Tři roky jezdíte dennodenně na šestou ráno na ministerstvo, kam půjdete zítra?
To jsou takové povídačky. Někdy chodím klidně až na osmou. Teď ale předám úřad novému ministrovi a pojedu na chalupu. Dlouho jsem tam nejezdil a je tam hodně práce.
Jak vypadá takové předávání ministerské kanceláře?
Nejdříve jsem musel přebrat hromady papírů a převozit je do sněmovny, kde mi zůstává kancelář, a pak jsem připravoval přehled pro nového ministra, aby věděl, co je v jaké fázi a měl snazší orientaci. Vzpomínám si, jak je to ze začátku těžké.
Říkáte, že zůstanete dál poslancem. Jaké to pro vás bude, sedět v opozici a nemoci nic dělat?
Dost se na to těším. Myslím, že se teď dostanu do takového příjemného volnějšího režimu. Protože doteď to bylo tak, že se do noci sedělo ve sněmovně nebo na vládě, kde se stále něco zdlouhavě řeší a pak se přebíhalo do ministerského úřadu. Takže je to hodně hektické, rytmus je nepravidelný a řada nováčků v politice z toho kvůli tomu není moc nadšená.
K čemu to volnější tempo chcete využít? Budete se vracet k medicíně?
Chci se věnovat organizaci zdravotní péče a probírat všechny světové brožury, které jsem o tomto oboru nashromáždil. Ve volbách se budu znovu ucházet o další místo ve sněmovně, a když to vyjde, rád bych ve zdravotnictví pokračoval. I když s tím, že bych se mohl vrátit přímo na ministerstvo, asi moc počítat nelze.
Dříve jste chtěl spíše z politiky odejít. Co se vám na tom prostředí nakonec tak zalíbilo?
Pořád mi to připadá složité, ale když se něco podaří, mám z toho opravdu radost. A po třech letech se člověk tak trochu naučí jak na to. Tedy že nestačí být manažersky a technokraticky zaměřen, ale že je třeba vnímat také vazby mezi důležitými hráči a vyjednávat. Je to celé o hledání kompromisů.
Nebylo těch kompromisů z vaší strany nakonec až příliš? Na papíře zůstala řada zásadních návrhů jako reforma pojišťoven nebo zavedení pravidel pro to, jaká léčba se bude v Česku za veřejné peníze používat a jaká ne.
Problém je v tom, že na jedné straně jsou pravicové strany, které chtějí konkurenci pojišťoven a nemocnic, připlácení na dražší péči, a na druhé straně je levice, která chce státní model řízení. Měnit radikálně směr každé čtyři roky přitom nejde. Navíc ve světě se ukazuje, že úspěch zdravotnictví není v pravicovém či levicovém pojetí, ale ve vnitřních pravidlech.
Jenže právě o to jde. Ta pravidla se v této vládě nezavedla, a to ani ne tak kvůli pravo-levému rozdělení, ale kvůli samotné koalici. Původně jste třeba vyhlašoval, že odpolitizujete vedení VZP, a nakonec jste se sám podílel na společném parcelování křesel mezi ODS a TOP 09.
To máte pravdu. Jenže namalovat si teoretický správný model v hlavě je jedna věc a dosáhnout toho na politické scéně je další věc. Na druhou stranu se to ale neliší od běžných manažerských postupů. Když jsem řídil nemocnici v Hradci a chtěli jsme zrušit dublující se kliniky, bylo to stejně zdlouhavé jako ve vládě. Člověk v politice a ve státních podnicích ale neporučí jako v soukromé firmě.
Pokud byste se znovu vrátil, postupoval byste ze strategických důvodů v něčem jinak?
Dnes vidím, že poměrně důležitý je pro každého ministra začátek. Musíte si vyčlenit prostor, aby bylo jasné, odkud kam se budete pohybovat. Když to neuděláte, mluví vám do toho čím dál více lidí. A vaše možnosti se zužují. Jenže já jsem byl tehdy v roce 2010 politický elév.
Když už dnes nejste, chtěl byste více promlouvat i do stranické politiky v TOP 09?
Mě vždycky spíše zajímalo zdravotnictví, v samotné politice a v té takzvané šachové hře moc zkušeností nemám. Sice jsem to pozoroval a něco se naučil, ale pořád je tam řada mnohem schopnějších lidí, než jsem já.
Vraťme se tedy ke zdravotnictví. Překvapilo vás, že Ústavní soud shodil váš způsob nadstandardů?
Úplně ne. Před dvěma lety jsem náhodou mluvil s panem předsedou Rychetským a z jeho řeči už tehdy vyplynulo, že si na nás brousí nože. Věděli jsme, že s tím bude problém. Jenže na druhou stranu tady byly opravdu silné obavy, že když bude vyjmenovávat nadstandardy zákon, tak s tím nikdy nepůjde hýbat podle vývoje situace.
Ještě větší problém teď čeká vašeho nástupce Martina Holcáta s nastavením regulačních poplatků, které soud také v nynější podobě zamítl. Pokud ale k prvnímu lednu zaniknou, vypadne až sedm miliard korun.
To by byl opravdu problém, který by asi nevykryl ani státní rozpočet. Nastupující vláda to bude určitě řešit, pokud by to ale nestihla a k moci by mezitím přišli sociální demokraté, tak ti by asi poplatky zvyšovat nechtěli.
Když zmiňujete ČSSD, té se možná s vaším odchodem uleví. Povídalo se totiž, že když ustanovili stínovým ministrem zdravotnictví Svatopluka Němečka, nedošlo jim, že je jako šéf ostravské fakultní nemocnice vlastně vaším podřízeným a že proti vám těžko rozpoutá kampaň.
Podřízený sice je, ale myslím, že už asi dva měsíce vystupuje velmi levicově, a asi ví, že jsem ho stejně odvolat nechtěl. Někteří opravdoví politici s mečem za pasem by to udělali, ale já vidím, že vede nemocnici dobře, a to, že má jiné názory, neznamená, že ho mám profesně likvidovat.
Když mluvíte o svých zásadách, nemáte výčitky z toho, že jste lékařům slíbil peníze navíc, a oni je už zase nedostávají?
V momentě, kdy jsme to slibovali, jsme to mysleli upřímně. Léta se tu investovalo do přístrojů, zvyšovalo se množství práce, a peníze ne. Pak do toho ale vpadla na léky a materiál vyšší DPH o kterém jsme nemohli nic vědět.
Čím to, že jste o tom nedokázal přesvědčit ministra financí Miroslava Kalouska? Je to přece váš stranický kolega a musel vědět, co vám tím způsobí.
Řešili jsme to společně, ale ono nešlo až tolik o něj. Nakonec to byl vždycky premiér Nečas, kdo u každého rozpočtu pravidelně říkal: Jestli někdo nesouhlasí a peníze pro resort mu nestačí, ať podá demisi. A tím ta debata obvykle končila. Jiné to mělo být až teď, kdy se situace zlepšila a začaly se plánovat pobídky. Už jsme to ale nestihli.
Hospodářské noviny, 11. 7. 2013, rubrika: Česko, str. 4
