Hlasy seniorů za peníze jejich vnuků

Zákon o důchodovém pojištění stanovuje pevný valorizační vzorec, podle kterého se každý rok zvyšují důchody. Vzorec zohledňuje inflaci a nárůst reálných mezd v ekonomice. Teoreticky má takový vzorec dvě výhody: každý si může spočítat, o kolik mu bude zvýšen důchod, a politici by se o tom neměli každý rok handrkovat. Prostě platí zákon a basta.

Takový systém se však žádné populistické vládě nelíbí, protože vyplatit povinné peníze ze zákona žádné body nepřináší. Zvláště ve volebním roce chce populistický politik říkat důchodcům: „To kvůli mně jste dostali přidáno, já jsem vám ty peníze dal." Takže i letos, přes obří deficit a nedostatek peněz, soutěžily vládní strany ANO a ČSSD, kdo z cizího přidá víc. Nakonec se dohodly, že to bude o 300 Kč. Zákonná povinnost je 458 Kč, celkové průměrné zvýšení tedy bude o 758 Kč.

Uvědomuji si, že ekonomická situace českých důchodců není nijak růžová a pro mnohé bude ten přídavek vítaný. Problém je, že vláda ty peníze nemá. Bude si je muset půjčit a ve svém důsledku si je půjčí od vnuků těch, kterým přidá. Vnuci to pak budou muset spláceti s krvavými úroky.

Obávám se, že současnou rozpočtovou politikou nakládáme na naše děti a vnuky víc, než budou schopni unést. Během pouhých tří let (2020 až 2022) jim zvýšíme dluh o více než 1 bilion korun a především jim zanecháme jeden obrovský neřešený problém s našimi penzemi a zdravotní péčí.

Tím problémem je demografický zlom, ke kterému dojde roku 2030. V té době začnou odcházet do důchodu velmi silné ročníky nazývané „Husákovy děti". Dnes jsou na vrcholu svých ekonomických sil, platí zdravotní a penzijní pojištění, je jich hodně, a díky tomu oba dva systémy udržují v jakés takés rovnováze.

Až odejdou do důchodu, výrazně přibude těch, kteří budou péči potřebovat, a bude méně těch, kteří ji budou schopni platit. Mladší, výrazně slabší ročníky nebudou schopny penzijní i zdravotní péči ufinancovat a oba dva systémy se začnou řítit do každoročních obrovských deficitů.

Pokud se do té doby neprovedou nezbytné reformy penzijního i zdravotního systému tak, aby byly udržitelné, a pokud k demografickému zlomu doklopýtáme vyčerpáni každoročními stamiliardovými deficity státního rozpočtu, bude důsledek nevyhnutelný: důchody se sníží a dostupná zdravotní péče se zhorší.

Ti, kteří nás dnes po téhle cestě vedou, rádi argumentují „péčí o chudé“. Paradoxem je, že právě ti chudí mohou doplatit na jejich politiku nejvíce. Finančně silní jedinci nebudou odkázáni pouze na státní důchod a bude-li třeba, koupí si kvalitní zdravotní péči v zahraničí. Ti opravdu chudí, odkázáni výlučně na veřejné služby, se ale ocitnou v nezáviděníhodné situaci.

Stále ještě existuje šance se tomuto scénáři vyhnout. Není ale za pět minut dvanáct, už je hodně po dvanácté. Musíme co nejdříve najít odvahu k úpravám obou dvou pojistných systémů, aby mohly poskytnout kvalitní péči i po demografickém zlomu. Musíme také během krátké doby skoncovat s rozhazovačnou a bezstarostně zadlužovací politikou a naučit se utrácet jen tolik, na kolik si můžeme vydělat. Bude to vyžadovat řadu nepopulárních kroků, ke kterým dnešní vládní strany neměly nikdy odvahu, ani kompetenci. Bez nich to ale dobře dopadnout nemůže.

Jeden starý politický vtip říká, že koupit si někoho za své peníze umí každý. Opravdové umění je prý koupit si někoho za jeho vlastní peníze. Vláda to s důchodci zkouší jinak. Chce si je koupit za peníze jejich vnuků. Záleží pak na každém z nás, zda se koupit necháme, nebo ne.