Vážený pane místopředsedo, vážený pane vicepremiére, milá vládo, milé kolegyně, milí kolegové, já se to pokusím vrátit do těch správných vzorců, tj. k programovému prohlášení vlády, a budu se snažit být věcný, aby to nebylo o tom, jestli je někdo v koalici nebo opozici, ale aby to sloužilo blahu této země, pro které jsme sem všichni kandidovali. Pevně věřím.
Máme dnes hlasovat o důvěře vládě Bohuslava Sobotky. Důvěra je pro mě pojem, který nelze brát úplně na lehkou váhu. Důvěra je něco diametrálně odlišného, než jsou sympatie. Ačkoliv mi některé záměry vlády tak, jak je prezentuje ve vládním prohlášení, mohou být velmi sympatické a věřím, že alespoň část vládních poslanců to jistě myslí upřímně, nedůvěřuji ve schopnost této vlády vládní prohlášení naplnit. Tedy naplnit ho, aniž by naprosto zásadním způsobem poškodila výhledy České republiky do budoucnosti, prohloubila zadlužení země, jehož vývoj se nám podařilo teprve nedávno mírně zvrátit, a tedy ve snaze zalíbit se České republice de facto uškodila.
Jak už jsem řekl, netajím se tím, že programové prohlášení vlády obsahuje věci, které by se mi jako občanovi velmi líbily: více peněz učitelům a lékařům, více peněz do zdravotnictví, státem subvencovaná podpora zaměstnanosti absolventů nebo kritických skupin, jako jsou ženy po mateřské dovolené či lidé před důchodem, státem subvencovaná podpora různých bohulibých aktivit a činností nebo snížení daně z přidané hodnoty, její nižší sazby, o které toho zaznělo mnoho v předvolebním boji a dnes už se o ní tolik nemluví.
Jako politik se ale bohužel nemůžu spokojit jen s líbivými vidinami. Musím pokládat nepříjemné otázky a věcné otázky, na které bohužel v programovém prohlášení vlády Bohuslava Sobotky nenacházím odpovědi. A budu konkrétní.
V některých pasážích je programové prohlášení vlády velmi vágní a obecné. Pak náhle, až nepochopitelně, zkonkrétní. Valorizace důchodů je např. popsaná až s technickou precizností. Dozvíme se, že důchody se budou valorizovat o 100 % inflace a o třetinu růstu reálné mzdy. Škoda, že podobně konkrétní třeba není vláda ve svém programovém prohlášení, když nás ujišťuje, že zajistí ekonomickou stabilitu. Jak? Že zvýší efektivitu a transparentnost systému veřejného zdravotnictví - opět není popsáno, bohužel, jak. Že se nedozvídáme, z jakých zdrojů bude zdravotnictví stabilizováno či jakými kroky se dosáhne té vyšší efektivity. Ani v mnoha dalších pasážích nejde programové prohlášení této vlády nad rámec předvolebních hesel. Není o nic přesvědčivější a o nic víc podložené fakty a čísly.
Zatímco již zmíněnou valorizaci důchodů popisuje relativně přesně, byť opět bez uvedení, z jakých zdrojů bude financována, v případě učitelů vláda jen vágně slibuje, že bude usilovat o postupné zvyšování prostředků na mzdy pedagogických a nepedagogických pracovníků i na modernizaci škol. Jak? O kolik? Kdy? To se v programu vlády nedozvíme. Taková informace je pak zcela bezcenná, neboť jen málokterá vláda by tvrdila, že o postupné zvyšování prostředků na mzdy pedagogických nebo nepedagogických pracovníků či na modernizaci škol usilovat nebude. Alespoň si nepamatuji takovou vládu, kterou bychom tu měli.
Tyto pasáže vládního prohlášení bohužel spadají do kategorie - slibem nezarmoutíš - a o skutečných záměrech vlády vypovídají neuvěřitelně málo.
Budu opět konkrétní ze své praxe starosty a místostarosty. Vláda chce zavést povinnou docházku do mateřských škol pro poslední předškolní rok dítěte. Na některých přínosech tohoto opatření se zřejmě shodneme všichni napříč politickým spektrem. Toto opatření bude však velice nákladné a všichni víme, jaké problémy s kapacitou školek zažíváme už dnes. Vláda slibuje, že na toto opatření obcím dá peníze - a tady budu citovat - "z evropských fondů a nově vytvořeného národního fondu". Jako komunální politik pevně doufám, že se nedočkáme opakování scénáře, kdy vláda na obce bude delegovat povinnost, nikoliv však už prostředky a naplnění. To už jsme zažili mnohokrát u různých vlád z různých politických stran. Už dříve jsem totiž kritizoval především fakt, že výdaje, které si tyto obecně stanovené body vládního prohlášení vyžádají, zatím vláda Bohuslava Sobotky žádným způsobem neidentifikovala. Nedozvíme se, z čeho budou zřejmě tyto dobře míněné záměry financovány, tedy kromě vágních formulací, že vláda tak, jako všechny vlády před ní, provede audit ministerstev a bude hledat rezervy. To je jistě povinností každého odpovědného hospodáře. Nicméně nesdílím naivní představu vládní koalice, že rezervy jsou tak velké, aby z nich bylo možno financovat utopické plány nastíněné ve vládním prohlášení. Obávám se, že bude-li vláda chtít alespoň některé ze svých naddimenzovaných cílů splnit, bude to na úkor vyššího daňového zatížení, prohloubení státního dluhu nebo obojího. Stejný scénář tu nastínil už pan prezident.
Děkuji tedy vládě za to, že nám v podobě vládního prohlášení předložila svou ideální, byť kusou představu o fungování naší země a naší společnosti. Jako každý ideál i tento pomíjí omezující faktory, jako jsou globální ekonomická rizika, demografická situace v České republice a její předpokládaný vývoj nebo také reálné možnosti státního rozpočtu. Tuto iluzorní představu o budoucnosti České republiky musím bohužel jako odpovědný politik odmítnout a vládě, která s ní předstupuje před Parlament s žádostí o důvěru, tu důvěru odepřít. Děkuji vám za pozornost.
parlamentnilisty.cz, 18. 2. 2014
