Fico jako schopný politik? Radost v Kremlu, smutek poctivých demokratů

V souvislosti s analyzováním slovenských voleb slýchám toto hodnocení z úst řady komentátorů, ale i politiků či politologů velmi často. Bezesporu výsledky Roberta Fica opravňují k takovému hodnocení. Podobné hodnocení jsme si mnohdy vyslechli i na adresu Andreje Babiše, či Viktora Orbána. Nicméně mi často chybí i vyřčení zásadního aspektu tohoto úspěchu – ten totiž tkví v tom, a to nejen u těchto dvou pánů, že jsou schopní všeho.

V čem tedy vězí údajné schopnosti? V používání lží, brutální dehonestaci soupeřů, ale třeba i zpochybňování novinářů, (demokratických) státních institucí, občanské společnosti, brnkání na struny těch nejnižších pudů, zejména nenávisti a závisti a vyvolávání strachu. Jejich politika je opřena také o vyvolování závisti vůči Ukrajincům. Tedy, lidem, kteří přišli o své domovy a jejich země čelí zločinné agresi. Neměli bychom zapomínat, že se při takovém srovnání bez uvedení tohoto kontextu vlastně ospravedlňuje naprostá absence morálních mantinelů u těchto “schopných” politiků. Jejich strategie je postavená na tom, že u části veřejnosti je minimální poptávka po pravdě, morálce a slušnosti. A hranice přípustného navíc tito lidé postupně, salámovou metodou, posouvají. Nakonec se tedy stávají dané praktiky tolerovanější čím dál širší částí společnosti. Přijmout je jako normu by ale znamenalo rezignovat na hodnotovou politiku. To demokraté nesmí dopustit, protože by zbylo hřiště bez pravidel, kde uspěje pouze ten, kdo nemá žaludek.

V době vzestupu Andreje Babiše, ale i nyní, kdy se svým hnutím obývá opoziční poslaneckou lavici, jsme od nejednoho komentátora četli, že jeho marketing je skvělý. Strůjcem tohoto úspěšného marketingu byl dlouhá léta Marek Prchal se svým týmem. Nyní se tentýž Prchal dal do služeb Richarda Sulíka a jeho SaS na Slovensku. A žádné zázračné vítězství marketingového guru se nekonalo. Proč? Protože je zásadní rozdíl, když váš “marketingový produkt” je schopný udělat všechno, vlastní podstatnou část médií, která vás nebudou kritizovat za to, co děláte, popotahovat vás za vaše lži a uvádět je na pravou míru, anebo máte propagovat někoho, kdo má v tomto ohledu přece jen konvenční morální požadavky a má zájem propagovat reálnou práci a říkat i nepopulární věci. Navoněná bída tvořená průzkumy toho, co lidé chtějí slyšet, se prezentuje lehce, ale zůstává po ní země, kde budoucnost musela ustoupit populistické přítomnosti. 

Myslím, že lepšího důkazu netřeba, ale dalo by se uvést ještě více argumentů. Zásadní je totiž i srovnání rozdílné míry tolerance k politikovým chybám ze strany jeho voličů. Politici jsou odrazem společnosti. Je to jeden z prvků zastupitelské demokracie, ale je s tím neodmyslitelně spojeno velmi odlišné vnímání voličů. Platí totiž, že co je dovoleno jednomu je smrtelné pro politickou kariéru druhého. Část voličů totiž snese (možná dokonce vyžaduje), když je obelhávána, přihlíží korupci, nevadí jim nekompetence, přikryta uměleckými fotkami pávů. Jiná část voličů má naopak velmi vysoké nároky a je jí velmi nepříjemný i nutný politický kompromis, který nezřídka mívá tendenci vnímat hned jako zradu. Sám se zároveň domnívám, že kompromisy za každou cenu a jejich velká četnost vedou zákonitě ke zradě hodnot, ale někdy jsou opravdu nutné, protože bez nich dostane velkou výhodu politika, která není opřena o dohody, ale rozhodnutí či zájem jednoho. Pak už jde ale jen těžko hovořit o plnohodnotné demokracii.

Při komentování této reality a schopností zmíněných lídrů je proto dobré na kontext nezapomínat. Ostatně politické vědy k tomu mají celkem jednoduché pojmenování. Jde o populismus. Žel bohu je mnohdy toto slovo využíváno ne v přesném kontextu, někdy nadužíváno a jindy jeho praktikování přijímáno skoro už bohorovně. Schopnosti bychom si ale stále neměli plést s absencí páteře. Tedy pokud skutečně chceme dobrou politiku. A pokud se nechceme dočkat tolik pravdivého – nakonec nám budou vládnout ti nejneschopnější z nás a bude to daň za náš nezájem o politiku a absence občanské společnosti.