Grulich: Učit mají kvalitně vzdělaní učitelé, nejdřív je ale musíme vychovat

V senátu tento týden diskutujeme o školství, osobně jsem přesvědčen, že naše školství potřebuje v první řadě schopné a vzdělané lidi. A potřebuje, aby se ti nejlepší z nich stávali řediteli a ředitelkami škol. To je to nejdůležitější, co můžeme pro naše školství udělat. A dovolím si tvrdit, že to je 80 % úspěchu. Potřebujeme reformovat i vzdělávací program, potřebujeme, aby se děti učily finanční gramotnost, pracovat s informacemi, aby se učily etické výchově, aby se učily, co je to čest, morálka, odpovědné občanství. Potřebujeme, aby se děti učily pro budoucnost, ne pro dobu, která už dávno byla. Ale nic z toho nelze bez kvalitních pedagogů.

Škola, kde učím, dosáhla mnoho úspěchů. Dokonce i mezinárodních. Přitom ji navštěvují úplně obyčejné děti z Orlických hor. Z chudých i bohatých rodin. Tou nejdůležitější metodou, jak jsme toho všeho dosáhli, bylo, že jsem si velmi pečlivě vybíral učitele a sháněl peníze, jak je zaplatit. A takových škol znám více, kde je dobré vedení a dobří učitelé. I v našem systému, který není dokonalý, dosahují špičkové úrovně. Jde to.

V senátu nyní musíme rozhodnout, jak naložíme se zákonem o pedagogických pracovnících a hlavně s možností, aby na školách od druhého stupně mohli vyučovat vysokoškolsky vzdělání lidé bez pedagogického vzdělání.

Než se začneme bavit o tom, jestli je to úprava dobrá nebo špatná, odpovězme si na otázku, proč vůbec došlo ministerstvo školství k tomuto kroku? Protože došli lidé. Nejsou učitelé a příštích 10 let nebudou. Náš učitelský sbor patří k nejstarším v Evropě a početné skupiny odcházejí do důchodu. A proč došli ve školství lidi? Dvacet let učitelé a ředitelé škol volali po změně školství a dvacet let bylo školství přehlíženo.

Před deseti lety jsme jako pedagogové velmi intenzivně upozorňovali na to, že je za pět dvanáct. Upozorňovali jsme, že pokud se něco nezmění, pokud se nezačneme jinak chovat k učitelům a k ředitelům škol, nastane ve školství velký propad. Říkali jsme, že budou chybět učitelé. Bohužel, nic se tehdy nestalo. Naopak, v té době byly platy učitelů nejen nedůstojné, ale nešlo z nich ani uživit rodinu.

Jak to celé dopadlo? Dnes už je dávno po dvanácté. Učitelé rezignovali, máme velký propad ve znalostech žáků, existují obrovské rozdíly mezi žáky, a hlavně mezi školami. Došli lidé. Pouze malé procento studentů chce studovat pedagogickou fakultu a bohužel, nadaní studenti o pedagogickém studiu ani neuvažují. Z těch, kteří pedagogickou fakultu absolvují, 50 % absolventů vůbec do školství nenastoupí, a z těch, co nastoupí, 40 % do 5 let ze školy odchází. Tak toto je dnešní situace. Důsledek naprostého přehlížení školství, které měla každá vláda jako mantru v prioritách vládních programů.

Proto dnes mluvíme o tom, že otevřeme školy nepedagogům. Já s tím hluboce nesouhlasím. Naší ambicí by mělo být, abychom vzdělávali skvělé učitele na pedagogických fakultách a abychom tomuto oboru konečně dali potřebnou prestiž a vážnost. Bohužel v dnešní situaci budu hlasovat pro tento zákon. Je to to nejlepší, nebo spíš to nejméně špatné, co teď můžeme udělat. Pokud bychom to neudělali, stejně se nepedagogové budou na školách objevovat, protože učitelé prostě nejsou. Tak tomu dáme na nějaký čas legislativní rámec. Nepedagogové si budou muset během tří let doplnit pedagogické vzdělání. Musíme však pohlídat, aby se nestala stejná chyba znovu. Ruku v ruce k tomuto kroku musí ministerstvo připravit plán, jak kvalitně a moderně tyto nepedagogy dovzdělat. 

Největším protiargumentem k tomuto zákonu je, že degradujeme české školství a učitelskou profesi. Pravdou však je, že české školství už bylo nezodpovědnou politikou, neochotou k inovacím, zkostnatělým vysokoškolským vzděláním dávno degradováno.

A druhým argumentem, který mne nakonec přesvědčil, že budu souhlasit s touto novelou, je, že nyní nemáme vůbec žádnou záruku, že z pedagogických fakult vycházejí kvalitní učitelé. Neexistují prvky, jako jsou adaptační doba, atestace, certifikační proces, kariérní řád atd., prostě kroky, které by dohlížely na kvalitu učitelů. U nás jakmile člověk jednou vystuduje, tak je prostě učitel. 

A abych nekončil úplně pesimisticky. Věřím, že existuje cesta ven, nejsme jediná země, která touto krizí prošla. Ukázkou, že jde v relativně krátké době reformovat školství, je například Estonsko. To bylo v roce 2006 v podobné krizi jako my. Udělali však tři kroky, velmi podobné těm, které níže zmiňuji, a po 14 letech je na tom Estonsko už lépe než Finsko. Změna je tedy opravdu možná, ale pojďme si prosím uvědomit, že první relevantní výsledky uvidíme až za 10 let. 

Pro mne jsou nejdůležitější 3 kroky. První jsme již udělali, že učitelům od roku 2023 nabízíme důstojný plat bez každoročního nedůstojného handrkování o zvyšování. Druhý krok musí vést ke změně přípravy učitelů na vysoké škole a třetím krokem je, abychom atestací nebo vhodným kariérním řádem udržovali na školách kvalitní učitele, ze kterých se pak také budou rekrutovat kvalitní ředitelé. A těším se na dobu, kdy si řekneme, že už nepotřebujeme hledat lidi pro školství jinde, jelikož nám je dostatečně vzdělávají pedagogické fakulty, které jsou plné motivovaných učitelů.