Heger: Ve zdravotnictví se už rodí změny

Dva úhly pohledu – Opravdu českým lékařům nezbývá nic jiného než hromadně dávat výpověď?

NE

Nemocniční lékaři, přinejmenším ti mladší a ve středním věku, jsou nespokojeni, hrozí odchodem do zahraničí a podávají výpovědi kvůli výši mezd. Zkušení odborníci, vedoucí lékaři nebo ti, kteří působí v privátním sektoru, se ozývají, že nemají dost peněz na péči pro své pacienty. A sestry v nemocnicích jsou tak přepracované, že je momentálně není už ani slyšet.

Manažeři bojují za větší peníze do budov a přístrojů a různí aktivisté jsou přitom posedlí představou, že nedostatek zdrojů je způsoben korupcí, jež prý investice provází. K tomu všemu jsou někteří politici a významní ekonomové, na rozdíl od většiny zdravotníků, přesvědčeni, že peněz je dost a jediné, co chybí, je radikální reforma, která by zajistila efektivnější alokaci zdrojů.

Na zvýšení platů a na další masivní rozvoj zdravotnictví v současnosti nemáme. Pohled do statistik kupodivu ukazuje, že co v posledních letech chybělo, nebyly finanční zdroje, ale jejich vyvážené používání. Přes stále nízký podíl HDP pro zdravotnictví se toky peněz systémem výrazně zvyšovaly. V posledních pěti letech vzrostly o 50 %, od roku 2000 téměř o 100 %. Principiální řešení problémů se však neodehrálo a platy se výrazněji zvýšit nepodařilo. Rád bych přesvědčil celkem oprávněně nespokojené, ale přes míru slušnosti zradikalizované zaměstnance, že změny ve zdravotnictví, které se rodí, by si zasloužily přece jen trochu více důvěry a méně vášní. Chceme-li zasahovat do složitého komplexu českého zdravotnictví, položme si otázku, v jakém rozsahu je třeba jej měnit. Technologicky a odborně patří české zdravotnictví i lékaři k těm lepším na světě. I nejdražší péči zde pacienti obvykle bez problémů dostanou, ať jsou odkudkoli, chudí či bohatí. Plošná prevence a akutní péče je zajištěna dobře. A jestli jsou někde nedostatky, tak spíše u péče dlouhodobé. Přes velký rozvoj v posledních dvaceti letech však paradoxně existuje velká frustrace zdravotníků, kteří jsou zejména v nemocnicích chronicky přepracovaní, finančně nedocenění a dlouhodobě na hranici společensky nežádoucí nespokojenosti.

V každém systému existují neefektivity, které lze ovlivnit. Namátkově jde o přebujelou administrativu, plýtvání léky, nákupy nepotřebné zdravotnické techniky nebo duplicity vyšetření u pacientů procházejících bez odpovědnosti systémem. Je potřeba přičíst pochybení poskytovatelů i politiků, korupci a šedou ekonomiku. Celé zdravotnictví tak získává pověst černé díry, do níž je zbytečné dávat další finanční injekce.

Systém má aktuálně velké problémy s nespokojeností nemocničních lékařů, ale přesto musíme postupovat uvážlivě. Některé legislativní změny se totiž dějí tak rychle a často, že se vůbec nestačí zažít. Do zdravotnického systému je třeba vnést pořádek a budovat pravidla, která zde chybí. Musíme slušně a věrohodně řešit desítky, až stovky problémů. To vše vyžaduje prostor na dlouhodobou a trpělivou kultivaci systému.

Přesto existují tři klíčové reformní okruhy, kde je třeba změn rychlých a zásadních: tvorba úhradových standardů, na které má pacient nárok, a otevření možností příplatků za nadstandard, dále odpovědná definice správného medicínského postupu (princip lege artis) a nakonec transparentní a zodpovědné fungování zdravotních pojišťoven.

Zázračná změna nepřijde Novela zákona o veřejném zdravotním pojištění se nyní nachází ve fázi vypořádání připomínek, po kterém bude odeslána do vlády. Právě zde se promítnou první ze série stabilizačních a reformních kroků, se kterými počítá programové prohlášení vlády. Nejdůležitější změny se týkají prvního kroku v oblasti příplatků za nadstandard. Plátci bude umožněno uhradit místo ceny dražšího výkonu pouze cenu medicínsky stejně efektivního, avšak levnějšího výkonu s tím, že pacient bude mít možnost o dražší výkon požádat a rozdíl v ceně doplatit. To umožní zahájení rozsáhlých prací na definici úhradových standardů pro dané diagnózy a medicínské situace.

Zákon o zdravotních službách bude po odborné diskusi předložen do formálního legislativního procesu během prvního kvartálu 2011. Klíčovým reformním momentem bude racionální definice postupu lege artis, tedy povinnosti poskytnout péči správně a podle potřeb pacienta. Naše ústava přikazuje poskytovat péči podle nejvyššího dosaženého vědeckého poznání, pokud zákon nestanoví jinak. Bohužel nejen u nás narůstá napětí mezi zdroji a rychle rostoucími možnostmi a náklady medicíny. Financování systému se stává těžko udržitelným a narušuje se rovná dostupnost péče. Tento proces se urychluje, a proto se i v bohatých zemích objevuje potřeba objem péče hrazené ze zdravotního pojištění transparentně a ohleduplně limitovat.

Způsoby regulací v závislosti na možnostech systému se musí objevit v zákoně. Zejména v případech, kdy není jak u léků, tak u přístrojů plně průkazný vysoký medicínský efekt, nebude možné, aby si jednotlivé obory bezmezně vynucovaly finance na rozvoj. To výrazně sníží nervozitu lékařů, na kterých dnes leží největší břímě rozhodování o poskytování péče, na niž nemají zajištěné úhrady.

Ministerstvo zdravotnictví i všechny zainteresované skupiny čeká dlouhá a náročná práce. Nikdo nemůže čekat, že přijdeme s jedinou zázračnou změnou, jež naráz a napořád odstraní většinu problémů.