Stálá komise pro krajany po letech změnila svého předsedu. V čele stanul senátor ing. Tomáš Czernin. Zajímali jsme se, s jakými ambicemi se funkce ujímá?
Můj předchůdce Tomáš Grulich nasadil laťku vysoko, byl to dobrý předseda senátní komise pro krajany. Rád bych pokračoval v tom, co dělal on, rád bych se vídal s krajany. Myslím, že k nim mám blízko. Sám jsem byl v roce 1968 osm měsíců emigrantem. Moje rodina je poměrně kosmopolitní, mám příbuzné skoro po celém světě a také hodně kamarádů, takže k nim mám blízko. Rád bych se zasadil o zjednodušení volebního práva. To vidím jako hlubokou jizvu. Mám s tím osobní zkušenosti. Když jsem před jedněmi volbami volal strýčkovi z Kanady z Alberty, aby nezapomněl volit, tak mi říkal: „Právě přemýšlím, zda to mám blíž do Ottawy nebo do Prahy“. Takže vím, že krajané jsou ve velice komplikované situaci. A dalším takovým tématem je znovunabytí českého občanství. Tady mají mnozí také velké potíže.
Problém hlasování v zahraničí se dnes už zdaleka netýká pouze krajanů, ale studentů na různých stipendijních pobytech, lidech krátkodobě pracujících v zahraničí. Krajané dokonce sepsali petici, ale je to téma, o kterém se mluví už dlouhou dobu. Dá se očekávat, že by konečně mohlo dojít k nějakému posunu, protože přes některé politické strany je to obtížné prosadit?
Já se obávám, že proti budou strany, které mají strach, že by je krajané nevolili a ono je to poměrně vysoké číslo, někde kolem 600 tisíc. Ale je to úzkoprsý názor, protože voličské nálady se střídají. Pokud by krajané mohli jednoduše volit, tak by na tom dneska vydělali ti, příště jiní. Myslím, že bránit tomu je nespravedlivé a krátkozraké. Koneckonců mám ten příklad doma, protože manželka je Rakušanka. Ona před každými volbami dostane obálku, kde má hlasovací lístky, které odešle poštou nebo je odevzdá na ambasádě. Je to poměrně jednoduchá záležitost a my bychom se tomu měli nějakým způsobem přizpůsobit.
Počet Čechů žijících v zahraničí se nedá přesně určit, každý zdroj uvádí trochu jiné číslo. Ale jisté je, že to je poměrně početná a úspěšná diaspora a mám takový pocit, že na rozdíl od některých jiných národů, i například od některých sousedních zemí jako je Polsko, neumíme jejího potenciálu využívat.
Mezi našimi krajany je mnoho úspěšných lidí a samozřejmě prostor pro jejich využití a zapojení do společenského života by byl větší, než jak ho využíváme. Nesmíme zapomenout ani na finanční podporu. Oni těmi penězi, které sem pošlou v jakékoli formě, nás podporují, a o tom se také málo mluví.
Vy sám jste už naznačil, že máte rozvětvenou rodinu v zahraničí. Jak se konkrétně ve vaší rodině daří udržovat češství?
Musím přiznat, že je část rodiny, která si ani neuvědomuje, že pochází z Čech. Ale velká část jsou stále Čechy a jsou na to hrdí a přenášejí to dál na své děti. Jsou generace, které vyrostly už v cizině a stále se Čechy cítí.
Máte nějaký plán, jak u Čechů žijících v zahraničí zachovat české kořeny, aby byli hrdí, že pocházejí právě z naší země?
Teď jsem zavalený korespondencí a snažím se to zmapovat. S mnohými bych se rád viděl. Mám velkou radost z toho, jak se rozrůstají české školy. A navštěvují je děti těch, kteří dlouho žijí v cizině stejně jako děti těch, co jsou v cizině dočasně. A za důležité považuji, že se všichni stýkají, že to není my a oni a že si všichni uvědomují, že jsou součástí jednoho národa.
Zdroj: rozhlas.cz, Klára Stejskalová, 27. 12. 2018
