Projev na 16. schůzi PS PČR dne 3. 5. 2011.
Děkuji, paní předsedkyně. Já jsem myslel, že budu vystupovat až na konec, ale přece jenom bych rád přerušil tento politický proud myšlenek, který tady zazněl, a chtěl bych říci, že jsem se opravdu dost snažil, abych dosáhl pravého opaku, než ke kterému teď tady došlo. Věřte mi, že nebylo mým cílem, abych předložil část - malou část - reformy zdravotnictví, která by vyvolala ta slova, která tady zazněla: chaos, rozval, puč, přepadení, převrat, bolševická reforma. Já musím říct, že ví, co jsou bolševici. Já jsem měl oba dědečky, kteří na ně doplatili vězněním, a musím říct, že to by je velmi urazilo, kdyby věděli, kam jejich vnuk dospěl, že předkládá bolševické reformy. To jsem opravdu sám překvapen.
Reforma zdravotnictví je velmi obtížná věc. Předposlední bod nebo před tímto projednáváním, občanský zákoník, byl obtížný a zaznělo tady, že se připravuje dva roky občanský zákoník. Ve většině zemí se reformy zdravotnictví diskutují po léta a je velmi obtížné dospět ne ke konsensu, ale dospět k takovému postupu, se kterým by byl rozumný souhlas a který by hlavně byl úspěšný, prostě proto, že zdravotnictví je zamotané, a když se do něj nelijí peníze, tak se reformuje velmi těžko.
Já jsem tady slyšel opakovaně, že jsme neprojednali s nikým tu reformu, že to předkládáme překotně, že tady neexistuje společenská diskuse, že to chceme prosadit před půlnocí. Já se proti opravdu musím ohradit a neudělám to tak rétoricky zdatně, jako to dělali mí předřečníci. Ale přesto musím říct, že ty první rysy toho zákona a dalších věcí, které bych rád připravil, byly přednášeny někdy mezi koncem října a listopadem, a byly přednášeny na řadě fór a byly i tam, kde byl můj kolega pan doktor Koskuba, který říkal, že dokonce i s některými těmi věcmi souhlasil. Jenom je v tom teďka nevidí.
Já mám obavu, že jsme se dostali v té diskusi do fáze, kdy některé věci někteří nechceme vidět. Já to pokládám jaksi za legitimní přístup, Sněmovna asi musí být trošku bojová a používají se všechny metody. Já jsem si myslel, že u toho zdravotnictví to nebude tak, ale je to bohužel tedy dneska na stole v téhle té velmi dramatické a jakoby revoluční podobě.
Já bych rád tady řekl něco úplně zásadního z toho zákona, co tady - musím říct - velmi dobře vystihl pan předseda Sobotka. Meritum věci je opravdu nárok pacienta a nadstandard. Že v téhle společnosti nikdo nechce nadstandard, já musím odmítnout. Ta diskuse se vede od té doby, co jeden z odstavců v § 13, který se jmenuje - nejmenuje, ale tradičně se mu už říká - odstavec nebo paragraf paní poslankyně Fišerové, tak ten říká, že co není hrazeno zdravotním pojištěním, se může připlácet, a co je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, tak na to se připlácet nesmí. Je to krásná idea. Já jsem dokonce byl blízko Ministerstva zdravotnictví, když tato idea byla prosazována. A nebyla prosazena jenom pro tu svou vlastní rovnostářskou ideu, ale byla prosazená proto, že už tehdy vrcholil nebo už končil úhradový systém typu "peníze jdou za pacientem", do zdravotnictví vtrhla první vlna obrovského finančního nárůstu, ale nebyla zvládnuta, takže i přes ten finanční nárůst ta expanze výkonů byla tak obrovská, že ten systém téměř zbankrotoval. Musel být nahrazen paušálem. A objevila se spousta soukromých lékařů s vlastními ambulancemi. Někteří z nich dokonce i zbohatli, a začali se chovat podnikatelsky. A začalo být riziko, že se tady objeví opravdu ve velkém množství patologické chování, které do zdravotnictví také bohužel patří nebo v něm existuje, ale nikdo o něm nechceme, aby prostě lékaři zneužívali svého postavení, nabízeli pacientům něco nadstandardního, manipulovali s nimi podobně, jako to dělají například někteří léčitelé. Využili toho svého nadřazeného postavení a vytahali z nich peníze, abych to zkrátil.
Z tohohle hlediska ten § 11 poslankyně Fišerové opravdu zapůsobil, ale ten paragraf existuje čtrnáct let. A od té doby se v naší společnosti, a to jak mezi pacienty, tak mezi zdravotnickou veřejností vede rozsáhlá diskuse, jestli se tato ideologie, že všichni jsou si rovni, že v medicíně všichni mají nárok na to maximální, i když všichni víme, že na to nikde nejsou peníze, ani v těch nejbohatších zemích, tak jestli se toto rovnostářství udrží, anebo jestli se změní do reality a bude se interpretovat naše ústava i Listina lidských práv a svobod a Úmluva o biomedicíně tak, že všichni mají nárok na bezplatnou péči, ale v rámci - a to zdůrazňuji - v rámci veřejného zdravotního pojištění, pokud nestanoví zákon jinak.
My jsme se pokusili napsat do zákona způsob, o kterém jsme se domnívali, že stanovuje jinak, že je základem toho, abychom mohli říct, že nárok, nárokový standard, dokud se mohlo říkat veřejně, že se smí mluvit s Českou lékařskou komorou, tak já jsem to několikrát přednášel na České lékařské komoře ještě během podzimních měsíců, a panoval s tím souhlas. A lékařská komora dlouho tímto směrem šla, vytvořit nároky pacienta, vytvořit jakési úhradové standardy a otevřít možnost nadstandardu. To tento zákon činí. To, co je v seznamu výkonů, který je vyhláškou, ale nic nebrání tomu, aby se diskutovalo do budoucna, že se ten seznam výkonů konvertuje do zákona, do jeho přílohy. Nakonec mluvil tady o tom pan poslanec Rath velmi obsažně, že není možné, aby všechno bylo v zákoně, že celou medicínu popsat je velmi složité a velmi se to mění, že jde jenom o ten proces, aby to nestanovovali ministerští úředníci, ale aby to dělali odborníci. A to dneska dělají.
Ten seznam výkonů tady existuje od roku 1994 nebo 1995, a není tvořen nikým jiným než odborníky a ministerstvo nad tím jenom bdí. Takže my pokládáme ten seznam výkonů za naprosto přirozený standard, nikoliv všech výkonů a všech postupů, protože ty je těžko popsat v obtížné situaci medicínské, kdy je každý pacient jiný, každá nemoc jiná, všechno probíhá u každého individuálně. Ale ten sazebník dělá prostě jakési stavební kameny, ze kterých jsou veškeré postupy složeny. A ten sazebník prostě bude naším úhradovým standardem. To, jestli se podaří v této zemi vytvořit první oficiální snad standard, v zemi, kde se za porod platí v některých městech, nemám-li jmenovat Prahu přímo, deset tisíc za porod docela běžně, a všichni nad tím zavírají oči a říkají, jak je naše zdravotnictví fantastické, kde se platí za oční čočky tím, že se obchází zákon jakýmisi nadacemi, které dokonce byly soudem prohlášeny za správné, takže ten zákon tyhle ty věci odkryje. Řekne jasně, ano, za porod fyziologický a jakýkoliv jiný se neplatí nic, je to prostě standard, a za oční čočky, které umí něco mimořádného, co neumí každý, tak si prostě může člověk připlatit.
Tak tohle to si koalice myslí, že je docela normální věc, která existuje v každé zemi. Neexistuje jenom u nás, a měli bychom to umožnit. Já neříkám, že je to reforma zdravotnictví. Já jsem v koalici velmi často kritizován, že tu reformu děláme pomalu, že nepřicházíme se zázračnými řešeními. Já vás upozorňuji, že v této zemi nepřijde nikdo se zázračným řešením, jak by zašmodrchané dvacetileté zdravotnictví napravil během jednoho roku. To bychom tady potřebovali opravdu spasitele. Neříkám, že jsem nemohl začít se svým týmem rychleji, protože kdybych přišel jako zkušený poslanec a politik, který je deset let v politice, tak bych možná opravdu přišel s tímhle o dva měsíce dříve. Ale nestalo se, za to se všem omlouvám. Berte to jako momentální fakt.
Ale snažíme se něčím začít a udělat komplexní balík reformy zdravotnictví, která jednoho dne konvertuje to zdravotnictví v zázrak, který bude fungovat naprosto bez problémů, prostě nikdo neumí. A my to chceme dělat postupně a to, co je tady, je začátek. Je tam spousta kroků, které k tomu mají přispět. A je tam také tato kontroverzní ideologická věc, která je opravdu věcí životního názoru. Jestli máme být všichni rovni, jestli máme dostávat absolutně stejné zdravotnictví, anebo - jak to říká pravice - ho máme dostávat, ale v rámci možností všeobecného zdravotního pojištění.
Já uznávám, že v tomto se neshodneme. V tom pravděpodobně bude celá řada z levicové opozice, která s tím nebude souhlasit a bude tady chtít mít jakousi rovnostářskou káď táboritského charakteru, a já si z toho nedělám legraci. Je to legitimní názor.
Ale je tady kvantum lidí, které pro to připlácení jsou, rádi by si připlatili určitý nadstandard, my bychom byli rádi a také jsme se snažili ty věci ošetřit, aby připlácení bylo pod kontrolou, aby ho nikdo nemohl zneužít, až se ty výkony začnou tvořit. Zatím nejsou žádné, upozorňuji. A tímto způsobem opravdu konsensus nelze najít a nenajde ho nikdo ani po desetiletém projednávání.
Na druhou stranu musím říct, že samozřejmě to, jestli zákon je napsán ústavně nebo neústavně, jestli na rozdíl od spoluúčasti u stomatologických výkonů, které jsou přímo v zákoně a kde se opravdu nedosáhne ústavního standardu a pacient platí, protože to je v zákoně, zde my chceme jakýsi nadstandard, který je nad rámec toho bazálního standardu a tam jsme ochotni diskutovat, je-li to takto možno napsat nebo ne. A byl bych velmi rád, kdybychom aspoň na tu diskusi v rámci přípravy pro druhé čtení měli chvíli času.
Já bych si dovolil ukončit tohle to vystoupení v obecné rozpravě ještě jedním návrhem, aby hlasováno o zkrácení lhůty mezi prvním a druhým čtením na 30 dní a ke zbytku argumentů se vrátím ještě v závěrečném slově. Děkuji Vám.
Parlamentní listy, 3. 5. 2011, Rubrika: Politici voličům
