Razantní vstup vládního týmu staronového amerického prezidenta do jednání o „ukončení“ ruské agrese na Ukrajině přenesl Evropu do reality, před kterou část lidí zavírala oči. Velmi tomu napomohl projev amerického viceprezidenta J. D. Vance, který připomínal spíše peskování neposlušného žáka než prezentování strategie nové administrativy.
Namísto „plánované“ snahy o posílení své ekonomiky musí nyní Evropa prioritně plnit to, oč ji, byť poněkud diplomatičtější formou, žádala řada předchozích amerických prezidentů – převzít větší odpovědnost za svou bezpečnost. A to pod tlakem nejen USA, ale i Moskvy, která ve vzniklé situaci vidí možnost pro dosažení ještě větších zisků na úkor napadeného souseda.
Reakce Francie, tedy uspořádání bleskového setkání některých evropských zemí (neb pominout Spojené království a omezit se jen na země EU by byla velká chyba), si nezaslouží kritiku. Zaslouží si spíše ocenění. A to i při ne zcela jasném klíči pro rozesílání pozvánek.
Důvod pro nevyužití formátu EU je jasný: i při omezené účasti se dala čekat složitá diskuse a účast lidí, jako jsou premiéři Orbán či Fico, by hledání shody neusnadnila. Ani tak o neshody nebyla nouze, což mrzí, ale není to šokující.
Věřím, že EU, respektive Evropa, si své místo u jednacího stolu (stejně tak jako i Ukrajina) uhájí. Obrovským problémem ale bude, kdo k němu usedne a s jakým postojem do diskuse vstoupí. Pokud by to byla „evropská ministryně zahraničí“ (dle titulu vysoká představitelka pro zahraniční politiku), paní Kaja Kallasová, bude zřejmě odsouzena k mlčení. Jednomyslnost v otázkách zahraniční politiky, kterou u nás mnozí považují za klíčový zájem naší země, jí totiž zabrání získat jasný mandát. Ten, který by odpovídal postojům drtivé většiny unie, by totiž těžko prošel přinejmenším přes dva zmíněné premiéry. A není jisté, jak by se k němu stavělo například „neutrální“ Rakousko.
Dalším možným reprezentantem je předseda Evropské rady (tedy jednání premiérů a prezidentů členských států), bývalý portugalský premiér António Costa. Jeho účast, též stěží podložená jasným zadáním, by ne zcela odpovídala jeho mandátu a expertize. Navíc jeho role v radě spočívá spíše v moderování diskuse mezi lídry členských států než v samotném rozhodování.
Jednání by si mohla vzít na starost i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Není pochyb, že v takovém případě by rozčílení některých premiérů dosáhlo vrcholu, a nadto by nad jednáním šéfky komise bez dohodnutého mandátu a mimo oblast její přímé odpovědnosti zřejmě formálně či fakticky reptal skoro každý. K tomu všemu stále více evropských politiků propadlo novému „koníčku“ – atakovat, zpochybňovat a znevěrohodnit Evropskou komisi, především její předsedkyni. To by její kredibilitě u jednacího stolu rozhodně nepomohlo.
Jinými slovy, jednomyslností zablokovaná formulace jasných cílů, podmínek a závazků ze strany unie (neb ty jsou nutnou součástí vyjednávání) a také neurčení limitů pro kompromisy při jednání o dohodě mohou způsobit, že se vytoužené a oprávněné místo Evropanů u stolu promění v blamáž.
Řešení jsou v zásadě jen dvě, pokud nechceme opět skončit v dobře známé situaci „o nás bez nás“. Buď se posuneme, ať už fakticky či formálně, u podobných rozhodování od systému jednomyslnosti k rozhodování většinou, anebo vložíme rozhodování do rukou ad hoc vzniklé koalice mimo rámec samotné Evropské unie, která bude s podporou, nebo bez podpory ostatních o konci války jednat. Není pochyb o tom, že druhá varianta je cestou, jak zásadním způsobem oslabit EU a vytvořit všemožné animozity a nadto možnost „černého pasažérství“ (které část zemí již dnes ve vztahu k ruské agresi využívá).
To ale není jediný problém. Další, ještě palčivější, je, kdo bude dohlížet na případnou „demilitarizovanou nárazníkovou zónu“, v případě, že bude způsobem zastavení bojů. Možnost, že to budou „hoši z Oklahomy“, ve kterou možná část unijních politiků chybně doufala, by neprošla ani u jiného prezidenta než Donalda Trumpa. Ruská agrese směřuje proti zemi, která sousedí se státy EU, odehrává se na našem, ne americkém kontinentu a Rusko představuje větší hrozbu pro Evropu než pro zbytek světa.
Odpověď na otázku, kdo budou tisíce vojáků snažících se konflikt „zmrazit“, je jasná – většina z nich musí být Evropané (a je samozřejmě v našem zájmu, aby tuto skupinu doplnili vojáci pod hlavičkou OSN a samozřejmě i zástupci USA). Ignorovat tuto debatu by byla naivní chyba, protože tato možnost je na stole. A patří ke cti premiérů Spojeného království a Švédska, že se ke své části odpovědnosti v této věci hned přihlásili.
Diskutovat o tom, kdo měl či neměl dostat pozvánku do Paříže, zda měl být mítink v jiné metropoli, nebo se zaobírat tím, proč a zda šly první rozhovory špatně, je jistě lákavější než hledat odpovědi na tyto stěžejní otázky. Ale zřejmě se nepletu v tom, že bez jejich vyřešení není „přijatelný“ konec ruské agrese v dohlednu. A navíc, neschopnost najít odpovědi na ně ponechá Evropu v pozici slabého hráče na dnes velmi složitém světovém kolbišti.
