Odborové svazy opět hrozí stávkou. Tentokrát se jim nelíbí, že se daň z přidané hodnoty musí odvádět z ceny obvyklé, tedy vyšší, a to se týká i zaměstnaneckých benefitů.
Situace mi připomíná diskusi o rušení výjimek v zákoně o daních z příjmů. Zatímco tehdy šlo o transparentnost a zjednodušení systému, nyní se brojí proti opatření za účelem zamezení daňových úniků. Ty jim zjevně na srdci neleží.
Přerozdělování veřejných prostředků láká různé zájmové skupiny, aby si přisvojily výhody na úkor všech ostatních. Často se v určitém odvětví spojí zaměstnavatelé i zaměstnanci ve snaze přiživit se na veřejných rozpočtech. Nejčastěji se to děje ve formě dotací a různých daňových úlev.
Zatímco dotace snadno vyčíslíme, daňové výjimky už tak viditelné nejsou. Pokud určitá skupina výhodu získá, považuje ji za samozřejmou a bezohledně vyžaduje její zachování.
Uveďme konkrétní příklad. V rámci kolektivního vyjednávání se zaměstnavatel se zaměstnanci často dohodne, že místo navýšení mzdy navýší příspěvek na zakoupení stravenek.
Důvod je prostý. Osvobození od daně z příjmů se v tomto případě nesystémově týká zaměstnance i zaměstnavatele. Důsledkem pak je, že na zvýšení mzdy (neboť o nic jiného se fakticky nejedná) se podílejí všichni ostatní daňoví poplatníci.
Veřejné rozpočty jsou tak k jejich škodě zapojeny do personálního odměňování v dané firmě.
Pokládám to nejen za nesystémové, ale za mimořádně nemravné a diskriminační vůči těm, kteří takovou výhodu mít nemohou.
Kunsthistorici nevyděsí Podíváme-li se na různá odvětví našeho hospodářství, zjistíme, že nejvíce výhod požívají ty skupiny, které mohou stávkou snadno vydírat veřejnost. Pokud by stávkovali např. kunsthistorici, zřejmě by to nikoho nevyděsilo, přesto je třeba si jejich práce vážit stejně jako práce železničářů. Nelze nijak racionálně zdůvodnit, proč by jedni měli mít spoustu daňově uznatelných výhod a druzí jim je ze svých daní dotovali. Tuto nespravedlnost jsem se jako ministr financí snažil odstranit zavedením zaměstnaneckého výdajového paušálu, který by mohl uplatnit každý zaměstnanec bez ohledu na profesi.
Zastávám totiž názor, že náročnost práce se má promítat ve výši mzdy, nikoli v daňových úlevách.
Pod tlakem odborů je nyní do Sněmovny předkládán návrh na zrušení odvodu DPH z ceny obvyklé, což by snížilo příjmy veřejných rozpočtů minimálně o stamiliony korun.
Netvrdím, že tato částka veřejné rozpočty zachrání. Pokládám to však za klíčové rozhodnutí o tom, zda se vydáme směrem k průhlednému a spravedlivému daňovému systému. Tento návrh proto znamená krok zpátky. Navrhuji ho nečinit, ale naopak současný stav u DPH doplnit systémovým krokem u daně z příjmů. Odstranění nesystémových a nespravedlivých výjimek nám doporučuje Mezinárodní měnový fond, OECD i další, ale udělat bychom to měli v první řadě sami pro sebe. V zájmu srozumitelných a především rovných podmínek pro všechny.
Zaměstnanci veřejné dopravy vzkazují všem ostatním, že pokud jim nepřispějí na jejich výhody, odmítnou poskytnout službu, za kterou jsou placeni. Sebevědomý daňový poplatník by se neměl nechat vydírat ani státem, ani zaměstnancem jiné profese.
