Hurá do Hollywoodu a Texasu. S knížetem

Když jsem poprvé, ještě v Praze, četla program pracovní cesty KARLA SCHWARZENBERGA do USA, nechtělo se mi věřit. To se přece nedá stihnout! A vskutku, byla to smršť. Nalétali jsme tisíce mil, viděli krajany v Texasu tančit polku či vesmírné experty v Houstonu řídit misi raketoplánu. Ale stihlo se všechno. A stálo to za to.

Těch devět dní, které ministr zahraničí Karel Schwarzenberg strávil na cestě po USA, by se klidně dalo roztáhnout do měsíce - a stejně by bylo pořád co dělat. Jen by se možná nemuselo tak brzy vstávat, a navíc skoro denně nasedat do letadla a přesouvat se o stovky mil, tu na sever, tu na východ. Jenže takhle už to prostě ve 21. století chodí: Stihni toho co nejvíc, máš na to pět minut.

A Karel Schwarzenberg toho zvládá opravdu hodně. Politik, kterého si Češi osvojili coby „národního spáče“ (to proto, že mu při jednáních leckdy klesají víčka i brada), dokáže strávit noc v letadle a pak jít na veledůležitou schůzku s americkou ministryní zahraničí. „Stačí horká vana, studená sprcha a pořádná snídaně,“ říká. A taky říká, že ráno není schopen pozdravu, leda tak vraždy. Což ale vůbec není pravda.

Jaké to je, provázet knížete na cestě po USA?

Cesta Americké putování začíná 27. května dvanácti hodinami ve vládním airbusu. Letí se přes Washington do Fort Worthu v Texasu. Ministr... spí. V letounu má širokou postel schovanou za posuvnými dveřmi.

Když se probudí, ptám se ho, na co se nejvíc těší. A on že prý na setkání s texaskými krajany, „o nichž psal už Škvorecký“. Nebo do Kalifornie, do Silicon Valley, protože ho zajímají nové technologie. A taky na Condoleezzu Riceovou, někdejší ministryni zahraničí v Bushově vládě, jelikož tu měl vždy rád. Ptám se, jestli ji považuje za svou přítelkyni. „Mou přítelkyní bohužel nebyla,“ odpovídá a šibalsky přitom pomrkává.

A na další dotaz, jestli se nebojí, že bude vzhledem k našlapanému pracovnímu programu unavený, v klidu odvětí: „Podívejte, já se teď tady pohodlně vyspal. A totéž hodlám dělat i nadále.“

Na washingtonské základně Andrews Air Force Base (ano, tady bydlí Air Force One, letoun amerického prezidenta) je vzduch horký a vlhký. Někdo říká, že musíme do Texasu odletět včas, abychom se vyhnuli tornádu, které sužuje několik amerických států. A tak delegace nasedá zpátky do letadla a rychle pryč. Nikdo se nediví, když se pak stroj při letu otřásá v turbulencích. V Texasu už jen „trochu fouká“. A ještě v devět večer je tam třicet stupňů.

Krajané V sobotu ráno už jsme v texaském Ennisu, kde se pětačtyřicet let koná Národní festival polky. Pořádají ho čeští krajané. „Čeho tady chcete dosáhnout?“ ptá se Schwarzenberga reportér místní televize. „Ničeho. Přijel jsem se podívat. Za krajany, kteří mě vždy zajímali, i na festival, o němž jsem slyšel už dříve,“ odzbrojuje ho ministr.

Festival je vskutku zážitek. Takové vlastenectví, jaké pěstují tady v Texasu, se u Čechů žijících v Česku už dávno nevidí. Tihle texaští krajané jsou většinou potomky rodin, které přicházely od poloviny 19. století. Víc než osmdesátiletý pan Snokhous, místní generální honorární konzul ČR, vysvětluje, že Texasanů s českou krví je asi milion. Česky mluví jen někteří, ale Tu naši písničku českou umějí nejspíš zazpívat úplně všichni.

Ministr hned na úvod dostane stetson, onen slavný klobouk amerického Západu. Načež nasedá do přistaveného porsche a vydává se v čele kolony na projížďku po hlavní silnici, kolem níž už jsou dávno rozmístěni místní (i nemístní). Celé rodiny dorazily na festival ve svých obřích autech, neboť tohle je pro širé okolí jedna z událostí roku. A co teprve stát se králem a královnou festivalu? Letos jsou vyvolenými David Liska s manželkou Dianne. Oba z Ennisu. Chodili tu do stejné školy, kostela i obchodů, ale nikdy se nesetkali. Narazili na sebe až ve Zlíně, kam přijeli na krajanský zájezd. Ona vdova, on rozvedený. Vzali se před dvěma lety. Polku tančí všude a pořád. Letos jim to vyneslo festivalovou korunu. Karel Schwarzenberg netančí. („To já nedělám,“ říká.) Zaujatě však diskutuje s krajany, poslouchá jejich příběhy. A vyznamenává pět stařičkých válečných veteránů z druhé světové. Texasané jsou z něj u vytržení, pořád dokola mu tleskají.

Indira a krteček V neděli se přesouváme do texaského Houstonu. Ale ještě předtím jde ministr na mši v kostele ve Fort Worthu a nenechá si ujít návštěvu dnes již výhradně turistického westernového městečka tamtéž. Nahánějí tu longhorny, krávy s dlouhými, hrozivě zatočenými rohy. Mají i rodeo nebo scénku s „autentickou“ přestřelkou z Divokého západu. „Nemusí to bejt,“ odpovídá Schwarzenberg, když se ho ptají, zda na ni chce jít.

A pak už přelet do Houstonu a večerní akce ve zdejším českém centru. Podepisuje se tu smlouva mezi českými a texaskými jadernými vědci. Ministr zahraničí bez okolků přiznává, že pokud něčemu opravdu nerozumí, je to jaderná energie. Na recepci se setkává i s půvabnou Indirou Feustelovou, po mamince Češkou, po tatínkovi Indkou. Přišla, protože její manžel, astronaut Andrew Feustel, je zrovna na palubě raketoplánu Endeavour i s figurkou českého krtečka. (Pozn. red. - ministrova cesta probíhala v době, kdy byl ještě raketoplán na misi). Toho mu „přibalila“ právě ona. Schwarzenberg s Indirou pózuje pro fotografy a navrhuje, že by krtek měl přejít do českého státního znaku, neboť „je to jediné zvíře, které bylo stvořeno k tomu, aby tunelovalo“.

Houstone, máme problém

Pondělní dopoledne je trochu posmutnělé. Jdeme do houstonského řídicího střediska NASA a ministr se tu setkává s jeho ředitelem Michaelem Coatsem, jenž kdysi také létal do vesmíru a pak značnou část kariéry zasvětil programu raketoplánů. Ten letos definitivně končí a Coats předpovídá, že v NASA docela jistě potečou slzy. Houston má zkrátka problém.

Jinak místní Space Center bere dech. Věděli jste, že Mezinárodní vesmírná stanice se pohybuje rychlostí 28 tisíc kilometrů v hodině, a tak jí k obletu Země stačí jen hodina a půl? Nebo že na ní astronauti nesmějí jíst chleba, protože drobky jsou ve stavu beztíže neukázněné a mohly by se dostat do jemné techniky?

Z „vesmírného“ Houstonu přelétáme do San Franciska. Magického kalifornského města s červeným mostem Golden Gate, který musí pořád někdo natírat a opravovat. S ulicemi, z nichž některé mají sklon přes třicet stupňů. S legendární věznicí Alcatraz. Tady, v Silicon Valley, nejdřív Schwarzenberg v úterý dopoledne podpoří české IT specialisty, kteří s ním přiletěli z Prahy. V přilehlém Stanfordu se pak setkává s Condoleezzou Riceovou. „Políbil jste jí ruku jako posledně?“ ptám se. „Ona mě objala, takže jsem jí ruku políbit nemohl,“ vysvětluje. Bavili se prý o současných arabských revolucích a o již svrženém egyptském prezidentu Husním Mubarakovi, na něhož Riceová před lety osobně naléhala, aby svou zemi zavčas reformoval.

Hollywood, Hollywood

Ve středu už se procházíme v Los Angeles. Tady se rozzáří čeští filmaři, které ministr rovněž přivezl, a taky americký velvyslanec v Česku Norman Eisen. Filmaři proto, že se mohou setkat s nejvyššími šéfy hollywoodských studií, které se díky přítomnosti Karla Schwarzenberga podařilo shromáždit na jednom místě. A Eisen proto, že Los Angeles je jeho domovským městem.

Je pyšný, že se sem vrací jako úspěšný diplomat a osobní přítel prezidenta USA. Protože to bylo tak: Eisen vyrostl v Hollywoodu, ale jak říká, „ne v tom hezkém Hollywoodu“. Vlastně na dost ošklivém místě. Maminka je původem Češka a rodina byla beznadějně chudá. Eisen se vypracoval docela sám. „Na dnešní den v LA nikdy nezapomenu. Řekl bych, že byl jedním z nejdůležitějších v mém životě,“ vykládá později.

„Všechna ta setkání. Se starostou, s filmaři, s lidmi z deníku LA Times. Byl to pro mě symbol všeho, čeho jsem dosáhl. Starosta dokonce slíbil, že napíše dopis mé mamince. Že je na mě pyšný,“ říká velvyslanec, jindy tak sebejistý a najednou až dětsky naměkko.

Finále s Hillary

„Hillary Clintonovou jsem znal už dlouho předtím, než byla ministryní,“ říká Karel Schwarzenberg. A srovnává šéfku americké diplomacie s její předchůdkyní Condoleezzou Riceovou, s níž se setkal o dva dny dříve na druhé straně Ameriky. „Obě jsou to nesmírně inteligentní ženy. Liší se však temperamentem. Řekl bych, že Condi je trochu živější,“ zamýšlí se český ministr.

Čtvrteční setkání s Clintonovou je vrcholem jeho cesty. Před schůzkou toho moc nenaspí, noc totiž delegace tráví v letadle z Los Angeles. Kupodivu je to však právě Schwarzenberg, na kom únava není skoro znát. To asi ta „horká vana, studená sprcha a řádná snídaně“. Pro nás novináře znamená tisková konference na americkém ministerstvu zahraničí především přísnou bezpečnostní prohlídku (musíte i zapnout počítač, aby ochranka věděla, že funguje a že to není jen schránka na výbušninu) a dlouhé čekání. Nejdřív na chodbě, pak v konferenčním sále. Ale tentokrát to stojí za to, výsledky půlhodinové schůzky jsou konkrétní a uspokojivé.

Američané jsou po deseti letech tahanic ochotni změnit smlouvu o ochraně investic, kterou s Českem podepsali krátce po revoluci a která je pro Prahu nevýhodná. A tak si všichni oddechnou. Schwarzenbergovu americkou cestu lze sečíst coby úspěšnou, ačkoliv ministra ještě čeká několik (méně důležitých) schůzek.

iPad, který se nedá sehnat

Třeba ta v pátek ráno veWashingtonské obchodní komoře. Ministr hned po ní využije časové skuliny a odebírá se do čtvrti Georgetown, kde si chce koupit iPad. Jenže ho nemají na skladě, stejně jako odpoledne v New Yorku. Ale prý si koupil aspoň pár košil, což sám popisuje slovy „hadry jsem si vyřešil už ve Washingtonu“.

A když pak, v sobotu odpoledne, airbus dosedne po osmihodinové cestě na letišti v Praze-Kbelích, je to zase Schwarzenberg, na kom únava skoro není vidět. Zbytek výpravy se naproti tomu pyšní výraznými černými kruhy pod očima. Ministr se loučí slovy: „Tak vám všem přeji hezkou sprchu.“

O nějakých třicet hodin později už tiskové agentury začínají chrlit jeho fotografie z jednání vládní koalice v Kramářově vile. Český ministr zahraničí je opravdu všechno, jen ne národní spáč.