Vláda na svém jednání přijala zprávu o stavu vodního hospodářství v loňském roce. Mimo jiné je z ní zřejmé, kolik lidí bylo loni zásobováno pitnou vodou z vodovodů či jaký podíl odpadních vod procházel čistírnami. V rozhovoru s náměstkem pro vodní hospodářství ministerstva zemědělství Karlem Turečkem nás však zajímalo hlavně, zda je reálné, aby Česká republika splnila termín na výstavbu čistíren odpadních vod stanovený v přístupové smlouvě, jestli stále platí, že zemědělci patří k hlavním znečišťovatelům vody, či jaký je zájem o nový dotační titul.
Do konce příštího roku musí mít podle přístupové smlouvy uzavřené před naším vstupem do Evropské unie čistírny odpadních vod všechna sídla s počtem obyvatel nad 2000. Je reálné, abychom tento termín stihli?
Je třeba říci, že ze všech zemí střední a východní Evropy, které vstupovaly v roce 2004 do Evropské unie, máme nejpřísnější podmínky, a to kvůli nám samotným, protože tento termín jsme si dali sami. Na druhé straně situace není zase tak špatná, jak se někdy uvádí. Co nás nyní trochu omezuje jsou samozřejmě finanční prostředky a nejvíce limitujícím faktorem je zdlouhavé a velmi nepružné čerpání peněz z operačního programu Životní prostředí. I v tomto případě platí, že jsme si tento problém způsobili sami určitou přísností a zkomplikováním situace.
Stavební a územní připravenost se zlepšuje, a to díky obcím, jejich starostům i zastupitelům. Na počátku jsme vytipovali zhruba 620 problematických aglomerací, z nichž polovina je dnes již vyřešena a zbývá něco málo přes 300. Z toho jenom 80 aglomerací nemělo ještě letos na jaře územní rozhodnutí. Ale podotýkám, že loni jich na tom bylo stejně 134 a toto číslo se snížilo na zmíněných 80. I z toho je patrné, že se situace v územní připravenosti zlepšuje. Říkat, že zmíněný termín stihneme bez problému, by bylo naivní. Celá politická a odborná veřejnost již o tomto problému ví. Navíc situaci zkomplikovala i současná ekonomická krize.
Existuje nějaká naděje, že by unie umožnila tento termín posunout?
Kdo trochu zná mechanismus Evropské komise, pak ví, že to možné není. Ale my se teď chceme na Evropskou komisi obrátit s prosbou, aby České republice tolerovala, že za aglomeraci, která splní zmíněnou podmínku, by se mohla uznat nejen ta, která bude mít zkolaudovanou stavbu čistírny odpadních vod, ale i ta, která na ni bude mít stavební povolení a jejíž čistírna bude ve výstavbě. Pak bychom z velké části mohli podmínky přechodného období naplnit, i když s určitým mínusem. Vzhledem k tomu, že podobný postup uplatnila i Francie, a s ohledem probíhající ekonomickou krizi by se nám to snad mohlo podařit vyjednat.
Mohli jsme ke splnění tohoto nákladného úkolu využít i jiné zdroje než peníze z rozpočtu státního či obcí nebo podpory z operačních programů s prostředky Evropské unie?
K tomu, že ČR je v plnění podmínek přechodného období z nových států nejdál, významně pomohly zdroje Evropské investiční banky. ČR si vzala na tento účel tři rámcové úvěry v celkové hodnotě 300 milionů eur. To s kombinací národních zdrojů a vlastních prostředků investorů pomohlo generovat zhruba 20 miliard korun. V prvním období jsme dávali bezúročné půjčky se splatností na 20 let, což nám dovolil i tehdejšímu dobrý stav státního rozpočtu.
Počet čistíren odpadních vod se tedy zvyšuje a postupně se jimi vybavují stále menší aglomerace. Odráží se to na jakosti povrchových vod?
Od roku 1990 se jakost vody ve vodních tocích obecně zlepšuje. Na rozdíl od devadesátých let ale již nedochází k tak prudkému skokovému zlepšení, jakého jsme byli tehdy svědky. Je to také způsobeno tím, že v devadesátých letech se řešilo čištění vod z velkých aglomerací. Trend zvyšování jakosti povrchové vody je tedy mírnější. Na jedné straně také pozorujeme, že se snižuje znečištění dusičnany či fosforečnany, na druhé straně někde zlobí těžké kovy či další látky.
Je možné vytipovat regiony, kde jsou povrchové vody čistší a kde naopak mají s jejich kontaminací problémy?
Je to samozřejmě dané mimo jiné i určitou členitostí terénu v ČR. Určitě čistší vodu najdeme v horských a podhorských oblastech, čím větší tok, tím je to problematičtější. Horší je také voda v nížinných oblastech. Jakost povrchové vody se také rapidně zhoršuje při povodních a naopak v případě sucha, kdy jsou nízké průtoky.
A jak jsou na tom podzemní vody?
Dlouhodobým trendem je mírný pokles zásob podzemních vod, i když nedochází k nějakému rapidnímu úbytku. Na kvalitu podzemních vod má vliv výška sněhové pokrývky. Loňský rok byl však v tomto směru katastrofální. Nedošlo sice k nějakému prudkému znečištění podzemních vod, ale jejich kvalita stagnovala a množství se snížilo. Regionálně bylo loni patrné zhoršení kvality zejména v Plzeňském a Středočeském kraji.
Za jednoho z největších znečišťovatelů vod bývalo označováno zemědělství. Platí to i nadále?
To, co platilo do roku 1990, kdy se zemědělství nejvíce podílelo na znečištění povrchových i podzemních vod, již není pravda. Nicméně se již zastavil trend poklesu znečišťování, který byl dán tím, že po roce 1990 neměli zemědělci peníze a nemohli si dovolit nadstandardní hnojení. Chci podotknout, že zatímco dusitany a dusičnany jsou záležitostí spíše krátkodobou a střednědobou, tak fosforečnany představují dlouhodobou ekologickou zátěž. Na druhé straně je také nutno říci, že i když se zemědělci významně podíleli na zlepšení jakosti vod, nikdy za to nebyli tak kompenzováni, jako tomu bylo v komunální sféře a průmyslu.
Zemědělci také patří k odběratelům podzemních i povrchových vod. Mají zemědělci nějakou úlevu v placení?
Obecně platí, že odběr jak povrchových tak podzemních vod je zpoplatněný, a to jak pro vodárenství, průmysl, tak i pro zemědělství. Platba za odběry povrchových vod je dána cenovým předpisem ministerstva financí a její výše se letos pohybuje od 2,60 do 4,20 Kč/m3. U podzemních vod se platí až při odběru vyšším než šest tisíc krychlových metrů za rok, eventuálně vyšším než 500 metrů krychlových za měsíc, a to od dvou do tří korun. Zemědělci mají výjimku. Neplatí za odběr vody na zavlažování v případě tzv. vláhového deficitu. Jeho období se určuje na základě údajů Českého hydrometerologického ústavu.
Je třeba říci, že současný poplatkový systém začíná být přežitý, a diskutujeme o tom, jak jej změnit. Je třeba mít takový systém, který by umožnil financovat veřejný zájem, ať již protipovodňovou ochranu, zlepšování jakosti vody nebo i podporu závlah. Státní rozpočet v nynější podobě to není schopen zvládnout.
Dostatek vody, ať již pitné nebo i užitkové je prioritou. O vodu se vedly a vedou i nyní války a mluví se o tom, že ve 21. a 22. století budou války nikoliv o ropu, ale o vodu. Naučili jsme se pít balenou vodu. Rozdíl v její kvalitě proti pitné vodě z kohoutku není nijak velký, ale rozdíl v ceně je 8 až 15 000 korun na krychlový metr balené vody obchodě. A lidem to nevadí.
Je o nový dotační titul na podporu zřizování závlahových systémů velký zájem?
Ministerstvo zemědělství si je dlouhodobě vědomo toho, že pokud chceme, aby zemědělství bylo konkurenceschopné, tak se hlavně v úrodných regionech do budoucna neobejdeme bez systému závlah. O úrodě se nerozhoduje v červenci či srpnu, kdy je hlavní dostat úrodu pod střechu, ale daleko dříve. A například letošní suchý duben byl pro zemědělce katastrofální a myslím, že se podepsal na nižších výnosech. Na začátku června jsme vyhlásili dotační titul podpora závlah a 31. srpna končí první kolo příjímání žádostí. Sice do termínu zbývá ještě několik dní, ale počet zatím podaných žádostí není moc velký.
A nesouvisí to s ekonomickou krizí?
Myslím si, že tady působí dva faktory, prvním je krize a nutnost určitého kofinancování a na druhé straně je to také typicky český trend všechno dělat na poslední chvíli. V mnoha případech se také ukazuje, že zemědělci neumějí investovat a investiční akce jsou pro ně problémem.
I v případě jiných dotačních titulů, které se týkají odbahňování rybníků, či jejich rekonstrukce apod. pozoruji, že se kvalita žádostí velmi zhoršila. Navíc hodně žádostí je spekulativního charakteru. Na jedné straně proto zvažuji zda dotační titul pro rybníky ještě více zpřísnit, aby v něm nebyl prostor pro spekulaci, a na druhé straně jestli požádat Evropskou komisi s odůvodněním, že jde o veřejný zájem o navýšení podpory z 80 na 90 eventuálně na sto procent, abychom na to určené peníze utratili a dali možnost férovým žadatelům.
Letos nás opět zasáhly na některých místech povodně. Jak jsme natom s ochranou proti nim?
Troufnu si říci, že při ochraně proti povodním na vodních tocích jsme dál než třeba v Bavorsku. Zaspali jsme ale s ochranou v krajině. Protipovodňová ochrana není jen odpovědností státu, jak se stále povídá, ale jde v ní o společné sdílení odpovědnosti státu, kraje, obce a jednotlivce. Mám zkušenosti, že pokud si starosta protipovodňovou ochranu vezme jako prioritu a honí i podnik povodí, tak dosáhne svého. Pokud někdo nechce prodat potřebný pozemek, pak spíše než ředitel povodí nebo ministerský úředník ho přinutí místní zastupitelstvo a sousedé.
