Zavedení eura před dvaceti lety byl důležitý milník ve vývoji Evropské unie. A to jak po ekonomické, tak politicko-společenské stránce. Podle mého soudu šlo o krok velmi úspěšný. Dokládá to bezproblémové fungování nové měny jako platidla, silná mezinárodní pozice eura jako druhé nejvýznamnější rezervní měny s podílem kolem 20 procent na celkovém objemu peněžních rezerv ve světě i jeho poměrně vysoká obliba mezi občany zemí EU.
Šlo o logický krok, který kromě politicko-ekonomických motivů vycházel ze stále větších problémů s udržením předchozího režimu „polofi xních“ kurzů v podmínkách dramaticky rostoucí mobility kapitálu a převahy finančních transakcí nad těmi spojenými s reálnou ekonomikou. Alternativou bylo buď posílení „polofi xních“ kurzů (kdy zavedení společné měny je maximem této cesty), anebo naopak rozvolnění kurzových vztahů mezi měnami zemí.
Je ale otázkou, zda by třeba možnosti kompetitivních devalvací (nebo velkého oslabení kurzu jinou cestou) zásadně nezkomplikovaly prohlubování společného trhu. Euro znamenalo pro firmy i jednotlivce jasné přínosy. Mezi ně patří snížení transakčních nákladů při platbách uvnitř eurozóny a odstranění kurzové nejistoty.
Existence eura a jeho přijetí danou zemí nemají přímý vliv na to, zda se ekonomice bude či nebude dařit. Zjednodušení obchodu, snížení rizik a nákladů a v případě řady zemí i snížení úroků můžou být silným impulzem k ekonomickému růstu. Na druhou stranu také ale „deštník“ eura umožňuje zemím dopustit se vážných ekonomických chyb, které se mohou projevit až s delším časovým odstupem, ale někdy s o to dramatičtějšími dopady.
V Unii tak můžeme pozorovat jak případy zemí, kterým euro pomohlo posílit jejich ekonomiku, tak i případy opačné. Do první skupiny patří jak země velmi bohaté (Německo), tak i ekonomiky teprve dohánějící průměr EU (pro nás ekonomicky srozumitelné Slovensko). V jiných zemích ne zcela odpovědná vládnoucí politická reprezentace využila přínosů eura, zejména snížení úrokových sazeb, k odkládání nutných reforem, což později vyústilo v závažný problém (nejviditelněji v případě Řecka).
Zda a v jaké míře se přínosy eura v dané zemi projeví, záleží nejen na připravenosti země na jeho přijetí, ale i na kvalitě její ekonomické politiky poté, co se vzdá své národní měny a s ní i možností více či méně nezávislé měnové politiky.
Z pohledu připravenosti je na tom Česká republika asi nejlépe z nových členských zemí střední a východní Evropy. Po technické stránce jsme připraveni již mnoho let a naši ekonomickou připravenost mimo jiné ilustruje i silné sladění naší ekonomiky se zeměmi eurozóny, které jsou našimi hlavními obchodními partnery. Kromě toho jsou naše firmy zvyklé na nízké úrokové sazby, a tak nehrozí past „nominální iluze“. Do ní spadly mnohé firmy i jednotlivci v některých zemích na jihu Evropy, kde ruku v ruce s lákavým poklesem úroků pokračoval růst nákladů a cen, což vyústilo v pokles konkurenceschopnosti.
Kromě zmíněných ekonomických přínosů přijetí eura jsou dnes nezanedbatelné i jeho politické přínosy v podobě větších možností zemí eurozóny ovlivňovat vývoj v EU.
Argumenty ve prospěch přijetí eura jsou podle mého názoru poměrně jasné. Na druhou stranu proti přijetí eura stojí nízká podpora tohoto kroku ze strany české veřejnosti. Podle měření Eurobarometru dokonce v tomto směru držíme prvenství v celé EU. Postoj veřejnosti je bohužel ovlivněn zkreslenými či nepravdivými informacemi a zkratkovitými interpretacemi faktů, šířenými vrcholovými politiky minulosti a dneška. Převažující negativní tón veřejné diskuse o euru řadu dalších politiků odrazuje od toho, aby se k euru hlásili, neboť se bojí ztráty podpory velké části občanů.
Aby se politici vyhnuli povinnosti o zavedení eura mluvit, vznikla obecně přijímaná představa, podle níž „nejprve musíme více zbohatnout a teprve potom můžeme euro přijmout“. Optikou struktury české ekonomiky a přínosů zavedení eura ovšem spíše platí, že by naopak přijetí eura umožnilo bohatnout rychleji (ve smyslu dohánět ty bohatší) než bez něj. A tak vlastně tento argument, zdánlivě vycházející ze snahy pomoci ekonomice růst, vede k rozhodnutí, které tento růst zpomalí (na Slovensku hovoří odhady přínosu eura pro růst o řádu 0,5 % růstu ročně).
Druhá poměrně rozšířená představa říká, že máme s přijetím eura počkat do doby, až koruna posílí. Nechme nyní stranou otázku, nakolik je pravděpodobné, natožpak jisté, že koruna opravdu bude výrazně a stabilně posilovat. Neboť to zkrátka a dobře nevíme a vědět ani nemůžeme. Ale rozhodně není jasné, zda by pro nás bylo výhodnější přijmout euro třeba při kurzu 22:1 než při současném slabším kurzu 25:1. Zdánlivě atraktivnější silnější koruna totiž může znamenat velké riziko pro růst, zaměstnanost a mzdy v případě, že nejde o kurz odpovídající reálnému výkonu ekonomiky. Kromě toho platí, že zatímco silný kurz uvítají majitelé úspor (získají více eur), dlužníky (včetně lidí s hypotékami) nepotěší, protože budou více eur dlužit.
Úkolem kompetentních a odpovědných politiků by proto mělo být přetrvávající a mnohdy i hluboce zakořeněné mýty a mystifikace o euru nahrazovat férovými argumenty. Bez toho se jen těžko pohneme z místa. Cesta k euru totiž trvá řádově tři roky (což mimo jiné zajistí, aby odezněly dopady minulých intervencí ČNB, které možná i dnes korunu trochu oslabují). A my se dnes nacházíme daleko od jejího začátku.
Korektní a konstruktivní veřejná diskuse je nutnou podmínkou toho, aby se nám přijetí eura, které by mohlo pomoci naší ekonomice k vyššímu a stabilnějšímu růstu, začalo přibližovat.
Luděk Niedermayer, europoslanec TOP 09
Zdroj: Právo, 17. 1. 2019
