pocházíme od francouzských králů. Každý má tolik předků, že se to nedá ani spočítat: dva rodiče, čtyři prarodiče, osm praprarodičů, šestnáct, třicet dva, šedesát čtyři... Když se jde dost daleko zpátky, tak se dostaneme k takovému množství, že to je víc, než kolik tehdy existovalo lidí. Musí být tedy každý s každým nějak příbuzný, i když už o tom ani neví.
Jsou takové rodokmeny důvěryhodné?
Přemysl Oráč byl zemědělec, což může být sympatické, ale kdo ví, jestli opravdu existoval. (Smích) Tyto staré pověsti už jsou legendy. Někde se tvrdí, že naše rodina pochází od Tety, sestry Kazi a Libuše. Ve Starých pověstech českých se prý říká, že si vzala nějakého Popela, přičemž naše rodina by se pak měla jmenovat Popel z Lobkowicz. Přízvisko „z Lobkowicz" má pocházet z roku 1409, kdy náš předek, který byl písařem u dvora Václava IV., koupil tvrz Lobkowicze, která je dnes částí Neratovic, a od té doby si psal toto přízvisko „z Lobkowicz". Jeden historik mi kdysi vyprávěl, že tento písař, můj předek, sepsal, a v momentě, kdy byl král Václav IV. trošku v podroušeném stavu, také předložil k podpisu Kutnohorský dekret, a od té doby byla reformována pražská univerzita. (Smích)
Chtěl byste udělat něco podobného?
Já, jestli bych udělal něco podobného? Nevím, protože nemám ani tu možnost. Být tenkrát písařem byla zvláštnost, tehdy ještě asi málo lidí umělo psát. On se naučil psát, tak dělal kariéru.
