Grulich: Děti jsou apatické, škola posmutnělá

Jak se vám daří spojit práci senátora a ředitele školy?

Tak na tuto otázku jednoznačně platí přísloví: Člověk míní, Bůh mění. Před nástupem do Senátu jsem si udělal plán, jak dobře práci skloubit, ale od mého nástupu ještě nebyl žádný „normální“ den. Ve škole je vše jinak, stejně tak pracovní režim senátorů. Jak práce senátora, tak ředitele se z velké části odehrává právě v on-line světě, svoji kancelář mám v batohu, s notebookem můžu pracovat všude.

Čím jste se za několik měsíců stačil zabývat?

Zabývat se musím vším, co do Senátu přijde. Takže jsem již trávil čas se slepicemi, kormorány, očkováním, daňovým balíčkem nebo jadernou elektrárnou... Je celkem logické, že se za jeden týden nemůžete stát třeba jaderným fyzikem, a v tom je práce senátora velmi náročná, ale i obohacující. Někdy se tak musíte spolehnout na expertizy od odborníků, kterým věříte. A pak jsou témata, kde se cítím jako ryba ve vodě. Nyní se intenzivně připravuji na jednání k novele zákona o pedagogických pracovnících. Absolvoval jsem řadu setkání, sbírám podklady a názory od lidí z praxe. Inicioval jsem sepsání otevřeného dopisu ministru Plagovi, protože jako pedagogové vůbec nemáme představu, jak to bude vypadat, až se děti vrátí do škol. Je potřeba, abychom měli metodické podklady od ministerstva. Žel ministr zatím příliš nekomunikuje a jakékoliv snahy o diskusi nebo naše návrhy řešení problémů nechává bez odezvy.

Co se vám zatím povedlo?

Jsem velice vděčný, že se mi daří od začátku pracovat nejvíce tam, kde jsem chtěl. Byl jsem zvolen do výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Snažím se co nejvíce soustředit na věci spojené se vzděláváním. Mám radost, že Sněmovnou prošlo uzákonění výše platů učitelů na 130 procent průměrné mzdy. Měl jsem možnost o tom mluvit s mnoha poslanci. Je to přesně jeden z momentů, kdy jsem si uvědomil, v čem můžu být jako senátor prospěšný. Kdybych zákonodárcům argumentoval z pozice ředitele malé vesnické školy, těžko by můj hlas brali vážně tak, jako když se s nimi bavím jako jejich kolega a zároveň člověk z praxe.

Odpovídá práce v Senátu vašim představám?

Co mne velice mile překvapilo a potěšilo, je kultura Senátu. Za tu chvíli, kdy tam jsem, se nikdo nehádal, nekřičel, protichůdné názory se říkají gentlemansky bez egoistických projevů, diskutuje se většinou klidně a věcně, senátoři se slovně nenapadají a neperou se. Dokonce jsem byl svědkem, kdy řečník něco tvrdil, ale pak když zjistil, že tomu tak nebylo, vzal si slovo a omluvil se. Nemile mne překvapila míra e-mailové komunikace. Dá se říct, že od chvíle, kdy jsem se stal senátorem, chodí mi stovky e-mailů. Lidé se svěřují se svými problémy, frustrací a často zlobou. Nadávají mi, píší negativní zprávy, kde je mnoho urážek nebo obviňování. Snažíme se s asistenty na většinu odpovědět, jen na obecně urážlivé nereagujeme.

Zabýváte se především vzděláváním. Co je ve školství potřeba změnit především?

To bychom mohli popsat několik stránek. Ale když to vezmu obecně, je potřeba nejdříve změnit postoj společnosti ke vzdělání. Musí být prioritou a výsadou všech generací, nejen ve školních lavicích, ale jako celoživotní trend. Musí se změnit přístup ředitelů k učitelům, přístup učitelů k žákům, musí se změnit vztahy mezi učiteli a rodiči. Naše školství je potřeba začít postupnými kroky měnit, aby odpovídalo vzdělávacím potřebám 21. století. Je nutné místo předávání většího objemu znalostí děti naučit pracovat s informacemi. A také je formovat hodnotově - aby si zažily, jak důležité jsou věci jako morálka, čest, ale také zdravé sebevědomí a sebedůvěra. Aby se nebály dělat chyby a učit se z nich, experimentovat, vyvíjet se, pracovat na sobě, aby se naučily sebevzdělávat, hospodařit s financemi, rozpoznávat dezinformace, aby dokázaly budovat vztahy.

Hovořilo se o tom, že je v Senátu málo pedagogů. Jaká je skutečnost?

Je mezi námi řada bývalých pedagogů. Například předseda Vystrčil nebo místopředseda Růžička. Díky tomu je lehčí toto téma zvedat, ale jedno se mi stále více potvrzuje: v Senátu jsou potřeba odborníci z praxe. Pokud bych se začal věnovat jen politice, praxe mi brzy uteče, protože dnešní doba se mění opravdu velmi rychle. Pokud tedy chci zůstat odborníkem ve svém oboru, musím v oboru být stále aktivní, jinak ztratím kontakt s realitou. Takže po každém senátním plénu se vracím s pokorou do své ředitelny a zůstávám nohama na zemi.

Jak se vám pracuje v senátorském klubu TOP 09 a ODS a jak vidíte nové koalice?

Skvěle. Jelikož má náš klub 27 členů, mohu úzce spolupracovat a učit se od mnoha z nich. Koaliční spolupráce mi umožnila v oblasti školství spolupracovat například s panem poslancem Výborným za KDU-ČSL nebo s panem Baxou za ODS. Naše schůzky jsou plné brainstormingu a mám z toho velkou radost. Obecně mne velice mrzí, že do politiky vstupuje velmi málo lidí. Koaličním spojením se tento personální nedostatek aspoň trošku eliminuje. A proto se snažím vyzývat lidi kolem sebe, aby přestali jen na politiku nadávat, ale aby dokázali vzít i část odpovědnosti, vybrali si demokratickou stranu, vstoupili do ní a snažili se svojí odborností politiku obohatit a měnit.

Stihl jste již nějakou práci ve svém senátním obvodu?

Vzhledem ke koronavirové pandemii zatím nemůžu osobně jezdit po regionu tolik, jak bych si představoval. Několika domovům pro seniory jsem věnoval tablety, aby měli možnost být v kontaktu se svými blízkými alespoň na dálku. Připravuji soutěž pro studenty, jejíž vyvrcholení by bylo v Senátu, kde by si děti mohly vyzkoušet, jaké to je mluvit za řečnickým pultíkem. Spolu s hejtmanem Martinem Červíčkem tlačíme na vládu, aby splnila svůj slib investice do rychnovské nemocnice.

Co byste na Rychnovsku rád stihl v tomto volebním období?

Chtěl bych navštívit všechny školy v našem senátním obvodu, které o to budou mít zájem. Rád bych nabídl besedy se senátorem, pozval děti do Senátu. Ať vidí, co znamená politika. Že je to věc nás všech, ne jen od reality odtržená hra pár vyvolených. A povzbudit je, že se samy mohou začít podle svých možností angažovat. Chtěl bych pořádat přednášky nejen na téma vzdělávání, chtěli bychom se osobně setkávat s lidmi v jejich městech a obcích ve všech koutech našeho regionu.

V čem může zkušenost s distanční výukou školství pomoci v budoucnosti?

Paradoxně nám umožní si uvědomit nezastupitelnost učitelské profese. Ukáže nám i na další problémy výchovy nové generace, jako jsou pohybová aktivita, sociální kontakty, ukáže nám výhody ale i nevýhody digitálního světa. Ukazuje nám rozevřené nůžky ve vzdělání kvůli socioekonomickým rozdílům v rodinách, nebo dokonce celých regionech, ukazuje nám smysl či nesmysl obsahu učiva. Více diskutujeme o vzdělání, o učitelích. Ukazuje nám i rozdílnost škol nejen ve vybavení, ale i v přístupu ke vzdělávání a ochotě se učit. Přes všechny problémy nám tato doba také umožnila dát učitelům velmi praktický kurz práce s digitální technikou. To by se ministerstvu školství nikdy takto intenzivně v krátké době nepodařilo.

Můžete přiblížit, v čem tkví úspěch vaší školy?

Tuto otázku mi klade mnoho lidí, ale já na ni nedokážu jednoduše odpovědět. To jsou stovky střípků, které musí zapadnout dohromady. Kdybych měl vypíchnout to nejdůležitější, a bude to možná znít jako klišé, řekl bych, že rodiče mají důvěru v naši školu, protože vidí, že děti jsou tady spokojené a škola je baví. A díky tomu, že je škola baví, se taky mnohem lépe učí a mají lepší výsledky. Takové věci se rozkřiknou velice rychle. A je fakt, že škola nejenže je plná, ale ročně musíme desítky dětí odmítat.

Jak zařídit, aby děti chodily do školy rády?

Malinko jsme zapomněli, že škola je pro děti. Snažím se dívat dětskýma očima. Když si vezmu třeba přestávky – mám rád, když je tady bugr. A nebylo to tak vždycky. Bývaly časy, kdy děti koukaly do mobilu, byly potichu, nepotřebovaly jsme žádné dozory. Jenže prosedí jednu hodinu, pak přestávku u mobilu, poté velkou přestávku a třetí hodinu už se tam nedá učit. Takže i když bazíruju na tom, že jsme moderní škola, a ve výuce mobily používáme, o přestávkách jsme je zakázali. Vysvětlili jsme dětem, že to děláme proto, že chceme, aby je trávily jinak. Na chodbu jsme dali piana, fotbálek, nakoupili kytary, bicí, ping-pong a je tu živo. Kdo chce klid, může si jít do klubovny zahrát šachy. Když je hezky, lítají venku. Přestávka je důležitá součást výuky. Děti se vyblbnou, prokrví se jim hlavičky a vydrží 45 minut sedět. A další důležitá věc: chováme se k dětem partnersky – vycítí, že nám o ně jde. Že jsme jejich partneři, ne policajti, a že když vydáváme zákazy a příkazy, je to většinou kvůli bezpečnosti.

Vaše škola je úspěšná i proto, že učíte jinak. Pokračuje to i v distanční výuce?

Bohužel, distanční výuka nás zastihla v nedbalkách stejně jako většinu škol. Naštěstí jsme aspoň měli náskok ve vybavení, všichni učitelé disponovali ICT technikou a většina s ní už uměla dobře pracovat. Ale distanční výuka je přece jen trochu jiná disciplína, takže jsme se to museli učit všichni. Myslím si, že reagujeme rychle, naše služby a výuku neustále posouváme dopředu, ale jako zřejmě i v ostatních školách i my narážíme na hranici, kterou se nám nedaří prorazit. Mnoho dětí ztratilo morálku se učit, přestaly mít návyky, při distanční výuce se nesoustředí a jsou znát už obrovské rozdíly mezi pracovitými žáky a mezi dětmi, které to prostě jen flákají. Vše je velmi náročné nejen pro učitele, ale i pro rodiče a rodiny, často vznikají různá napětí a komunikační problémy.

Jak jste vnímal prázdnou školu zpočátku a jak nyní?

Na jaře jsme byli všichni rozechvělí. Nikdo nevěděl, co přijde, lidé se semkli, situaci ve škole jsme vzali jako obrovskou výzvu něco nového se naučit, já to bral i jako zajímavý experiment, objevovali jsme mnoho nového a i děti to vzaly jako zvláštní zpestření. Dnes však všude vládne frustrace, nespokojenost, obrovský psychický tlak na všechny. Lidé už nejsou jednotní, děti jsou apatické, bez pohybu, objevuje se nedostatek sociálních kontaktů a to vše se ve školství odráží. Dnes je naše, byť nová a krásná škola, velmi posmutnělá.

Získal jste titul ředitel roku. Jak vám může pomoci v praxi ve škole nebo v Senátu?

Myslím, že nepomůže. V Senátu o něm ani nevědí. Ale měl jsem z něj obrovskou radost a to pomáhá.

Školu vedete od roku 2005. Jaké plány a cíle máte nyní?

Jednou jsem si řekl, že až přestanu mít nové plány pro školu, odejdu. Momentálně se bojím, abych je stihl za jeden život. Připravujeme rekonstrukci a přestavbu školních dílen, v podkroví družinu, před školou chceme udělat hřiště, hledáme prostor pro fotbal, byť najít rovnou plochu na horách je hodně velká výzva. Chceme posunout několik předmětů, ale největší výzvou je stále udržet kvalitu naší školy na té nejvyšší úrovni.

Jak se vám odmítají děti, které by chtěly chodit k vám?

Na to si bohužel nikdy nezvyknu. Odmítáme skoro každý týden. Mnoho rodičů má závažný důvod ke změně školy nebo se přistěhují a mne to vždy velmi mrzí, že jim nedokážu vyhovět. Pokud je třída plná, musíme ji zavřít a nebereme žádného žáka. Nehledě na to, že kdybychom třídy přeplnili, museli bychom rezignovat na individuálnější přístup.

Setkáváte se s tím, že od vás kolegové ředitelé, kteří jsou třeba v situaci, v níž byla vaše škola před lety, chtějí rady?

Ano, velmi často. A mám u toho vždy zvláštní pocity, protože se mi znovu vybavují chvíle, kdy naše škola byla na zavření, navštěvovalo ji málo žáků, budova v hrozném stavu. Vždy záleží na situaci, ve které se nacházejí. Ale pokud to je aspoň trochu reálné, aby školu pozvedli, motivuju je, aby to nevzdávali a aby se nejdříve obklopili ochotnými a motivovanými lidmi. Sami to nikdy změnit nemohou. A aby nečekali, že cesta bude krátká. Nám například přístavba školy od první reálné zmínky trvala jedenáct let, už jsem to chtěl několikrát vzdát. Jsou to dlouhé roky tvrdé dřiny. Ale naštěstí jsme to vždy překonali a našli sílu pokračovat. Důležité je, že jsem nikdy neztratil víru, že se investice vyplatí. A nikdy mne moje práce nepřestala bavit.