Po útoku policie proti demonstraci na Národní třídě v Praze začaly v listopadu 1989 stávkovat vysoké školy a divadla. Jako první odmítla hrát dvě brněnská, šlo o HaDivadlo a Divadlo na provázku, které tehdy hostovaly v Praze. „Vytáhli jsme na jeviště zmláceného studenta a ten jako první lidem řekl, co se stalo,“ připomněl serveru PrahaIN.cz Břetislav Rychlík, režisér, herec a senátor.
Letos slavíme 35. výročí pádu komunistického režimu. Někteří analytici varují, že společnost je rozdělená. Jde o přehnané obavy?
To nejsou přehnané obavy. To je realita. A potvrzují to i sociodemografické trendy v průzkumech. Trápí mě rozeštvávání české společnosti a bezohledný populismus, lhaní občanům, že všechno zařídíme. Politiku vnímám jako službu občanům, střet hodnot opřených o tradice demokracie a humanismu. Populismus k politice v určité míře patří, ale zneužívání mnohých traumat či stigmat společnosti i sociální situace občanů k strašení a vytváření dojmu, že je mávnutím kouzelného proutku spasím, to není politika. To je nebezpečné.
Z politického záhrobí vylézají i postavy, které můžeme vídat na demonstracích. Máme se jich bát?
Ani ne. To patří ke společnosti, že v ní taková vrstva figur někde smrdí. A pak na chvíli vyleze. Ale vidíme, kdo to smrdí, je to cítit. Nebezpečnější jsou ty skryté proudy. Lidé bez sebeúcty ve stranách vůdcovského typu, lidé bez názoru, bez svědomí, jen lokajsky poslušní svému vůdci. Tito amébní živočichové byli vždycky základem totalitarismu.
Jak se má parlamentní demokracie nejlépe bránit?
Demokracie se nejlépe brání tak, že demokraté dělají dobře svoji práci. Že politické elity umí analyzovat svoje chyby. Umí naslouchat i lidem na okraji, umí z chyb vyvodit důsledky, nejsou slepé a hluché. Nejsou okouzleny sami sebou a svojí mocí.
Jste po pětatřiceti letech spokojen s tím, jakou cestou naše země prošla? Čekal jste víc?
V tom zásadním, tedy v lidských svobodách a právech, v ustanovení demokratických institucí, ukotvení v Evropské unii a v NATO, to určitě. To jsou však vnější okolnosti. V tom, jak máme otevřená srdce a mysl, jakou vůli máme k svobodě, nakolik jsme solidární se slabšími, jak jsme schopni se orientovat v totálních bludech dezinformací a svinstev, které popírají kromě naší historické zkušenosti i učivo základní školy, to mne zklamalo.
HaDivadlo a tehdejší Divadlo na provázku v listopadu 1989 přerušili společné představení v Praze a přivedli jste na pódium zmláceného studenta z Národní třídy. Pamatujete si ještě na ty okamžiky?
Samozřejmě. V listopadu 1989 vrcholila tradiční podzimní přehlídka HaDivadla v Praze. 17. 11. jsme hráli scénický časopis Rozrazil ( I/88 O demokracii), společný projekt dvou malých brněnských divadel HaDivadla a Husy na provázku. Podstatnou část Rozrazilu napsal pod jménem Petra Oslzlého Václav Havel a komunisté z toho šíleli, ještě na konci roku 1988 nám to zakázali a uvalilo na nás několik paragrafů. 5. ledna 1989 se nám povedlo Rozrazil obhájit. Významný brněnský disident a politolog Jaroslav Šabata tehdy pronesl – pokud svůj zápas o Rozrazil vyhrajete, tak to znamená, že ten režim je tak slabý, že do roka padne!
17. listopadu 1989 jsme hráli ten komunisty nenáviděný Rozrazil v Juniorklubu Na Chmelnici na Žižkově. Netušili jsme, že tam někde u Chmelnice je sídlo pohotovostních jednotek, takže před začátkem odpoledního představení jsme oknem viděli vojenské transportéry s radlicemi, kterými pak večer tlačili demonstranty na Národní třídě. Během první půle večerního představení na Chmelnici dorazil náš kamarád, student filosofické fakulty Roman Ráček. Přišel z Národní třídy otřesený, v šoku, snad měl i něco zlomeného nebo naštíplého. S ním přišla legendární inspicientka Provázku Eva Trůda Vidlařová, která ten rok strávila půl roku ve vazbě. A vyprávěli nám v kanceláři Luboše Pupiho Schmidtmajera, šéfa Chmelnice, co se tam stalo.
Začala vzrušená debata a mám dojem, že jsem navrhl, abychom s ním před diváky udělali interview! Za Hanáky já a za Provázky Petr Oslzlý jsme s ním hovořili a byla to vůbec první zveřejněná zpráva o demonstraci na Národní třídě, protože to slyšela narvaná Chmelnice. Roman se pak během rozhovoru zhroutil a spadl na zem, jak z něho vyprchal adrenalin. Z publika vyběhlo několik estébáků a snažili se dostat do kanceláře divadla k telefonu. Pupi Schmidtmajer jim řekl, že nemůže najít klíče, a prostě je k telefonu nepustil. A další věcí byla reakce lidí, kterou už v nějakém článku popsal Honza Brabec, tehdejší bubeník Plastic People a pozdější redaktor Respektu, který na představení byl. Když jsme z jeviště řekli, že si to nesmíme nechat líbit, lidi pískali, dupali, křičeli „hanba“ a podobně. Zazpívala se hymna a lidi ani nedýchali. Dál se už pak nehrálo.
Co se dělo další den?
Spali jsme tehdy ve vinohradském hotelu Flora. Ráno se ozvali z recepce, že volá paní od Tomáše Töpfera, že nám vzkazuje, abychom odpoledne přišli do Realistického divadla. Jeli jsme tam v sestavě Arnošt Goldflam, Petr Oslzlý, Miloš Černoušek a Tomáš Turek. Na jevišti vzrušeným hlasem hovořil Jiří Fréhar, seděli tam Karel Steigerwald, Milan Lukeš a Jan Nebeský. Diskutovalo se o tom, zda začít stávkovat. Padaly různé návrhy. Jeden z lidí z Divadla Jiřího Wolkera tvrdil, že pro děti se stávkovat nesmí, že pro děti se má hrát. Milan Lukeš nabídl, že by v úterý zašel za Švorcovou a domluvil na středu schůzku s ministrem kultury. Jmenoval se Kymlička, ale říkalo se mu Kyblíček.
K tomu ale nedošlo.
Ne, nestalo se to. Pro mě klíčová slova tehdy pronesl Arnošt Goldflam, který řekl: Podívejte se, nejsme žádná organizace. Nemáme právo nikomu říct, že má jít stávkovat, nebo nemá. Můžeme stávkovat jenom každý sám za sebe. Víte, jak to chodí, žijeme v Čechách, domluvou to začíná, osaměním končí, je mezi námi paní Vlasta Chramostová. Arnošt přesně věděl, o čem mluví. Ta osobní odpovědnost, to byl klíč k Občanskému fóru čili náměstí plnému občanů. A pak dodal: Tady s kolegy jsme se domluvili, že pojedeme na Chmelnici, kde máme dneska dvě představení, odpoledne a večer. A my tedy budeme stávkovat. A vstali jsme a v pořadí Oslzlý, Goldflam, Rychlík, Turek, Černoušek, Schmidtmajer jsme to jako první podepsali.
Odjížděli jsme na Chmelnici. Nad Prahou byly červánky a já měl neodkladný dojem, že svatá Anežka česká je s námi, že to nemůže skončit špatně. Na Chmelnici jsme pak „odstávkovali“ odpolední představení. Svolali jsme oba soubory s tím, že nevíme, k čemu se v Realistickém dobrali ostatní, ale my že do toho jdeme. A že to může ovlivnit životy nás všech i existenci obou divadel. Nikdo neprotestoval. Tak dvě malá brněnská divadla zahájila jako první stávku československých divadel.
Pamatuji si na divadelní stávku, kterou jsem celou prožil v Divadle na provázku. Na které okamžiky z té doby si vzpomínáte nejčastěji?
Nikdo nemohl tušit, jestli nás nezavřou nebo nepostřílejí. Ráno jsem dorazil z Prahy, kde jsem se 19. listopadu na přání Václava Havla účastnil v Činoherním klubu jako jeden ze tří Brňanů zakládání Občanského fóra. S nebožtíkem, signatářem Charty 77 Františkem Derflerem, jsme vyrazili na náměstí Svobody, kde se srocovali lidé a bylo třeba je informovat. Stálo tam lešení „Sláva VŘSR“ s portréty Lenina a Gorbačova, Jakeše, Husáka. Vylezli jsme na něj, s námi ještě ten student Ráček. Dole lešením třásla Eva Truda Vidlařová, které se nedařilo tam vyšplhat. Byla strašná zima, ruce mi přimrzaly k rezavým lešenářským trubkám. Shora jsme s hercem Františkem Derflerem promluvili ke shromážděným lidem. Bez mikrofonu. Křičeli jsme.
Jak se chovali policajti na náměstí?
Fízlové byli všude. Zespoda nás natáčeli estébáci. Řekl jsem, co se stalo v Praze, že divadla a studenti stávkují a vzniklo Občanské fórum. A to, že má určité požadavky, jako vyšetření masakru, svobodné volby. Já jsem to úterý 21. listopadu měl od rána divný pocit a poslal jsem ženu s osmiměsíční Apolenkou na Valašsko. A skutečně, odpoledne stály ve všech postranních uličkách kolem Svoboďáku po zuby ozbrojené pohotovostní síly. Později se ukázalo, že ten den jen o hlas neprošel návrh použít proti nám ostré! Moderovali jsme pak denně shromáždění i generální stávku, ale neměli jsme jako v Praze balkon Melantrichu nebo Letnou, jen jsme u morového sloupu postavili praktikábly z HaDivadla. Neměli jsme ani žádný servis, internet ani mobil tehdy nebyl. Tak jsem každou noc volal z pevné linky Havlovu tajemníkovi Vláďovi Hanzelovi, který mi vždycky řekl, co Havel řekl a co se rozhodlo na Občanském fóru. Já to rozepsal na stroji, ráno jsme se nad tím poradili a pak to vyhlásili na náměstí.
Prožil jste tehdy i obavy a okamžiky krize?
Postupem času v dalších dnech jsem během moderování spíš někdy cítil stud z patosu, který je mi vzdálený. Proto jsem měl rád polidšťující momenty těch historických chvil. Třeba během generální stávky přišel mladý Rom, že by rád promluvil jménem brněnských Romů, že se připojí k Občanskému fóru. Tak jsem ho přivítal, on se představil a davům řekl: Já jsem se včera za Lužánkama rozešel s Marcelou a přál bych si, aby se ke mně vrátila. Celé náměstí začalo skákat: Marcelo, vrať se, Marcelo, vrať se. A lidi tančili. Byl tam můj kamarád Paul Wilson, který kdysi hrál s Plastikama, nyní jako zpravodaj CBC z Kanady, a napsal, že v Praze se volá: Podívej se Gusto, jak je tady husto, a v Brně se tančí a volá: Marcelo, vrať se.
