Nemocniční jídlo se stalo synonymem pro beztvaré bezbarvé „cosi“ na talíři, prostě postrach gurmetů. Jeho složení, pestrost, nutriční hodnota a kvalita je problémem nejen matek po porodu, ale především chronicky nemocných pacientů, kteří na lůžku stráví mnohonásobně více času. Jako to odvrácená strana našeho zdravotnictví.
Nemocnice škrcené zdravotními pojišťovnami v systému bezzubého postsocialistického, rádoby rovnostářského systému, šetří na nepravém místě.
Stravovací provozy většinou předaly firmám, které zajímá vlastní zisk. A místo dobře fungujícího solidárního zdravotního systému s jasnými ekonomickými pravidly lavírují nemocnice ve virtuálním světě výkonů a paušálů, jejichž skutečná hodnota nepokrývá náklady na péči. Vyhláška, kterak se má pacient najíst, je stejně dobrá, jako že žebrota se zapovídá. Pacient mezitím čeká a hlavně se těší na „domácí“ stravu, což je úsloví, které má zcela opačný letitý význam než ta „nemocniční“.
Mimochodem - ještěže moudrá matka příroda myslela na vše, tedy i na to že by po porodu žena nemusela mít optimální stravu. A tak v těle existují mechanismy, které relativně dlouhodobě zabezpečí standardní složení mateřského mléka, prakticky nezávisle na aktuální výživě matky. Vápník a jiné látky si tělo vypůjčí v kostech a dalších úložištích, aby je tam později v době hojnosti vrátilo. To je mechanismus, který zajišťoval přežití lidské populace v dobách hladu a bídy. Ale jsme v 21 století a naši politici hovoří o hospodářském rozvoji. Tak to bude asi něco shnilého ve státě dánském, když pacientovo tělo musí tyto náhradní mechanismy zapojovat.
echo24.cz, 16. 9. 2014, rubrika: Názory
