Drábek: Jak spoří na penze v cizině

Ve 34 zemích OECD činí průměrné úspory 67 procent HDP, v Česku je to 11krát méně, jen šest procent. Návrh důchodové reformy stále vzbuzuje diskuse a dohady o tom, zda se vláda vydala správným směrem, když podpořila koncept předložený ministerstvem práce a sociálních věcí. Konstruktivní diskusi vítám, jedná se bezpochyby o jednu z nejzásadnějších norem, které jsou v těchto letech předmětem vládních jednání.

Koncept se však často dostane pod palbu samozvaných kritiků reformy, kteří zpochybňují její dílčí aspekty, mnohdy i ty, o nichž zatím nebylo ani rozhodnuto. Právě z toho důvodu cítím potřebu aktuální návrh vysvětlit a nabídnout pro změnu jeho srovnání s praxí v jiných zemích.

Počátkem roku vyšlo například již čtvrté, aktualizované vydání souhrnné publikace Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, která detailně popisuje všechna důležitá data a nejnovější trendy v důchodových systémech zemí OECD a G20. Zde jsou také zveřejněny nejzajímavější zdroje pro naše rozhodování. Vyplývá z nich, že soukromé spoření na penzi je povinné nebo kvazipovinné v 17 zemích OECD. Příklady Finska, Islandu, Norska a Švýcarska, Dánska, Nizozemska a Švédska nemůžeme považovat za produkty nezralých demokracií. Ve všech těchto zemích jsou penzijní fondy rozvíjeny po řadu desetiletí a jsou běžnou součástí zabezpečení na stáří pro 60 až 80 procent obyvatelstva. Prostředky v penzijních fondech někdy převyšují i sto procent HDP.

Obdobná situace u nás by znamenala, že účastník penzijního fondu v průměru naspoří úctyhodnou částku 500 až 800 tisíc korun.

O správu úspor pečují komerční instituce, nejčastěji penzijní fondy, pojišťovny a banky. O garanci státu přesto žádná vláda neuvažuje. Ve 34 zemích OECD činí průměrné úspory 67 procent HDP, v Česku je to 11krát méně, jen šest procent HDP.

Fakt, že obyvatelstvo stárne, na veřejné penze chybějí prostředky, a proto se snižují, není převratnou informací. Důležitější je přehled strategií, jak se se stárnutím obyvatelstva vlády vyrovnávají. Většina států OECD v různé míře sleduje tři politické cíle.

Snížení výdajů na důchody

Především jde o zastavení nebo aspoň zpomalení růstu výdajů na státní důchody. Univerzálním trendem je prodlužování věku odchodu do důchodu. Věk 65 let se stává standardem, nejsou výjimkou rozhodnutí o prodloužení do 67 let. Za své rovněž bere poválečná filozofie, že důchodci se musí podílet na růstu životní úrovně stejně jako všichni ostatní. Výjimkou není ani valorizace penzí „jen“ na úroveň inflace bez zohlednění růstu reálných mezd. Švédsko a Německo, státy proslulé štědrou sociální politikou, svázaly objem prostředků na výplatu penzí s prostředky, které se na penze vyberou v pojistném.

Růst důchodů v Německu mezi roky 2005 a 2008 dosáhl jen 0,41 procenta ročně, čili zdaleka nepokryl inflaci. Ve Švédsku se v roce 2010 důchody dokonce o téměř dvě procenta snížily.

Pomoc nejzranitelnějším

Důchodová reforma, zejména nevyhnutelné snižování průměrného důchodu od státu, vyvolává přirozeně obavy z chudoby důchodců. Záměr přesměrovat tři procenta pojistného na soukromé účty je vládě vyčítán jako asociální, neboť narušuje průběžný systém. Mezinárodní srovnání nám ukazuje, že hesla o rozpadu průběžného důchodového systému nejsou na místě. ČSSZ na důchody vybírá 28 procent z mezd zaměstnanců. V OECD nám sazbou pojištění konkuruje jen Itálie, Španělsko a Maďarsko. Průměr 34 zemí OECD činí jen 14,2 procenta pojistného. Po přesměrování tří procent na soukromé osobní účty bude naše sazba stále vysoce nadprůměrná.

Růst soukromých úspor

Veřejné penze (v zemích OECD v průměru zajišťují 60 procent příjmů v důchodu) jsou a zůstanou velmi důležité. Jako jediný příjem v důchodu však nestačí. Delší pracovní kariéra a soukromé úspory postupně více a více doplňují slábnoucí státní důchody.

Je až s podivem, kolik vášnivých diskusí se odehrává okolo základní otázky spořit, či nespořit na penzi. Je s podivem, kolik bezbolestných alternativních řešení důchodové reformy se objevilo. Jsem přesvědčen, že neexistuje jednoduché řešení pouhou daňovou operací, jsem však také přesvědčen, že náš koncept je životaschopným a pro české podmínky nejvhodnějším řešením.