Šumava byla stovky let kultivovanou krajinou. Existovaly zde i neprostupné hraniční hvozdy, ale především šlo o hospodářský les, založený lidskou rukou po decimujících vichřicích v 19. století s propracovaným systémem těžby a splavování dřeva.
Šumava měla tehdy mnohonásobně vyšší hustotu osídlení než dnes. Výsledkem dějinných zvratů v minulém století se však proměnila v území s ložisky zachovalé přírody s minimálním osídlením. Stále však šlo o hospodářskou krajinu, byť značně zpustlou. Pod dojmem divočiny v srdci Evropy začali lidé, kteří tam nevyrostli, jejichž předci tam neobdělávali pole, rozhodovat o osudu Šumavy, většinou jen ve sporém dialogu s místními obyvateli žijícími na Šumavě několik generací. Bez ohledu na historii krajiny a potřeby místních byly od zeleného stolu vytyčeny hranice a zóny Národního parku. Ochránci panenské přírody se teď mohou donekonečna zaklínat zákazem těžby v nemocném lese. Kolik z těch, kteří se s pocitem spasitele houževnatě přimykají ke kmenům napadených smrků, tu žije, hospodaří, chce zasadit nový strom, postavit dům, mít syna a jednou tu chce i umřít? Škoda, že neumíme bránit skutečné pralesy na naší planetě. Škoda, že se namísto ochrany přírody a ekologického přístupu k životu tuze často omezíme jen na gesta a mediálně dramatické činy.
parlamentnilisty.cz, 30. 7. 2011
