Kauza tzv. korunových dluhopisů, které v roce 2012 emitovala řada obchodních společností, se stala ostře sledovanou politickou kauzou. Jedním z těchto případů, kde existuje důvodné podezření na zneužití práva, jsou totiž i dluhopisy emitované Agrofertem. Jeho tehdejší předseda představenstva a jediný vlastník je ministrem financí s logickým zájmem, aby případ nebyl řádně prošetřen.
Finanční správa nám v televizi ústy svého generálního ředitele Janečka sdělila, že nevidí, "podle jakých nástrojů, zákonných norem by měla postupovat". Je to šokující prohlášení. Mimořádných i standardních institutů a postupů je totiž celá řada a finanční správa je v minulosti mnohokrát úspěšně použila i v případech méně křiklavých. Navzdory vyjádření svého ředitele se totiž daňoví úředníci musí zabývat tím, co jim zákon ukládá, tedy - dle slov daňového řádu - "soustavně zjišťovat předpoklady pro vznik a trvání povinností" daňových subjektů. Dovoluji si proto tyto postupy a nástroje popsat. Je to dost nudné čtení, ale doporučuji ho každému, koho zajímá, co státní úředníci za jeho peníze dělají či nedělají. Zvláště tehdy, když jde o peníze nás všech.
V první řadě musí finanční úřady zkoumat, zda emitent dluhopisů opravdu potřeboval finanční prostředky, které si vydáním dluhopisů za úrok opatřil, zda pro ně měl při podnikání skutečné využití, např. nějaký reálný podnikatelský záměr, a zda si tyto prostředky nemohl opatřit lépe jiným způsobem, např. výhodnějším úvěrem od bank, třeba takovým, který pro tyto účely používal dosud. Bude třeba zkoumat mnoho faktorů, zejména poměry vydavatele dluhopisů, situaci na úvěrovém trhu, okolnosti připravovaného podnikatelského záměru, osobu kupce dluhopisů a jeho vztah s emitentem a podobně.
Indikátorem nezákonného jednání by mohl být případ, kdy investor do dluhopisů neměl na jejich pořízení dostatek volných finančních prostředků, kdy platba za dluhopisy byla odložena nebo k ní reálně nemohlo dojít. Přičemž pro zjištění dostatečné výše prostředků, kterými v době nákupu investor disponoval, je samozřejmě částku prokázaných příjmů třeba nejprve snížit o uskutečněné výdaje - osobní spotřebu nebo třeba akvizice firem. Dalším indikátorem by mohl být případ, kdy úhrada dluhopisů nebyla provedena v penězích, kdy byla provedena např. započtením s pohledávkou investora na budoucí výplatu podílů na zisku od emitenta dluhopisů. Významné by bylo rovněž zjištění, že si investor do dluhopisů na jejich úhradu půjčil od některé ze svých dalších firem či přímo od emitenta dluhopisů.
Na základě tohoto zkoumání by pak finanční úřad mohl dospět k závěru, že dluhopisy ve skutečnosti nebyly emitentem vydány za účelem získání prostředků k podnikání, ale pouze či převážně za účelem vyvedení části hospodářského výsledku formou nezdaňovaných úroků vlastníkům emitenta, a uzavřít, že vydání dluhopisů v takovém případě představovalo zneužití práva, případně jeho obcházení.
Jak opakovaně a s podporou judikátů Evropského soudního dvora rozhodly Ústavní soud i Nejvyšší správní soud, zneužitím práva jsou případy, kdy ekonomická operace byla "uskutečněna výhradně s úmyslem získat určitou daňovou výhodu a jinak neměla žádný ekonomický účel". Emitent dluhopisů by v takovém případě jen nevolil "z různých do úvahy přicházejících alternativ tu, která je pro něho daňově nejvýhodnější", což by byl zcela oprávněný postup, ale šlo by o "situaci, kdy právě jediným smyslem dané činnosti či transakce je získání nelegitimního daňového zvýhodnění".
Takovéto precedenční posouzení institutu zneužití práva soudy je daňová správa povinna respektovat, což by jí ale nemělo činit problém, neboť sama v minulosti na základě tohoto institutu opakovaně doměřovala daň z přidané hodnoty i daň z příjmů. Pokud vydáním tzv. korunových dluhopisů došlo ke zneužití práva, pak je finanční úřad povinen daň, kterou by u "nekorunových" dluhopisů příjemce úroků nesl, dodatečně vyměřit, příp. také emitentovi dluhopisů vyloučit tyto úroky z daňových výdajů.
Vedle těchto mimořádných právních institutů by ovšem finanční správa především měla využít svých zcela standardních postupů a institutů daňových zákonů.
Podle daňového řádu by měl finanční úřad u případů korunových dluhopisů posoudit skutečný obsah tohoto právního jednání, tedy zkoumat, zda se svou podstatou skutečně jednalo o vydání dluhopisů, tedy způsob, kterým si vydavatel dluhopisů pořizuje finanční prostředky za úrok, nebo zda šlo svou podstatou o operaci jinou, např. skryté vyplácení dividend společností společníkovi. Pokud se svou podstatou nejednalo o vyplácení úroků z dluhopisu, pak správce daně nebude na vydané dluhopisy a úrok z nich pohlížet jako na dluhopisy a úrok, ale tuto operaci zdaní podle její skutečné podstaty. Jestliže touto zjištěnou podstatou bude zcela nebo v nějaké části vyplácení dividend, pak ten tzv. úrok zdaní jako dividendu. A pokud si emitent dluhopisů vyplácený tzv. úrok uplatnil jako daňově uznatelný výdaj, pak tento výdaj správce daně neuzná, neboť dividenda se vyplácí ze zisku po zdanění.
U emitenta dluhopisů by měla daňová správa v souladu se zákonem o daních z příjmů zkoumat, zda si úroky z dluhopisů uplatnil jako daňový výdaj oprávněně, tedy zda šlo skutečně o výdaj k dosažení, udržení a zajištění příjmů pro podnikání. Emitent musí prokázat, že dluhopisy vydával s nějakým podnikatelským záměrem, třeba pořídit stroje či postavit továrnu.
A pokud vydané dluhopisy koupila osoba spřízněná s vydavatelem dluhopisu, např. vlastník emitenta dluhopisů, pak je daňová správa podle zákona o daních z příjmů také povinna zkoumat, zda výše úroků neporušuje ustanovení o povinnosti dodržovat u transakcí osob navzájem spřízněných cenu obvyklou na trhu, kterou by dosahovaly za obdobných podmínek navzájem nezávislé subjekty. Pokud by úrok byl nižší než obvyklý na trhu, pak by si tím kupec dluhopisů neoprávněně snižoval příjmy a správce daně by daň stanovoval podle ceny obvyklé. Ta by pak mohla přesáhnout výši jedné koruny, a příjem z dluhopisu by tak podlehl dani. A pokud by úrok byl oproti ceně obvyklé na trhu naopak vyšší, pak by si emitent dluhopisů neoprávněně zvyšoval daňové výdaje a správce daně by mu doměřil daň na základě neuznání části těchto výdajů.
U fyzické osoby, která do tzv. korunových dluhopisů investovala, by měl finanční úřad aplikovat i zákon o prokazování původu majetku. U osoby, která provedla významnou investici do dluhopisů, by měl zkoumat, zda neexistuje rozpor mezi výdaji té osoby, jejichž součástí investice do dluhopisů byla, a příjmy této osoby dosaženými před uskutečněním této investice. Na výzvu správce daně by investor byl povinen prokázat, že prostředky, které na svých účtech měl na nákup mít (pokud je tedy skutečně měl), byly prostředky řádně zdaněné. Zákon o prokazování původu majetku, resp. zákon o daních z příjmů, přitom počítá s tím, že správce daně vyzve daňový subjekt, aby mu při prokazování nabytí majetku ze zdaněných prostředků pod trestní sankcí zpracoval a podal prohlášení o majetku.
Rok 2014 byl prvním rokem, kdy vznikla teoretická daňová povinnost vyplývající z dluhopisů emitovaných v roce 2012. Bylo povinností daňové správy zkontrolovat všechny případy podle výše zmíněných instrumentů a postupů a ověřit, zda nedošlo ke zneužití zákona v oblasti daní. Popřípadě tak měla postupovat v letech 2015 a 2016. Pokud to finanční správa neučinila, nesplnila křiklavým způsobem své povinnosti. Dohlédněme na to, aby je splnila alespoň v roce 2017.
Miroslav Kalousek
