Takovou zkazku o Vás vyprávějí sovětští lidé všude na Rusi. A já, já věřím pravdivosti její! A za svědka svůj národ beru si… Vy víte vždycky, v každém okamžiku, čím žije a v co doufá každý z nás. A proto je tak slabé slovo díků a dokonce i básním vázne hlas.
To jsou slova básníka, prozaika a dramatika Pavla Kohouta z jeho Slova k soudruhu Stalinovi z prosince 1952, ve kterém velebil sovětského diktátora a ve kterém mu hlas ani trochu nevázl. Jistě, každý může udělat něco špatně, může se mýlit a každý může po čase dojít k jinému pohledu na to, co dělal a co si myslel. Stalo se tak i v případě pana Kohouta, kterého si vážím za část jeho umělecké tvorby a především za jeho odvážné angažmá v Chartě 77.
Zatímco ale Pavel Kohout sám sobě šanci dal, jiným ji odpírá. Ve svém článku v MF DNES (vyšel 9. března pod názvem O velkém umění odejít a o nemenším umění přicházet) se mě sugestivně ptá: „Stojí Vám ministerská epizoda za to, abyste si navždy zkazila pověst?“ A kromě jiného tvrdí, že netuším, oč v náročném resortu na ministerstvu kultury běží.
Podle toho, co pan Kohout píše, se domnívám, že on, ač významný autor, netuší, jaké jsou zdroje financování, a opomíjí, že v gesci ministerstva kultury jsou i tak rozdílné věci, jako je financování církevních organizací, desítky příspěvkových organizací (od Národní galerie po Památník Terezín), živá kultura či péče o památky. Možná ani netuší, že rozpočet ministerstva není stále menší a menší (jak se někdy tvrdí), stačí se podívat na jednotlivá čísla za posledních 15 let. Zásadně se však mění směřování toků peněz - daleko více financí jde z peněz Evropské unie a podstatně rostou zdroje na vědu a výzkum. Z toho pak plynou stesky například zástupců takzvaně živého umění.
Mohla bych panu Kohoutovi vyjmenovat desítky věcí, které se podařilo v době mého působení na ministerstvu kultury vyřešit. Od církevních restitucí přes fond kinematografie až po ochranu některých velmi významných uměleckých děl. Objevily se ale také záležitosti, které jsme zpočátku neuchopili za správný konec, nakonec jsme se však dopracovali k jejich uspokojivému řešení.
Panu Kohoutovi tedy odpovídám na jeho otázku takto: Ministerská epizoda mi za to stojí, protože mnohé problémy se vyřešit podařilo a některé posouváme správným směrem. Že se někdy něco ne zcela podaří, je přirozené a běžné. Stane se to ministryni i známému autorovi. Například spisovatel a kritik Jan Trefulka o raném díle Pavla Kohouta napsal toto: „Vše mu je jasné, o problémech nepřemýšlí; nedovede samozřejmě o nich říci nic jiného, než co četl nebo slyšel…“
Mladá fronta DNES, 15. 3. 2013, rubrika: Názory, str. 11
