Před několika dny jsem zaznamenala názor, že pokud bude naše ministerstvo kultury dál škrtat peníze na živou kulturu, bude z ní brzy mrtvola. Problematice jejího financování se věnoval minulou sobotu ve svém Zápisníku také redaktor MF DNES Josef Chuchma. Další lidé kvůli tomu svolávají demonstraci. Ráda bych se proti jejich kritice ohradila – používají totiž fakta vytržená z kontextu, a často velmi zavádějícím způsobem.
Rozpočet ministerstva kultury pro tento rok činí 8,89 miliardy korun, loni to bylo 8,42 miliardy. Na první pohled tedy není žádný důvod kdekoli škrtat. Jenže to je pouze zdání. Významnou část rozpočtu představují výdaje ze zdrojů Evropské unie – konkrétně jde o 1,65 miliardy. V roce 2012 to bylo něco přes miliardu. Pokud tedy odečteme unijní zdroje, vychází nám meziroční pokles disponibilních zdrojů ministerstva o 150 milionů. K tomu musíme započítat peníze potřebné na spolufinancování evropských projektů, což bude kolem čtvrt miliardy.
Rovnice je jednoduchá – čím více peněz z Evropské unie, tím více financí k nim musíme dodat my sami. Připomínám také, že zásadní prioritou české vlády je dnes vyšší podpora vědy a výzkumu.
To je kapitola, kde se peníze letos přidávají i v rámci ministerstva kultury. Náš úřad, jak je známo, také financuje příspěvkové organizace. I ty musí hledat zdroje, jak ušetřit. Zastánci živého umění nabízejí krácení těchto organizací ve svůj prospěch. Jenže je zřejmé, že jde o nesouměřitelné oblasti. Máme sebrat ještě více peněz Národní knihovně? Či Památníku Terezín? Odmítáme stavět proti sobě živé umění, kulturní službu příspěvkových organizací nebo památkovou péči.
Navíc, na rozdíl od tvrzení oponentů, ministerstvo dál hledalo a hledá další prostředky, které jsou určeny pro potřeby živého umění. V posledních dnech se mu to podařilo. Chci v této souvislosti také připomenout, že méně zdrojů na kulturu od státu jde v důsledku ekonomické krize prakticky ve všech evropských zemích. Vypjatá diskuse o penězích na živou kulturu souvisí i s tím, o čem se u nás hovoří již od listopadu 1989. Tedy o financování z více zdrojů.
Našlo se mnoho mecenášů, na umění přispívají firmy i jednotlivci, obce, města, ale pořád to nestačí. Minulý rok přinesly Hospodářské noviny rozhovor s Brettem Eganem, vlivným mužem z Kennedyho centra, jedné z největších kulturních institucí ve Spojených státech. Pan Egan upozornil, že tradiční modely financování umění se hroutí v celé Evropě, a že kdo se nepřizpůsobí a nedokáže pro svoji kulturní aktivitu získat sám více peněz, může zaniknout.
Ministerstvo kultury nechce vidět, jak naše živá kultura padá do propasti. Vím, že existují kulturní aktivity a druhy umění, kterým mají stát a obce pomáhat. A také to dělají. Fakt, že je letos na ně méně peněz, mě netěší. Musíme však vycházet z reálných možností, nikoli ze zbožných přání.
Mladá fronta DNES, 15. 2. 2013, rubrika: Názory, str. 11
